Celý svět ji zná ze scény s úředními razítky, za sebou však zanechala mnohem víc než jediný slavný záběr. Její život byl zároveň spjat s osudem naší země a lidmi kteří se nikdy nepodvolili žádné totalitě.
Z pražských Vinohrad před kameru
Narodila se 11. listopadu 1946 v Praze a před kameru se dostala ještě jako dospívající dívka. V první polovině šedesátých let se objevila v hudebních filmech, které tehdy do kin vnášely nový tón: ve Starcích na chmelu i ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, natočeném podle hry Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila v roce 1964.
Právě při natáčení „Klarinetů“ poznala muže, který na několik let vstoupil do jejího života, zpěváka Waldemara Matušku. Byla to doba, kdy se v české kinematografii otevíraly dveře dlouho zavřené, a mladá herečka jimi prošla s přirozeným půvabem a bezprostředností, které se nelze naučit.
Zdenička Svatá
Zlom přišel v roce 1966. Jiří Menzel tehdy podle novely Bohumila Hrabala natáčel svůj celovečerní debut Ostře sledované vlaky a hledal představitelku mladé telegrafistky Zdeničky Svaté. Roli, kterou podle dobových zmínek odmítla Iva Janžurová, přijala dvacetiletá Zelenohorská, a vepsala se jí do dějin filmu.
Noční scéna, v níž výpravčí Hubička v podání Josefa Somra opatří Zdeniččina stehna a pozadí razítky stanice, patří k nejslavnějším okamžikům české kinematografie vůbec. Hereččina matka byla od počátku proti. Údajně se na premiéře v lóži vedle Václava Neckáře a jeho ženy div nepropadla hanbou.
Film získal v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek a stal se jedním z vrcholů československé nové vlny. Jeho síla ovšem nespočívá v lechtivosti, nýbrž v tom, jak Hrabal s Menzelem zbavili mýtu odboj proti německým okupantům, jehož téma, si režimní propaganda dlouho přisvojovala jako svůj majetek.
Zelenohorská do tohoto obrazu vnesla civilnost a nevinnou smyslnost, bez nichž by groteskní disciplinární řízení s Hubičkou postrádalo pointu. Kdo jednou viděl její Zdeničku, nezapomene na ni.
Skřivánci v trezoru
Druhou zásadní spolupráci s Menzelem představují Skřivánci na niti z roku 1969, další adaptace Hrabalových povídek. Děj se odehrává v kladenských ocelárnách padesátých let, kam režim posílal na převýchovu politicky nepohodlné lidi – intelektuály, věřící nebo živnostníky.
Zelenohorská zde hraje Jitku, lásku mladého adventisty Pavla – opět v podání Václava Neckáře. Snímek zesměšňující politické represe putoval hned po dokončení do trezoru a diváci ho poprvé spatřili až v roce 1990. Na Berlinale tehdy získal Zlatého medvěda, jedenadvacet let poté, co vznikl.
Spolehlivá tvář barrandovských let
Zelenohorská ale ani po roce 1968 z plátna nezmizela. Natočila přes sedmdesát celovečerních filmů a v sedmdesátých letech byla členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Hrála ve Vorlíčkově fantaskní komedii Kdo chce zabít Jessii? (1966), v Ukradené vzducholodi Karla Zemana (1967), v komediích Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) či Adéla ještě nevečeřela (1977) a v řadě televizních inscenací a seriálů – od Létajícího Čestmíra po Návštěvníky (1983).
Šlo často o menší role, odvedené však s řemeslnou přesností a nadhledem. Jejím skutečným přínosem české kinematografii je, že i epizodní postavě dokázala vdechnout život a vtip, a že svou tváří spoluvytvářela atmosféru filmů, k nimž se diváci vracejí dodnes.
Pět let s Waldou
Často se traduje, že Zelenohorská byla manželkou Waldemara Matušky. Sezdáni však nikdy nebyli, byli snoubenci a žili spolu zhruba pět let, v době zpěvákovy největší slávy.
Rok bydleli s jejími rodiči a dvěma bratry v malém vinohradském bytě, kde Walda spal s bratry v pokoji a ona v předsíni. Později se přestěhovali do Matuškova bytu na Václavském náměstí. O čtrnáct let starší zpěvák uspořádal zásnuby na její narozeniny, do číše prý hodil dva prsteny, a svatba se měla konat v březnu. Nekonala se.
Do Matuškova života totiž vstoupila zpěvačka Olga Blechová, s níž se sblížil v divadle Rokoko. Zelenohorská mu nevěry dlouho odpouštěla, nakonec se však během pracovního pobytu v Anglii rozešli.
Po návratu zjistila, že jí byl vyměněn zámek. Zůstalo jí jen pár kusů oblečení a nějaký čas přespávala u souseda či v podnájmech.
Matuška se s Olgou oženil v roce 1976, o deset let později spolu emigrovali do Spojených států. Když v roce 2009 zemřel, Zelenohorská se slavnostního rozloučení na Žofíně nezúčastnila. O její přítomnost vdova nestála. Se svou někdejší láskou se rozloučila v tichosti až u hrobu na Vyšehradě. Hořkost ji přesto neovládla: sama připustila, že Olga zpěvákovi život nejspíš prodloužila.
Ostře sledovaná i v Berlíně
Poprvé se vdala v osmadvaceti letech za barrandovského produkčního Jana Miliče, po sedmi letech však manželství skončilo rozvodem. V roce 1984 se provdala za západoněmeckého podnikatele Petera Behrense a odešla za ním do Berlína. Získala německé občanství, české si však ponechala, a tak mohla dál legálně jezdit domů. Naučila se jazyk, nastoupila do obchodu s konfekcí řídíc se zásadou, že žádná práce nikoho neponižuje.
Manželství s Peterem Behrensem bylo šťastné a trvalo dvacet let, než manžela během půl roku přemohla rakovina slinivky. Ani herečce se těžké nemoci nevyhnuly, krátce před padesátkou překonala rakovinu tlustého střeva. Dnes žije střídavě v Německu a v Čechách, ale za domov nadále považuje Prahu.
Jitka Zelenohorská nebyla hvězdou, kterou by režim stavěl na piedestal, ani hereckou institucí s tituly. Její místo v dějinách české kinematografie je přesto pevné. Stála u zrodu díla, jež přineslo Československu Oscara, hrála v jednom z nejodvážnějších filmů, jaké kdy komunistická cenzura zakázala, a desítky let poctivě sloužila filmovému řemeslu.
Je dobře si to připomenout právě v den, kdy se dožívá osmdesáti let.
