Izrael nemá právo na existenci. Takové je stanovisko mezinárodního práva. S nenávistí k Izraeli ani s antisemitismem to nemá nic společného.
Žádný stát – vůbec žádný – ve skutečnosti „právo“ na existenci nemá. Ani ty, jež se tak rády ohánějí svou demokratičností.
Kdyby třeba Spojené království mělo „právo“ na existenci, Skotsko by nesmělo hlasovat o nezávislosti. Proč? Takové hlasování by soustátí rozbilo, a porušilo by tak jeho údajné „právo“ existovat jako Spojené království.
A právě proto žádné „právo“ na existenci nemá.
Právo na existenci mají národy. Kde je toto právo pošlapáno, jde vždy o hrubé porušení mezinárodního práva – často o zločiny jako apartheid, etnické čistky nebo genocida.
Státy naopak žádné „právo“ na existenci nemají. Prostě fakticky existují – dokud najednou nepřestanou. Jako Jihoafrická republika v dobách apartheidu. Jako Rhodésie. Jako Československo. Jako Jugoslávie. Jako nacistické Německo.
Je to natolik samozřejmé, až by se to nemuselo vůbec říkat.
Kdyby státy „právo“ na existenci měly, staly by se zcela nahodilé okolnosti – hranice, složení obyvatelstva, politické instituce – posvátnými. Nedotknutelnými. Menšiny by se nemohly odtrhnout, území přecházet z rukou do rukou, apartheidní pořádky padnout. Každá taková změna by porušila „právo“ státu existovat v nynější podobě.
A přesto teď v téhle nejzákladnější otázce dělají hloupé všichni mainstreamoví novináři do jednoho. Jako by naráz podstoupili hromadnou lobotomii. Izrael má být podle nich výjimkou z pravidla: žádný stát nemá „právo“ na existenci.
Stačí se podívat, jak Nick Robinson z BBC plísní předsedu Strany zelených Zacka Polanského, když odmítá potvrdit „právo Izraele na existenci“. Polanski místo toho správně namítá: Izraelci i Palestinci mají právo žít v rovnosti.
Štvavá hloupost
Odkud se u našich údajně nejbystřejších a nejlepších novinářů bere tolik štvavé hlouposti?
Jejich tupost není náhodná.
Zelení minulý týden usnesením prohlásili sionismus – ideologii, z níž Izrael vzešel a na níž dodnes stojí – za rasismus. A to obrátilo krajně nevítanou pozornost k otázce, co je Izrael vlastně za stát.
Proč je sionismus jednou z podob rasismu, jsem už podrobně rozebral jinde a nebudu se opakovat. Argumenty najdete zde.
Robinson a ostatní média ovšem pro Izrael žádají jedinečnou výjimku – výsadní právo, jaké nemá žádný jiný stát: existovat tak, jak je, a navěky.
Nahlas to neřeknou, domyslet si to máte sami: každý pokus skoncovat s Izraelem jako rasistickým státem a přetvořit ho v demokracii se stejnými právy pro Izraelce i Palestince porušuje jeho údajné „právo na existenci“.
A máte si také myslet: kdo Izraeli upírá „právo na existenci“, volá po hromadném vraždění, po genocidě izraelských Židů – a možná všech Židů vůbec.
Po vyhlazení Židů by tak podle nich volal i Zack Polanski, židovský předseda Zelených, nebo Stephen Kapos, letitý přeživší holocaustu a jeden z navrhovatelů usnesení.
Počínání těchto novinářů nemá s ochranou izraelských Židů nic společného. Jde jim o to vytesat do kamene vysoce militarizovaný stát – stát, jenž si podrobuje Palestince na okupovaných územích i v samotném Izraeli a odmítá vymezit své hranice. Podle nejvyšší soudní instance světa se dopouští zločinu apartheidu a podle shodného názoru právních i lidskoprávních autorit a odborníků na genocidu páchá v Gaze genocidu.
Neměla-li „právo“ na existenci apartheidní Jihoafrická republika, nemá je ani Izrael. Jeho zločiny jsou mnohem těžší než zločiny tehdejší JAR. Tak to po cestě okupovanými územími slavně shrnul zesnulý arcibiskup Desmond Tutu, nositel Nobelovy ceny míru – a to dávno předtím, než Izrael začal v Gaze páchat genocidu.
Izrael se musí – stejně jako onen druhý proslulý stát apartheidu – přerodit v demokracii a přestat ohrožovat palestinský lid, jejž po desetiletí vyvlastňuje, utlačuje a nyní i vyhlazuje.
„Stát Gaza“
Kdykoli s tímto argumentem vyrukuji na sociálních sítích, obhájci Izraele mi nadšeně hlásí, jak jsem si upletl bič sám na sebe. Nemá-li Izrael právo na existenci, žvaní, nesmí ho mít ani palestinský stát.
Ano, přesně tak. Zopakuji to: žádný stát nemá „právo“ na existenci.
A pro palestinský lid se to může ukázat jako velké štěstí.
Představte si: Rada míru Donalda Trumpa se rozhodne obnovit malou enklávu Gaza podle jeho ohlášeného plánu – jako luxusní středomořské letovisko, kde Palestinci žijí fakticky jako gastarbeiteři a obsluhují bohaté Araby z Perského zálivu v restauracích, datových centrech pro umělou inteligenci, kasinech a nevěstincích. Tomuhle blázinci by Trump mohl říkat stát Gaza.
A dál si představte, jak Izrael pod silným mezinárodním tlakem konečně dovolí uspořádat volby na zbylých střepech Západního břehu, dosud nezabraných nelegálními osadami – volby přísně řízené izraelskými důstojníky. Roztříštěná vláda Západního břehu nekontroluje hranice ani vzdušný prostor, nemá územní celistvost ani armádu, je odříznutá od Gazy i východního Jeruzaléma a se světem se bez svolení Izraele nespojí. A Izrael tomuhle peklu na zemi začne říkat stát Palestina.
Má takový „stát Gaza“ „právo“ na existenci? A má je i „stát Palestina“?
Kdyby tamní Palestinci začali bojovat o skutečnou vládu nad některým z těch států a o jeho přestavbu, porušovali by tím jeho „právo na existenci“?
V zájmu palestinského lidu doufejme, že ne.
Jenže přesně k tomu vede argument obhájců Izraele. Má-li dnešní Izrael posvátné „právo na existenci“ tak, jak je, měl by podobné „právo“ i jakýkoli údajný stát, jejž Trump Palestincům vnutí – a to za jakýchkoli podmínek.
Důstojnost a bezpečí
Chybou je tu ztotožňovat stát v jeho nynější podobě s lidmi, které má zastupovat.
Izraelci právo na existenci mají – právo nebýt utlačováni, etnicky čištěni, vyhlazováni. A jejich stát je legitimní, dokud je před takovými hrozbami chrání. Dokud jim zajišťuje jistou míru důstojnosti a bezpečí.
Jakmile ale jejich stát slouží k útlaku, etnickým čistkám či genocidě jiného národa, třeba Palestinců, ztrácejí Izraelci právo udržovat ho v nynější podobě. Pak pozbývá legitimity, stejně jako apartheidní Jihoafrická republika nebo nacistické Německo. A má-li ji znovu získat, musí projít přestavbou.
To neznamená „ukazovat prstem“ na Izrael.
Palestinci moderní stát nikdy neměli. Žili pod nadvládou různých okupantů – mimo jiné Osmanů, Britů a Izraele. Z poválečné dekolonizace zůstali zcela vyloučeni.
Nelze je soudit podle toho, zda mají legitimní, či nelegitimní stát – žádný totiž nemají. A potřebují ho právě jako ochranu před útlakem, etnickými čistkami a genocidou ze strany izraelského státu.
Ozbrojené skupiny v Gaze nejsou stát a nejsou jím ani takzvaní „umírnění“ na Západním břehu. Nejsou to dokonce ani řádné vlády. Jsou to buď kolaboranti, nebo hnutí odporu bojující za osvobození svého lidu – a takový boj palestinskému lidu zaručuje mezinárodní právo. Palestinci bojují o stát, jenž by je zastupoval, a o vyhnání okupanta, který je týrá a vraždí.
Takové zastoupení jim může zajistit palestinský stát, anebo konfederace či jednotný stát se stejnými právy pro Izraelce i Palestince.
Ani takový stát nebude mít právo na existenci. Místo v srdcích Izraelců i Palestinců si bude muset zasloužit: jejich společnou důstojnost a bezpečí musí chránit lépe než jakékoli jiné uspořádání.
Na tohle ponaučení bychom měli pamatovat všichni, až si budeme klást otázku, zda nás státy vydávající se za naše zástupce skutečně zastupují.
