Narodil se 1. července 1899. Za necelé čtvrtstoletí více než sto filmů, prošel kabarety, Osvobozeným i Národním divadlem. Vedle toho psal fejetony, povídky a je autorem knížky, kterou ještě donedávna znávaly prakticky všechny české děti.
Přesto i pro pamětníky stojí poněkud ve stínu Vlasty Buriana, Huga Haase či Voskovce s Werichem. Nezaslouženě. Plachta byl komik zvláštního ražení, plachý, sebekritický a laskavý. A právě tyto vlastnosti vtiskl postavám, které z něj učinily jednu z nejlidštějších tváří českého filmu dvacátého století.
Úředník Šolle a komik Plachta
Na svět přišel v Plzni jako Jindřich Ferdinand Šolle, nejstarší ze tří dětí strojního zámečníka ze Škodových závodů. Část dětství prožil v Bachmutu na Donbasu, kam otec odešel za prací. Domů do Plzně se rodina vrátila roku 1912. Otec si přál, aby z něj byl spořádaný státní úředník, a poslal ho na obchodní akademii. Syn však potajmu statoval v plzeňském Městském divadle a se spolužáky založil ochotnický spolek Jaro.
I umělecké jméno má plzeňský původ. Matka mu z válečné nouze ušila pelerínu, která na vytáhlém a vychrtlém mladíkovi vlála jako plachta, a přezdívka mu už zůstala. Po maturitě roku 1918 pracoval krátce v bance v Krakově a poté na pražském Poštovním šekovém úřadě.
Následovala léta dvojího života: ve dne úředník Šolle, večer komik Plachta (státním zaměstnancům bylo veřejné vystupování zapovězeno).
První stálé angažmá našel v kabaretu Satyr v nuselském hostinci U Znamenáčků. Uvedl zde postavu, kterou si sám napsal. Kostnatou a nosatou pavlačovou drbnu Vůněslavu Acetylénovou. Odtud ho přetáhl Jiří Červený do slavné Červené sedmy, nejprve jako nápovědu, posléze jako herce. Silvestrovské vystoupení roku 1921 skončilo pro jeho trému nejprve fiaskem, Červený ho však týž večer poslal na jeviště znovu, a tentokrát sklidil potlesk. Úřad však definitivně opustil až roku 1927.
Od Buriana k Voskovcovi a Werichovi
Roku 1924 si ho do svého divadla přizval Vlasta Burian jako „nahrávače“. Plachta si však brzy získal publikum sám a principál nesl jeho konkurenci nelibě. Po jednom potlesku na otevřené scéně mu vytkl: „Pane, na srandu jsem tady já!“ Plachta od Buriana dvakrát odešel a dvakrát se vrátil. Mezitím ho roku 1926 pozval K. H. Hilar k hostování v Národním divadle v shakespearovské inscenaci Blažena a Beneš.
Skutečný tvůrčí prostor mu ale nabídlo až Osvobozené divadlo. Po chladně přijaté hře Líčení se odročuje přišla roku 1929 úspěšná revue Fata Morgana a další role v inscenacích Osel a stín, Kat a blázen, Nebe na zemi či Rub a líc, kde mu Voskovec s Werichem napsali ředitele Harta přímo na tělo. Werich později vzpomínal, že Plachta nikdy nedokázal zopakovat gag, který se mu jednou povedl, každé jeho představení bylo proto originálem.
Následovaly Tylovo divadlo v Nuslích, scéna Járy Kohouta U Nováků, za německého protektorátu Velká opereta a Nezávislé divadlo. Po válce hrál v Divadle 5. května a vedl zájezdovou skupinu nazvanou Divadlo pod Plachtou, která jen v roce 1946 odehrála po vesnických sálech na sedmdesát představení. Sezona 1948/49 v Národním divadle mu potvrdila, že velký jevištní prostor mu nesvědčí. Poslední roli – krejčího Ondřeje Poláka v Jiráskově Janu Husovi, vytvořil roku 1951 na vinohradské scéně armádního divadla.
Divadelní kritika ho popisovala jako typ neohrabaného dobráka: vysoký, mírně nahrbený, s dlouhými končetinami, protáhlou tváří a výrazným nosem, s rychlou, drmolivou řečí. Svým vlídným naturelem dokázal polidštit i nesympatické postavy, aniž by zastíral jejich slabosti.
Tvář, kterou miloval filmový detail
Film mu ale dal nesrovnatelně víc příležitostí než divadlo. První skutečnou roli, vojáka, který vede Švejka k výslechu, dostal roku 1926 v Lamačově Dobrém vojákovi Švejkovi. Krátce nato ho ve filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara málem poznal jeho nadřízený z úřadu, naštěstí však nevěřil vlastním očím. Zlom přinesl němý snímek Carla Junghanse Takový je život (1929). Komerčně sice neuspěl, umělecky však vzbudil uznání a Plachta od té doby dostával větší role.
S nástupem zvuku se stal jedním z nejobsazovanějších českých herců. Z let 1930–1931 připomeňme C. a k. polního maršálka, To neznáte Hadimršku či Muže v offsidu. Jeho největší proměnou se stal profesor Kleč ve Vančurově snímku Před maturitou (1932). Úzkostlivý pedant, z něhož se po nešťastném zranění stane člověk radující se ze života. Pochybovači, kteří komika v takové roli nechtěli, umlkli.
Následovali vysloužilec Valentin Bláha v Našich furiantech (1937) a profesor Matulka v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), kterou po premiéře na podzim 1939 zhlédlo za necelé dva týdny téměř padesát tisíc diváků.
Za protektorátu natočil pětadvacet filmů. Za role havíře v Druhé směně a hokynáře v Advokátovi chudých obdržel Národní cenu za rok 1941. Vrcholem tohoto období je Městečko na dlani (1942), v němž z vedlejší postavy obecního blázna Janka Pudeše učinil srdce celého příběhu.
Po válce hrál mimo jiné ve filmech Řeka čaruje a Pan Novák, k němuž napsal i námět. Posledním filmem se staly Zvony z rákosu (1950). Celkem natočil přes sto deset snímků. Kamera, pracující s detailem a zkratkou, v něm našla ideálního představitele drobných figurek, skromných lidí, kteří vždy počítají spíše s bídou než se štěstím, a přesto si uchovávají cit pro pravdu.
Spisovatel, který se styděl podepisovat
Plachta psal od počátku dvacátých let a podle přátel toužil být spíše dobrým spisovatelem než slavným hercem. Za vzory měl Čechova, Anatola France a Maupassanta. Jeho paní Acetylénová nebyla jen kabaretní figurkou. V monolozích komentovala politické a společenské dění mladé republiky a autor jejím prostřednictvím zesměšňoval sentimentální maloměšťáckou idylu. Její příhody vycházely na pokračování v Českém slově s ilustracemi Josefa Lady. Další jeho postavou byl strejda Důspiva, zachycený i na gramofonových deskách.
K novinám ho přivedl Eduard Bass, kterého ho poznal v Červené sedmě. V Lidových novinách mu roku 1929 vyšlo dvanáct fejetonů pojmenovaných podle měsíců. Psal i pro Pražský ilustrovaný zpravodaj, kde otiskl rozvernou povídku Blecha z Hollywoodu, a pro časopis Ahoj na neděli autobiografický seriál o Martinu Člověkovi. Tamtéž vydal roku 1933 satiru Dějepis světa a okolí, v níž se otevřeně postavil proti nastupujícímu německému nacismu.
Nejtrvalejší stopu zanechala Pučálkovic Amina (1931). Příběh pražské rodiny, která po odjezdu cirkusu najde „štěně“, z něhož vyroste žirafa, vycházel nejprve na pokračování v Lidových novinách a záhy knižně u Františka Borového. Laskavá groteska s dávkou výsměchu úřednímu šimlu přečkala celé generace a dočkala se i kreslené večerníčkové podoby.
Plachtovo literární dílo je přitom jen zlomkem toho, co napsal. Byl k sobě nemilosrdně kritický. Rukopisy si v redakcích vyprošoval zpět k přepracování, texty často nepodepisoval a mnohé zničil. Jeho humor stojí na zkratce, dvojsmyslu a jemné hře s významy slov.
Dobrák s pevnou páteří
Plachtova plachost nebyla slabostí charakteru. Za okupace ukryl ve své vile odbojáře Jana Ziku, finančně podporoval rodiny zatčených a raději podstoupil operaci, které se léta vyhýbal, než aby natáčel rozhlasové skeče pro okupanty. Pozvánku na dýchánek do Černínského paláce, kde měl být přítomen K. H. Frank, hodil do Vltavy. A když do ateliérů přijel ministr Emanuel Moravec, aby si se zástupem herců podal ruku před fotoaparáty, Plachta si strhl nalepený knír a utekl hledat maskéra.
K jeho obrazu patří i poválečné angažmá. Jako přesvědčený komunista podepsal v únoru 1948 manifest kulturních pracovníků a napsal námět k agitačnímu snímku Pan Novák. Režim z něj po smrti učinil ikonu „herce ryzího lidství“. Zemřel však již v listopadu 1951. Jak by obstál před zkouškou krvavých padesátých let, se proto nedozvíme.
Co zůstává, je dílo. Desítky filmových postav, v nichž obyčejný český člověk poznával sám sebe, kabaretní typy, které předznamenaly pozdější lidovou satiru. A knížka o žirafě, kterou snad stále ještě čtou alespoň některé děti (které ještě čtou) i po devadesáti letech.
Jindřich Plachta si zaslouží víc než vzpomínku k výročí, zaslouží si, aby byl znovu objeven.
