Konstantin Biebl vyskočil večer 11. listopadu 1951 z okna svého bytu v pátém patře na pražské Výtoni a druhý den zemřel. Bylo mu třiapadesát let. Nezanechal dopis ani vysvětlení.
Patřil k předním básníkům meziválečné avantgardy a jeho verše o lodi, jež dováží čaj a kávu, se dostaly do školních čítanek. Komunistou byl od roku 1922 a únor 1948 přivítal s nadšením. O tři roky později už režim věznil i své dávné soudruhy.
Opice v čekárně
Biebl se narodil 26. února 1898 ve Slavětíně u Loun. Jeho otec, zubní lékař, ve volných chvílích maloval a psal. V čekárně ordinace pěstoval umělou palmu, choval papoušky a zrzavou opici z Jávy. Matka skládala básně. Její bratr, pražský advokát a básník Arnošt Ráž, jezdil do Slavětína na prázdniny a měl na synovce velký vliv.
Budoucí básník na lounské reálce propadl z češtiny. Maturitu nakonec složil v Praze, to už jako voják rakousko-uherské armády. První verše otiskl v roce 1919 v časopise lounských studentů Cíl pod pseudonymem K. Slavětinský. Jeho první sbírka Písně souchotináře zůstala jen v rukopise.
V květnu 1916 odešel jako jednoroční dobrovolník na haličskou frontu. Otec tehdy sloužil jako vojenský lékař v lazaretu v Chełmu a v říjnu 1916 si vzal život. Syn se vrátil do Loun a v nemocnici se léčil z podezření na tuberkulózu.
V červnu 1917 složil válečnou maturitu a armáda ho poslala do Černé Hory. Tam byl raněn a zajali ho komitové, příslušníci černohorského odboje proti Rakousku. Odsoudili ho k smrti, Biebl však uprchl. Ze sarajevské nemocnice ho s tuberkulózou poslali domů do Loun. Jeho vyprávění inspirovalo Jiřího Wolkera k povídce Ilda. Hrůzy války se pak vracely v celém Bieblově díle.
Bratr Wolker a sestra Jarmila
V roce 1921 začal studovat medicínu, kterou ale nedokončil. Spřátelil se s Jiřím Wolkerem. Oba vstoupili do brněnské Literární skupiny a vyměňovali si verše. V květnu 1922 spolu odjeli na léčení k moři do Bašky na ostrově Krk. Biebl tam poznal Jarmilu Mikšovskou, která rovněž trpěla tuberkulózou, a zamiloval se do ní. Téhož roku vstoupil do komunistické strany.
Wolker zemřel 3. ledna 1924 ve třiadvaceti letech. Biebl po jeho smrti uspořádal almanach In memoriam, do něhož přispěli Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval i Josef Hora. V lednu 1925 zemřel strýc Arnošt Ráž a vzápětí podlehla tuberkulóze i Jarmila. Biebl jí věnoval sbírku Zloděj z Bagdadu. Ještě v roce 1925 odjel do Francie, kde navštívil i bojiště první světové války.
Na dalekou Jávu
Na podzim 1926 odplul z Janova do tehdejší Nizozemské východní Indie. Navštívil mimo jiné Cejlon, Sumatru a Jávu a Vánoce strávil v tropech, kde na stromech viselo zelené listí. Dochovala se jeho fotografie u chrámu Borobudur. Okouzlila ho štědrá příroda, pobouřilo ho však zacházení kolonistů s domorodci. Mluvil s komunistickými i nacionalistickými povstalci a vyslýchala ho policie.
Z cesty vzešla sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu. Vydání z roku 1928 upravil typograficky Karel Teige a jeden jeho výtisk dnes patří do sbírek muzea výtvarného umění v San Francisku. Domovu věnoval Biebl ve sbírce víc básní než samotné Jávě.
Rozpolcenost mezi domovem a světem vystihl v dopise ženě slovy: „Jednou nohou stojím v Indii a druhou ve Slavětíně.“ V básni Orient žertem označil Vánoce za muslimský svátek, protože mu dílky pomerančů připomínaly turecké šavle. Kritik F. X. Šalda napsal, že básník musel zajet až k rovníku, aby mu v celé kráse prosvitla rodná zem. V básni Protinožci pak nazval Čechy svou krásnou a exotickou zemí.
Věrný straně
Ve druhé polovině 20. let přešel do Devětsilu a spřátelil se s Vítězslavem Nezvalem. Vrcholem jeho poetismu se stala skladba Nový Ikaros z roku 1929, za kterou získal výroční cenu Aventina. Literární historie ji řadí vedle Nezvalova Edisona k největším skladbám českého poetismu.
Téhož roku se komunistická strana rozštěpila. Sedm spisovatelů, mezi nimi Seifert, Hora a Ivan Olbracht, vystoupilo proti novému vedení Klementa Gottwalda a stranu opustilo. Biebl zůstal na straně Gottwaldova vedení spolu s Juliem Fučíkem, Nezvalem, Františkem Halasem a Teigem. V roce 1934 patřil k zakladatelům Skupiny surrealistů v ČSR.
Za okupace téměř nepublikoval. Pomáhal německým antifašistům, podporoval umělce a musel se skrývat. Nejdéle pobýval s přítelem Karlem Konrádem v Bělovsi u Náchoda. Po válce nastoupil na ministerstvo informací a pracoval ve Filmové radě. Po únoru 1948, kdy oslavil padesátiny, viděl v komunistické vládě příchod sociální spravedlnosti.
Rok bez obav
Kulturní život po únoru ovládly kampaně a boje o moc. Mladí radikální básníci a kritici útočili na autory bývalé avantgardy, k nimž patřil i Biebl. V lednu 1950 přednesl Ladislav Štoll na konferenci Svazu československých spisovatelů referát Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Text se stal závaznou směrnicí kritiky a velkou část meziválečné poezie zavrhl. Spory měly i krvavé pozadí: v červnu 1950 byl popraven Záviš Kalandra a od února 1951 seděl ve vězení básník Laco Novomeský.
V červnu 1951 vyšla Bieblovi po dvanácti letech nová kniha. Sbírku Bez obav s básněmi z let 1940 až 1950 vytiskli v nákladu přes deset tisíc výtisků, největším v jeho životě. Biebl se v ní hlásil k režimu, veřejná odezva však měsíce nepřicházela. Mlčení si vyložil jako vzkaz určený sobě. Od roku 1949 ho navíc sužovaly kruté bolesti způsobené zánětem slinivky, kvůli nimž se léčil i v Karlových Varech.
Rudé právo 14. listopadu napsalo, že Biebl „padl uprostřed boje, stoje v první linii zápasu za socialismus a mír“. Na pohřbu 19. listopadu promluvil Jiří Taufer. Části jeho projevu z lednové konference roku 1950 zařadil Štoll do knižního vydání svého referátu. Zápisky Vítězslava Nezvala k Bieblově smrti vyšly mnohem později pod názvem Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Příteli věnoval Nezval také báseň Kosťo, proč nezdvihls aspoň telefon?
Konstantin Biebl odpočívá v rodném Slavětíně. Příčiny jeho sebevraždy se nikdy plně nevyjasnily. Muž, který přežil frontu i rozsudek smrti, zemřel v době, kdy revoluce, jíž zasvětil život, začala požírat vlastní lidi.
