Jan Otto se narodil 8. listopadu 1841 v Přibyslavi na Vysočině a zemřel 29. května 1916. Rodiče mu nemohli platit studia, a tak se v Praze vyučil kupcem.
Za pětačtyřicet let vydal zhruba pět tisíc publikací, mezi nimi sedmadvacetisvazkový Ottův slovník naučný z let 1888–1908. Stal se předsedou Živnostenské banky a doživotním členem panské sněmovny. Na vrchol se vypracoval bez vyššího vzdělání.
Tiskárna na splátky
Ve třinácti letech ukončil Jan školu a odešel z Přibyslavi do Prahy. V roce 1862 nastoupil do tiskárny a nakladatelství bratří Grégrů. Začínal jako účetní a vypracoval se na disponenta, tedy obchodního zmocněnce firmy. V květnu 1869 se oženil s Miladou, dcerou pražského nakladatele Jaroslava Pospíšila.
Tchán mu v roce 1871 přenechal svou tiskárnu na Václavském náměstí. Mladý podnikatel ji musel zaplatit: podle smlouvy z roku 1873 šlo o 2 500 zlatých v pěti splátkách bez úroků a část dluhu směl umořit tiskem tchánových zakázek.
V roce 1873 chystal s přítelem Františkem Augustinem Urbánkem První akciové knihkupectví v Praze, podnik v Čechách dosud nevídaný. Plán však narazil na hospodářskou krizi po krachu vídeňské burzy a dochovaná upisovací listina zůstala bez jediného jména. Nejvíc pak Ottovi vydělávala levná edice Laciná knihovna národní, která v roce 1879 vynesla 8 000 zlatých. Jeho čisté jmění tehdy dosáhlo 100 000 zlatých, v roce 1913 činilo zhruba pět milionů.
Pro všechny
Otto chtěl oslovit všechny vrstvy národa. Vydával levnou lidovou četbu i odborná díla. Krvavé romány ani takzvanou červenou knihovnu však do svého programu nepustil. Méně vzdělané čtenáře chtěl vzdělávat a kultivovat.
Ve sporech mezi staročechy a mladočechy zůstával stranou. V 80. letech vydal řeči staročeského vůdce Františka Ladislava Riegra i přednášky mladočeského radikála Josefa Baráka. Opatrnost uplatnil i vůči přátelům. Masarykova revue Athenaeum vycházela u Otty od roku 1883, v roce 1886 ji však nakladatel přestal vydávat, když se zapojila do sporu o Rukopisy.
Advokát Václav Bouček mu v roce 1912 napsal, že byl v první řadě obchodníkem a nikdy se neptal, zda je Vrchlický nebo Jirásek staročech, či mladočech. Literární historik Albert Pražák označil roku 1911 Ottův podnik za vzor všestranného nakladatelství malého národa.
Slovník bez redaktora
Na počátku 80. let devatenáctého století měli Češi jedinou všeobecnou encyklopedii, Riegrův Slovník naučný, který rychle zastarával. Otto se rozhodl vydat encyklopedii novou. Osnovu načrtl Jakub Malý, zkušený redaktor Riegrova slovníku, v březnu 1885 však zemřel. Další kandidáti odmítli.
Hlavním redaktorem se v září 1885 stal mladý profesor Tomáš G. Masaryk. Do práce se pustil s nadšením a rozeslal dopisy možným spolupracovníkům. Redakce začala sestavovat seznamy hesel. Pak se rozhořel boj o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Část přihlášených autorů svou účast odvolala a Masaryk měl na slovník stále méně času. V únoru 1887 rezignoval.
Otto hledal pomoc u nestora univerzitních profesorů Václava Vladivoje Tomka. V polovině roku 1887 vznikla redakce, v níž zasedli profesoři z univerzity i z techniky. Náklady mezitím rostly a do konce roku 1887 dosáhly 40 000 zlatých, ačkoli dosud nevydal ani první sešit.
Sto let na vrcholu
Ten vyšel 25. ledna 1888. Podle Českého rozhlasu měl náklad 40 000 výtisků a okamžitě se vyprodal. Za dvacet let vzniklo 27 svazků s 27 789 stranami, 139 418 hesly a 4 888 obrázky. Na díle se podílelo 1 100 spolupracovníků. Jen František Xaver Šalda napsal přes 380 hesel.
Práce se ale neobešla bez potíží. Profesor Bohuslav Raýman, který řídil chemickou část, se opakovaně přel s korektory. Stěžoval si například, že kdosi přeložil grafit jako čedič. Chyby se nevyhnuly ani Ottovu rodišti: slovník otiskl chybně znak Přibyslavi.
Velká oslava dokončení díla se konala v Praze 3. června 1908. Doplňky vyšly roku 1909 jako 28. svazek. Ottův slovník naučný pak zůstal sto let největší českou encyklopedií. V počtu hesel ho překonala až česká Wikipedie kolem let 2010 a 2011.
Čechy, Praha a svět
Rok 1883 byl pro Ottu přelomový. Začal vydávat obrazové dílo Čechy, rozhodl se obnovit časopis Zlatá Praha a připravoval slovník. Na Karlově náměstí koupil za 77 000 zlatých dům a ve dvoře postavil tiskárnu, která patřila k největším v Praze.
Čechy vycházely až do roku 1908 ve 253 sešitech, z nichž vzniklo patnáct svazků. Spisovatelé v nich provázeli čtenáře krajem. Mezi autory byli Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská, ilustrace kreslil i Mikoláš Aleš. Zlatá Praha vycházela od roku 1884 a Otto ji určil ušlechtilé zábavě a duchovnímu životu národa. Vydával také Světozor, Lumír a přírodovědnou Živu. Od roku 1897 vycházela Světová knihovna, která se stala jedním z pilířů celého podniku.
V roce 1899 otevřel pobočku ve Vídni, kde podle neoficiálních odhadů žilo až 300 000 Čechů. Do roku 1911 vydal přes 4 000 publikací, za celý život asi 5 000. Konkurenční Vilímkovo nakladatelství jich do roku 1916 vydalo asi 1 700.
Impérium bez nástupce
Úspěch v podnikání otevřel Ottovi i dveře bank a politiky. Ve správní radě Živnostenské banky zasedal od roku 1875 a v roce 1907 se stal jejím předsedou. V roce 1912 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny a rodná Přibyslav mu udělila čestné občanství.
Jedno se mu však nepodařilo: nezajistil firmě vhodného nástupce. Poslední léta jeho života provázely rodinné spory o budoucnost podniku. V závěti určil jen to, že nakladatelství ponese jeho jméno a zůstane rodině. Kdo ho povede, neurčil.
Po Ottově smrti se firma změnila ve společnost s ručením omezeným a ve vedení působil i jeho zeť Karel Mádl. Nakladatelství se nepřizpůsobilo poměrům v Československu a upadlo do finančních potíží. Ve 30. letech bylo fakticky zlikvidováno, v roce 1936 opustilo Karlovo náměstí a oficiálně zaniklo roku 1949. Pokračování slovníku, Ottův slovník naučný nové doby, zůstalo nedokončené u hesla Užok.
Jan Otto odpočívá na Vyšehradském hřbitově. Na hrobě stojí bronzová busta od Josefa Václava Myslbeka s nápisem „Vydavatel českých knih, člen panské sněmovny, president Živnostenské banky“.
Nápis však shrnuje cestu kupeckého učně z Přibyslavi jen povrchně. Jako každé slovníkové heslo.
