V červnu 1896 vznikla v pražských předměstských Vysočanech skromná dílna se jménem Kolben a spol. Z dřevěné kůlny s pětadvaceti dělníky vyrostl během třiceti let jeden z pilířů československého průmyslu – koncern ČKD. Jméno jejího zakladatele se ale dnes z národní paměti pomalu vytrácí.
Ze Strančic k Edisonovi
Emil Kolben se narodil 1. listopadu 1862 ve Strančicích u Prahy jako jedno z devíti dětí chudého židovského domkáře Joachima Kolbena. Od patnácti let se musel živit sám, přesto vystudoval reálku na Malé Straně a roku 1887 s vyznamenáním absolvoval strojnictví a elektrotechniku na pražské německé technice. Zemský výbor mu za mimořádné výsledky udělil Gerstnerovo stipendium na dvouletou studijní cestu.
Kolben ji nepromrhal. Procestoval přední evropské továrny a s manželkou Malvínou se nalodil do Ameriky. Když se z novin dozvěděl, že Edisonovi vyhořela slévárna, napsal mu, a obratem dostal pozvání. Edison jej zaměstnal ve svých vývojových dílnách, a mladý inženýr to záhy dotáhl na šéfa technického odboru, tedy nejbližšího spolupracovníka slavného vynálezce.
Rozhodující setkání však přišlo jindy. Roku 1889 navštívil Kolben laboratoř Nikoly Tesly a viděl zkoušky jeho třífázových motorů. Edison ho prý vyprovodil s poznámkou, že střídavý proud je nesmysl. Kolben se vrátil přesvědčen o opaku: Střídavý proud lze přenášet na velké vzdálenosti, a lze tedy stavět velké elektrárny, které zásobí celé kraje. Na rozdíl od Tesly si však přesto Edisonovo přátelství uchoval po celý život.
V roce 1892 se vrátil do Evropy a na čtyři roky se stal šéfkonstruktérem curyšské firmy Oerlikon. Ta se tehdy, na rozdíl od gigantů Siemens a AEG, soustředila právě na vícefázové stroje. Zde Kolben získal poslední, co mu chybělo: praxi s konstrukcí a výrobou střídavých generátorů ve velkém.
Kůlna, která změnila Vysočany
Roku 1896 se čtyřiatřicetiletý inženýr vrátil do Prahy a ubytoval se ve vysočanské vile Flajšnerka. Téměř okamžitě se ocitl ve středu pozornosti. Na německé technice přednesl dvě přednášky o přednostech střídavého proudu a rozpoutal bouřlivý spor. Rozsoudil jej až profesor české techniky Karel Domalíp, který doložil, že stejnosměrná elektrárna by vyšla zhruba dvojnásobně dráže.
V roce 1896 pak Kolben spolu s pražským podnikatelem Karlem Bondym a několika dalšími tichými společníky založil komanditní společnost Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech. Právní forma byla zvolena prozíravě: Kolben jako komplementář podnik řídil a ručil za něj celým svým majetkem, komanditisté vložili kapitál a do vedení nezasahovali. Na továrnu zakoupil prázdný pozemek nedaleko nádraží, mezi železniční tratí a silnicí.
Začátky byly skromné. V provizorní dřevěné kůlně pracovalo pětadvacet dělníků a obráběcí stroje poháněla parní lokomobila. Nejprve vyráběl stroje pro vlastní provoz, které zároveň sloužily jako vzorky pro zákazníky. Koncem ledna 1897 už stála kancelářská budova a výrobní hala o rozměrech 20 × 60 metrů se dvěma jeřábovými drahami. Během roku vzrostl počet dělníků na sto a k nim čtrnáct úředníků. Přibyla vlastní elektrárna a areál se díky dalším nákupům rozrostl na více než 27 hektarů.
Dispozice továrny budila pozornost jako ojedinělé spojení evropské a americké dílenské praxe. Kolbenka jako první v českých zemích zavedla pojízdné jeřáby s elektrickým pohonem a od počátku nabízela celý sortiment silnoproudé techniky: motory, alternátory, transformátory, dynama i trakční zařízení.
Z Holešovic do Londýna
Zlom přinesla zakázka na kompletní strojní vybavení Ústřední elektrické stanice královského hlavního města Prahy v Holešovicích. Roku 1899 sem Kolbenka dodala pět třífázových generátorů po 824 kW. Spor o druh proudu s Františkem Křižíkem, věrným stoupencem Edisonova stejnosměrného systému, tím byl v praxi rozhodnut.
Výrobky z Vysočan se brzy vyvážely do Německa, Holandska, Francie i Anglie. Roku 1898 zakoupily Kolbenovy výrobní licence francouzská firma Decauville a londýnská Brush Electrical Engineering Company. V Londýně pak Kolbenka vybavila elektrárnu největšími točivými stroji své doby. Technologie tak poprvé neputovaly jen do Čech, ale z Čech do světa.
Holešovická zakázka přesvědčila i Živnostenskou banku, hlavní oporu českého kapitálu. Ta původně zamýšlela založit vlastní elektrotechnickou firmu, nakonec však dala přednost zaběhnutému podniku. Kolben věděl, že bez kapitálu další růst nezvládne, a s přeměnou souhlasil. Kupní smlouva byla podepsána 30. června 1898 a firma nesla nový název Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol. Do roku 1910 vyrobila deset tisíc elektrických strojů a dodala zařízení pro sedmdesát velkých elektráren.
Národ se nestaví jen slovy
Roku 1921 se podnik spojil s libeňskou První českomoravskou továrnou na stroje v Českomoravskou-Kolben a roku 1927 přibyla firma Breitfeld-Daněk. Vzniklá Českomoravská-Kolben-Daněk měla dvanáct tisíc zaměstnanců a stala se rovnocenným soupeřem Škodových závodů. Kolben ji vedl jako vrchní ředitel a místopředseda správní rady. Roku 1922 navíc vyjednal licence americké firmy Westinghouse, z nichž podnik těžil ještě desítky let.
Kolben nebyl buditelem v obvyklém smyslu slova. Pocházel z německy mluvící židovské rodiny, přednášel na německé technice a okázalé vlastenectví Křižíkovo mu připadalo spíše úsměvné. Část tehdejší společnosti jej proto měla za kosmopolitu. Jeho přínos k národnímu sebevědomí byl ovšem jiného druhu.
Dokázal, že podnik vyrostlý v Čechách, opřený o českou banku a nesoucí české jméno, může technicky předběhnout Siemens i AEG a prodávat licence do Paříže a Londýna. V jeho dílnách se vyškolily celé generace českých inženýrů a dělníků. Elektrifikace země, dálková vedení a stroje pro všechna průmyslová odvětví, které vycházely z Vysočan, měly zásadní podíl na tom, že meziválečné Československo patřilo k průmyslově nejvyspělejším státům světa. A značka ČKD nesla jméno mladé republiky všude, kam vyvážela. Národní hrdost se nestaví jen písněmi a projevy, ale i turbínami a generátory.
Zapomenutý zakladatel
Po okupaci v březnu 1939 byl Kolben pro svůj původ zbaven všech funkcí. Emigrovat odmítl. Protektorátní vláda se pro téměř osmdesátiletého muže marně pokoušela vymoci u německých úřadů výjimku. V červnu 1943 jej Němci odvlekli do Terezína, kde 3. července zemřel
Dnes jej připomíná ulice, stanice metra Kolbenova a nová čtvrť vyrůstající na místě zbouraných hal. Skutečným pomníkem Emila Kolbena však zůstává to, co dokázal. Z dřevěné kůlny ve Vysočanech vybudoval podnik světové úrovně a ukázal, že české země nemusejí být jen dílnou cizích koncernů.
