Když se řekne československá Nová vlna, vybaví se většině Miloš Forman, Jiří Menzel či Věra Chytilová. Jenže snímek, který bývá označován za vůbec první dílo celého – bohužel posledního – vzepětí československého filmu, však natočil tichý, nenápadný absolvent FAMU rodem z Bratislavy.
Jirešovo dílo obstálo v čase lépe než leccos, co bylo kdysi hlasitě oslavováno.
Od kamery k režii
Narodil se 10. prosince 1935 v Bratislavě. Po válce odešel do Prahy studovat na Filmovou fakultu AMU kameru i režií. Toto dvojí školení je patrné na každém jeho filmu. Obraz u něj nikdy není pouhým nosičem děje, nýbrž rovnocenným výrazovým prostředkem.
Studia dokončil roku 1960, tedy právě v době, kdy na této pražské škole dozrávala generace, jež měla během několika let proměnit tvář československé kinematografie.
Celovečerní debut Křik (1963) vznikl podle předlohy Ludvíka Aškenazyho, s nímž Jireš psal i scénář. Námět je prostý: Mladý opravář televizorů Slávek prožívá všední pracovní den, zatímco jeho žena Ivana leží v porodnici. Oba při tom, každý sám za sebe, rekapitulují svůj dosavadní společný život.
Převratný byl však způsob vyprávění. Jireš s kameramanem Jaroslavem Kučerou snímal mnohé scény skrytou kamerou, což bylo tehdy nevídané, a vedle Josefa Abrháma obsadil i řadu neherců. Místo budovatelského hrdiny se na plátně objevil intimní svět obyčejného člověka s jeho pochybnostmi a úzkostmi. Na festivalu v Cannes získal film roku 1964 zvláštní uznání pro mladého režiséra a dodnes bývá pokládán za první vlaštovku nové vlny.
U zrodu Perliček na dně
Málo se ví, že Jireš stál i u zrodu povídkového filmu Perličky na dně (1965), jenž se dodnes označuje za manifest nové vlny. Podnět k adaptaci Hrabalových povídek vzešel právě od něj. Pět režisérů – vedle Jireše Menzel, Němec, Schorm a Chytilová – natáčelo své příběhy odděleně, spojoval je kameraman Jaroslav Kučera a obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Jirešova Romance, která celý film uzavírá, vypráví o citovém vzplanutí učně instalatéra k mladé cikánce.
Vrcholem Jirešovy tvorby šedesátých let je Žert, adaptace Kunderova prvního románu, na jejímž scénáři spolupracoval tehdy ještě přímo s autorem. Natáčelo se od května do září 1968 – štáb tedy pracoval i ve dnech, kdy zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. Ludvík Jahn v podání Josefa Somra kvůli recesistické pohlednici přijde o studium i stranickou legitimaci a skončí u pomocných technických praporů a v dolech. Po letech se vrací do rodného moravského města, aby se pomstil.
Jireš s kameramanem Janem Čuříkem nalezl originální způsob, jak do přítomného děje vplétat retrospektivy: vzpomínky vyvolávají nahodilé podněty, tak jak se to děje v lidské mysli. Film získal ocenění v Sorrentu i v San Sebastiánu, doma však brzy po premiéře zmizel v trezoru. Jireš shrnul jeho poselství větou, že lidská srdce mají svou paměť. Křivdu napáchanou na člověku nelze odklidit jako rozbitou dlažbu – a to je myšlenka, která přesahuje politický kontext své doby.
Valerie a týden divů: snový protipól
Po politickém dramatu sáhl Jireš po zcela odlišné látce, po surrealistickém románu Vítězslava Nezvala. Valerie a týden divů (1970) je gotická pohádka o dospívání, v níž nelze rozlišit sen od skutečnosti. Výtvarnou podobu filmu vtiskla spoluautorka scénáře Ester Krumbachová, obraz opět Jan Čuřík a hudbu Luboš Fišer. Natáčelo se v renesančních Slavonicích a do titulní role obsadil Jireš tehdy třináctiletou Jaroslavu Schallerovou. V dalších rolích se objevili neherci, mezi nimi skladatel Jan Klusák.
Doma film dlouho zůstával na okraji pozornosti, v zahraničí se však stal kultovním dílem. Svědčí o tom zařazení do prestižní americké edice Criterion i letošní uvedení digitalizované verze v soutěžní sekci Venice Classics na zářijovém festivalu v Benátkách. Generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant v této souvislosti poznamenal, že nová vlna zde dospěla k vrcholu stylizace.
Léta normalizace a útočiště v hudbě
Normalizace Jireše tvrdě zasáhla. Z FAMU, kde od roku 1965 vyučoval, musel z politických důvodů odejít, a aby mohl dál točit, přistoupil na látky méně kontroverzní. Patří k nim i snímek …a pozdravuji vlaštovky (1972) o odbojářce z doby druhé světové války. Ani tehdy však nerezignoval na řemeslnou kvalitu.
Adaptace Páralova románu Mladý muž a bílá velryba (1978) s Janou Brejchovou, Eduardem Cupákem a Ivanem Vyskočilem vysoko převyšovala dobový průměr a Neúplné zatmění (1982) bylo uvedeno na Berlinale.
Skutečné útočiště však nalezl Jireš v hudbě. Natočil dokumenty o Leoši Janáčkovi (1973) a Bohuslavu Martinů (1980), televizní zpracování Janáčkova Zápisníku zmizelého (1979) i opery a balety pro obrazovku. Vrcholem této linie je poetický životopisný film Lev s bílou hřívou (1986) s Luďkem Munzarem v roli Janáčka. Zde mohl sloužit kráse bez ideologických ústupků a připomínat velikány, kteří tvoří páteř české kultury.
Odkaz tichého průkopníka
Po roce 1989 se Jireš vrátil na mezinárodní scénu filmem Labyrint (1991), téhož roku byl jmenován profesorem a v polovině devadesátých let natočil ještě Učitele tance. Zemřel 24. října 2001 v Praze ve věku pětašedesáti let.
Dokumentární civilnost jeho Křiku, mistrovská literární adaptace Žertu i opojná stylizace Valerie dokládají, že nová vlna nebyla jedním stylem, ale setkáním svébytných osobností. Jireš přitom nikdy nekřičel a nestavěl se do popředí, snad proto byl tak dlouho přehlížen.
O to naléhavěji si dnes zaslouží, abychom se k jeho filmům vraceli.
