Obrana národa a suverenity státu před domácími kolaboranty a jejich loutkovodiči ze zahraničí je hlavním úkolem všech českých vlastenců. To je hlavní poselství ze semináře, který se pod záštitou prezidenta Miloše Zemana a poslance SPD Tomáše Doležala konal toto úterý v poslanecké sněmovně. Akce nazvaná Klíčové pilíře české státnosti: Hrdinství a vlastenectví versus historický revizionismus a kolaborace“ se zúčastnily desítky osobností české vlastenecké scény.
Stát jako vůle přežít
Už samotné místo konání mělo pro pořadatele symbolický význam. Jak připomněl Tomáš Doležal, jednací sál Poslanecké sněmovny stojí v prostoru historického českého sněmu, v němž v letech 1861 až 1913 zasedali mimo jiné František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Sladkovský, Karel Kramář, Tomáš Garrigue Masaryk či Antonín Švehla. Dnešní generace politiků a občanů tak podle této připomínky stojí na místě, kde se v minulosti rozhodovalo o českých národních a státních zájmech.
Jedním z hlavních témat semináře byla otázka, co vlastně znamená česká státnost. Tomio Okamura zdůraznil, že český stát nelze chápat jako produkt posledních desetiletí nebo dokonce století. Je podle něj výsledkem více než tisíciletého úsilí generací předků. Stát podle jeho slov existuje především tehdy, existuje-li vůle jeho občanů a národa zachovat jej a předat jeho svrchovanost dalším generacím.
S tím podle něho bezprostředně souvisí vlastenectví. To označil za jednu z hodnot, které pomohly českému národu přežít historická období, kdy byla jeho samostatnost a kulturní identita ohrožena. Ve svém vystoupení zároveň ostře kritizoval současné nadnárodní struktury a politiku, která podle jeho názoru oslabuje tradiční evropské národy. Za významné považuje zachování národní svrchovanosti i v době, kdy roste význam nadnárodních institucí.
Historik Petr Bahník na tuto úvahu navázal definicí státu jako nástroje k přežití národa. Připomněl přitom kontinuitu českých dějin, v níž podle něj nalezneme řadu velkých státnických projektů a osobností – od svatováclavské tradice až po projekty Karla IV. či pozdější úvahy o spojení evropských vodních cest. Varoval také před představou, že národy jsou překonaným pozůstatkem minulosti. Podle něj globalizační představa světa, v němž mají být národní identity postupně rozpuštěny, naráží na realitu. Národy podle jeho názoru nezmizí. Otázkou pouze je, zda mezi nimi bude i nadále existovat český národ.
Podívejte se na první záznam zde: Klíčové pilíře české státnosti: Tomio Okamura, Petr Bahník, Jiří Hejlek a Petr Drulák
Jazyk jako základ národní identity
Výrazným tématem byla otázka jazyka. Bahník připomněl, že národ je společenstvím lidí spojených dějinami, tradicemi a především jazykem. Upozornil na skutečnost, že čeština podle jeho slov nemá v českém právním řádu zvláštní ochranu prostřednictvím ústavního nebo jiného vyššího zákonného zakotvení. Jazyk přitom označil za jeden z nejvýznamnějších znaků české identity.
Filosof Jiří Hejlek šel ve své úvaze ještě dál. Národ podle něj není pouze souhrnem současně žijících lidí. Je pospolitostí předků, současníků a potomků. Člověk se podle této koncepce nerodí jako izolované individuum, ale od narození vstupuje do určitých přirozených pospolitostí, především rodiny a národa. Lidstvo jako celek přitom podle něj není obdobnou pospolitostí.
Hejlek zdůraznil také význam jazyka jako média tradice. Národ i jazyk podle něj potřebují vědomou kultivaci. Pokud se o ně jejich příslušníci nestarají, hrozí jim úpadek. Zásadní je přitom podle něj vědomí závazku vůči předkům i potomkům. Právě toto vědomí vytváří autoritu národa, která je základem národního státu.
Z jeho vystoupení zároveň vyplynula kritika moderního chápání člověka především jako izolovaného jednotlivce. Podle Hejlka je naopak jednotlivce možné správně pochopit teprve v rámci jeho příslušnosti k různým pospolitostem. Současné snahy vytvořit nadnárodní politickou identitu, například představu „evropského národa“, proto považuje za problematické.
Nacionalismus a vlastenectví
Jednou z nejvýraznějších částí semináře byla úvaha o rozdílu mezi nacionalismem a patriotismem. Hejlek upozornil, že oba pojmy nelze automaticky ztotožňovat. Patriotismus se podle něj vztahuje především k vlasti a zemi, zatímco nacionalismus je spojen přímo s národní pospolitostí. Od poloviny 20. století je podle něj nacionalismus často automaticky spojován s negativními historickými zkušenostmi, zejména s německým nacismem.
Podle Hejlka však nacionalismus sám o sobě nemusí být negativním jevem. V jeho pojetí může představovat obranu národních společenství před jejich postupným rozkladem. Současný nacionalismus evropských národů navíc podle něj nemusí být namířen proti jiným evropským národům. Naopak může mít podobu spolupráce jednotlivých národů, které se snaží uchovat vlastní identitu. Pro tento koncept použil označení „evropský multinacionalismus“.
S tím souvisela i kritika takzvané oikofobie, tedy neochoty nebo odporu vůči vlastnímu národu, zemi a dědictví předků. Právě zde se seminář dostal k otázce, která se opakovala v několika vystoupeních: může být společnost stabilní, pokud se její vzdělané a politické elity začnou za vlastní minulost a vlastní identitu stydět?
Kdo rozhoduje o české svrchovanosti?
Politolog a předseda spolku Svatopluk Petr Drulák věnoval své vystoupení otázce české svrchovanosti a jejích nepřátel. Za hlavní problém označil existenci mocenských center a impérií, jejichž vliv zasahuje i do menších států. Zvláštní pozornost věnoval působení politických nadací a neziskových organizací, které podle jeho názoru mohou být nástrojem politického vlivu.
Za klíčový mechanismus oslabování svrchovanosti označil kooptaci místních elit. Problém podle něj nastává ve chvíli, kdy část domácí politické či společenské elity přijme za vlastní představu, že skutečná nezávislost a svrchovanost jsou přežitkem. Z toho podle Druláka plyne jednoduchý závěr: o svrchovanost se musí aktivně bojovat a nelze spoléhat pouze na ty, kteří právě zastávají nejvyšší politické funkce.
Jsme skutečně národem husitů?
Výraznou část semináře věnoval Michal Semín české historické paměti. Položil zdánlivě jednoduchou, ale podle něj zásadní otázku: „Jsme opravdu národ husitů?“
Semín připomněl slavný výrok Tomáše Garrigua Masaryka z roku 1915, v němž označil Husa, Žižku, Chelčického a Komenského za „živoucí program“ českého národa. Podle Semína se z této věty postupně stala jedna z hlavních os výkladu českých dějin. Tento výklad však nepovažuje za nestranný. Podle něj byly české dějiny v různých obdobích interpretovány podle potřeb aktuálních ideologií a postupně z nich byla vytěsňována především katolická tradice.
Semín proto upozornil na nutnost rozlišovat mezi historickým Janem Husem, husitským hnutím a pozdějším obrazem obou těchto fenoménů. Hus podle něj nebyl liberálem ani socialistou a nelze jednoduše ztotožňovat jeho osobu s pozdějším husitstvím. Připomněl rovněž rozdíly mezi jednotlivými proudy husitského hnutí a skutečnost, že například kalich nebyl původně Husovým požadavkem.
Zároveň odmítl jednostranné líčení českých dějin, které by na jedné straně zdůrazňovalo například Koniášovo pálení knih, ale přehlíželo postavy katolického prostředí, například Bohuslava Balbína. Katolické duchovenstvo podle něj sehrálo významnou roli také v počátcích českého národního obrození a při utváření české národní identity. Z toho vyvodil zásadní závěr: katolíci nebyli vlastenci navzdory své víře, ale právě díky ní.
Podívejte se na druhý záznam zde: Klíčové pilíře české státnosti - Hrdinství a vlastenectví: Michal Semín, Michal Téra a Miloš Zeman
Tři pilíře domova
Historik a slavista Michal Téra shrnul otázku české státnosti do trojice základních pojmů: jazyk, krajina a víra. Cílem státnosti je podle něj především domov. Státnost, která domov nezajišťuje, podle jeho názoru není skutečně vlastní státností.
Jazyk podle Téry vytváří identitu. Krajina představuje teritorium, tedy prostor, k němuž člověk patří a v němž se cítí doma. A víra vytváří kulturu a dává společnosti odpovědi na základní otázky lidské existence. V českém případě tuto úlohu historicky sehrálo křesťanství. Výsledkem je trojice identita – teritorium – kultura, která podle Téry tvoří základní pilíře české státnosti.
Právě jejich zachování a předání potomkům označil za hlavní úkol českého národního příběhu. Za nejzávažnější současný problém přitom označil demografický propad. Vedle vnějších nebezpečí však podle něj existují také nebezpečí vnitřní. Za jedno z nich považuje elitu, která ztratí kontakt s realitou, za další elitu, která dá přednost vlastní kariéře před zájmy národního společenství, a konečně elitu, která začne tvrdit, že jazyk, vlastní prostor či víra už nejsou důležité. Taková elita by se podle něj stala elitou lokajskou.
S tím souvisela i Térova úvaha o hrdinství. Dnešní hrdinství podle něj nemusí mít podobu válečnického heroismu. Skutečná odvaha může spočívat v ochotě jít proti veřejnému mínění, snášet ponižování, a přesto vytrvat u toho, co člověk považuje za správné. Právě takovou odvahu považuje v současnosti za potřebnou pro zachování české státnosti a svrchovanosti.
Když se z kolaborace stává „smíření“
Závěr semináře patřil bývalému prezidentu Miloši Zemanovi, který hovořil o kolaboraci. Připomněl, že kolaborace se podle něj rodí ze zbabělosti a vrcholí zradou vlastního národa. Současně však upozornil na méně nápadnou, „latentní“ podobu kolaborace, která nemusí mít podobu otevřené spolupráce s nepřítelem.
Jako příklad uvedl příběh kamenného kříže v Jizerských horách spojeného s Konradem Henleinem. Původní kříž s hákovým křížem byl po válce svržen českými vlastenci. O mnoho desetiletí později byl podle Zemanova líčení obnoven a představen jako památka na oběti první světové války. V roce 2023 byl následně znovu svržen.
Zeman tento příběh použil jako obraz toho, jak může docházet k postupnému přepisování historické paměti. Na místě někdejší Sudetoněmecké strany podle něj dnes stojí sudetoněmecká krajanská sdružení, místo válečného kříže sudetoněmecké dny a místo někdejšího lokálního problému širší společenské a politické gesto smíření. Zeman tak otevřel otázku, zda může být bez důkladného historického vědomí skutečné smíření založeno pouze na zapomínání nebo na jednostranném výkladu minulosti.
Co chceme předat dalším generacím?
Přes rozdílné pohledy jednotlivých řečníků se celým seminářem vinula společná otázka: co musí česká společnost uchovat, aby zůstala sama sebou?
Seminář tak nebyl pouze debatou o minulosti. Jeho hlavním tématem byla přítomnost a budoucnost. Zaznívala obava, že národ, který přestane znát vlastní dějiny, může snadno přijmout cizí výklad sebe sama.
Stejně tak národ, který přestane považovat vlastní jazyk, kulturu a tradice za hodnotu, může podle řečníků postupně ztratit i samotný pocit domova.
