Kdo nemá co říct, tomu Vladimir Putin tři hodiny svého času nevěnuje. Ve čtvrtek je ale věnoval Mohsenu Rezáímu, tajemníkovi íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti. O dva dny později pověřil izraelský prezident sestavením příští vlády Gadiho Eisenkota – a ne Benjamina Netanjahua.
Washington se celý týden přel o volby do Kongresu. Moskva, Teherán a Jeruzalém mezitím přeskupovaly figury na šachovnici.
Co Kreml řekl – a co ne
Kremelská zpráva o schůzce byla mistrovským kouskem: neřekla vůbec nic. Putin přijal Rezáího 5. listopadu. Řeč byla o „současném stavu dvoustranných vztahů“, jež upravuje Smlouva o komplexním strategickém partnerství, a o „situaci v oblasti Perského zálivu a na Blízkém východě vůbec“. Rezáí přivezl poselství íránského nejvyššího vůdce. Jeho obsah zůstal utajen. A to bylo všechno.
Kreml nikdy nebyl upovídaný, sama strohost je ale vzkazem. Když chce Moskva dát světu vědět o svém slibu, řekne to nahlas. Když si chce nechat prostor pro smlouvání s Washingtonem, zveřejní tři věty.
Víc než text prozradila fotografie. Na ruské straně stolu seděli Jurij Ušakov, Putinův hlavní poradce pro zahraniční politiku, a Igor Kosťukov, šéf ruské vojenské rozvědky GRU. Na zdvořilostní návštěvu si nikdo nebere svého nejvyššího diplomata a šéfa vojenské rozvědky. Takhle vypadá pracovní skupina pro válku a mír.
Íránci byli mnohem sdílnější. Podle íránského velvyslance v Moskvě Kázema Džalálího trvala schůzka asi tři hodiny. Rezáí tlumočil poselství Modžtaby Chameneího o amerických a izraelských útocích na Írán, o sedmi teheránských podmínkách pro opětovné otevření Hormuzského průlivu a o jaderné spolupráci. Džalálí popsal i dohodu o plynu. Zpočátku by ruský plyn proudil výměnou přes Ázerbájdžán, do dvou až tří let by pak vyrostl plynovod na 110 miliard metrů krychlových ročně – v první fázi na 55 miliard.
Putin veřejně žádnou vojenskou pomoc neslíbil a smlouva z roku 2025 doložku o vzájemné obraně neobsahuje. Nic říkat ale ani nemusel. Írán poslal svého nejvyššího bezpečnostního činitele osobně vyložit Putinovi podmínky pro ukončení války. Moskva k tomu posadila ke stolu šéfa své rozvědky. Takhle se chystají jednání, ne focení pro média.
Bibi dostává padáka – tak trochu
V sobotu pověřil prezident Jicchak Herzog sestavením příští izraelské vlády Gadiho Eisenkota. Těsné to ani zdaleka nebylo. Eisenkota doporučilo 67 poslanců Knesetu včetně těch z arabských stran, Netanjahua jen 46.
Teď přijde to nejtěžší. Eisenkotův blok získal ve volbách 27. října 48 křesel. Koalici s arabskými stranami, které mu právě pomohly, ale sám vyloučil. Zbývají mu tedy dvě cesty. Buď přibere ultraortodoxní strany Šas a Sjednocený judaismus Tóry a dostane se přesně na 61 křesel. Nebo povede menšinovou vládu podporovanou arabskými stranami zvenčí. Na sestavení vlády má 28 dní a případně dalších 14. Pokud neuspěje, čekají Izrael další volby a Netanjahu zůstane v úřadu jako prozatímní premiér.
Netanjahu, věrný svému stylu, neodchází potichu. Vláda „závislá na islamistech“ by podle něj „rozložila stát Izrael zevnitř“. Žádá také vyšetřit údajné zahraniční vměšování do voleb. V politice je to totéž jako po prohře 46:67 obvinit rozhodčího z podjatosti.
Co se změní, když Bibi odejde
Eisenkot není žádná holubice. Býval náčelníkem generálního štábu izraelské armády a ve válce v Gaze přišel o syna i synovce. Dál podporuje hospodářský tlak na Írán i omezené vojenské akce. Od Netanjahua se ale liší ve třech podstatných věcech.
- Írán. Netanjahu letos prosazoval „převrat řízený zvenčí“ v Teheránu a naléhal na Washington, ať podnikne další údery. Eisenkot ve volební kampani sázel na „víc diplomacie vedle jakýchkoli vojenských kroků“ a pro Wall Street Journal upřesnil: vojenský zásah by podpořil jedině proti „přímým a bezprostředním hrozbám pro Izrael“. Už před lety označil americké odstoupení od jaderné dohody z roku 2015 za „strategickou chybu“.
- Washington. Netanjahu spjal osud Izraele s Republikánskou stranou a osobně s Trumpem. Eisenkot mluví o vztahu s Amerikou jako o „partnerství mezi národy budovaném po generace“ a slibuje mu vrátit oporu v obou amerických stranách. S Trumpovou administrativou chce přitom spolupracovat „úzce a konstruktivně“. Takhle nemluví politik toužící zatáhnout Kongres v roli „chromé kachny“ do další války, ale muž, jenž chce Izrael usmířit s oběma stranami.
- Vliv. Celých osm měsíců ponoukala Trumpa nejhlasitěji ze všech kancelář izraelského premiéra: ať prý v Íránu „dotáhne věc do konce“. Když tenhle hlas umlkne, přijdou washingtonští stoupenci války o nejdůležitějšího spojence v cizině – a to zrovna ve chvíli, kdy republikáni vstřebávají, jak voliči ve volbách do Kongresu válku odsoudili.
Teď vedle sebe postavme Moskvu a Jeruzalém. Írán předkládá Putinovi své podmínky a u stolu sedí šéf ruské vojenské rozvědky. Katar s Pákistánem vyjednávají, aby se Washington a Teherán nevrátily k otevřené válce. A Izrael se chystá vyměnit premiéra, jenž chtěl válku rozšířit, za muže mluvícího o diplomacii a obnově spojenectví. Poprvé od února mají zastánci urovnání větší tah na branku než ti, kdo volají po dalších bombách.
Zbývá ovšem jedno nebezpečné období. Dokud Eisenkot nesestaví vládu, zůstává premiérem Netanjahu a má všechny důvody, aby svět do svého odchodu postavil před hotovou věc. Prozatímní premiér, jenž nemá co ztratit a má slabost pro překvapivé údery – sotva uklidňující kombinace. Jestli má v příštích šesti týdnech přijít nejnebezpečnější chvíle, pak právě
Kdo vybočuje z řady
Shrňme si tedy týden. Írán posílá svého bezpečnostního šéfa na tři hodiny do Moskvy. Putin přizývá šéfa rozvědky a veřejně neříká skoro nic – takhle si člověk nechává volné ruce. Izraelský prezident svěřuje Netanjahuovo křeslo generálovi, který vedle síly sází i na diplomacii. Američtí voliči kvůli válce posílají republikánský Kongres od válu.
Odkud vítr vane, pochopili zřejmě všichni kromě muže v Oválné pracovně. Donald Trump může tyhle zprávy dál brát jako oddělené příběhy. Anebo prohlédne a uvidí, co zbytek světa vidí už teď: tábor války se tenčí, tábor dohody sílí a šance odejít se zachováním tváře tu nebude věčně. Tři hodiny v Kremlu a hlasování 67:46 v Jeruzalémě ještě neznamenají konec války. Mohou ale být začátkem konce důvodů, proč v ní dál bojovat.
