reply Protiproud
Reflex

Hranice NATO zpátky k roku 1997: Řešení, nebo šílenství?

Západní média se pohoršují nad ruským požadavkem dodržovat, co sám Západ slíbil Moskvě při sjednocení Německa - a jak Rusko navrhovalo už v prosinci 2021.

Tim Kirby

Kdo žije v Rusku a dobře ovládá ruštinu, snadno si všimne, jak rozporuplně zní zprávy o této zemi a její zahraniční politice. Západ samozřejmě tvrdí, že Rusko válku buď prohrává, nebo slaví Pyrrhovo vítězství. Ruská strana se naopak líčí jako vítěz, který postupuje patřičným, snad jen trochu pomalým, ale pochopitelným tempem.

Na tuhle dvojí realitu jsme si všichni zvykli. Občas však bývá velmi nebezpečná, nebo přinejmenším pořádně hlučná – a jeden takový příběh teď křičí ze všech sociálních sítí, ovšem jen na západní straně.

Od New York Times po Maria Nawfala – v anglicky mluvícím světě probírá kdekdo „nerozumný“ a „šílený“ ruský požadavek, aby se NATO vrátilo na hranice z roku 1997. Média mají pochopitelně krátkou paměť, kdykoli se jim to hodí, a tak vědomě zamlčují podstatnou věc: Rusové tuto možnost nabídli Bidenovu týmu už v prosinci 2021.

Návrat do roku 1997 byl tedy výchozí ruskou pozicí při jednáních – a měl válce na Ukrajině zcela předejít. Dějiny si zapamatují, že Rusové narazili se všemi požadavky do jednoho; možná je nikdo ani pořádně nečetl, natož aby o nich vážně uvažoval. Kreml dostal od globálního hegemona okamžité a jednostranné „ne“ a o měsíc a půl později dorazila na Ukrajinu válka. Putin a Rada bezpečnosti tak přišli o veškerou naději, že se bezpečnost Evropy podaří zajistit bez jediného výstřelu.

Na obrázku nahoře: Nejrůznější podivné kanály šílí, protože Rusko prý „z ničeho nic“ požaduje návrat NATO na hranice z roku 1997 – přesně jako už v roce 2021.

V lednu 2022 se ruské ministerstvo zahraničí písemně vyjádřilo k dotazům médií na návrat NATO na hranice z roku 1997 (dále jen „nabídka z roku 1997“). Odpovědi zveřejnil list Izvěstija:

„Jeden z pilířů našich iniciativ, o němž mluvíte, je záměrně formulován naprosto jasně a nepřipouští žádný dvojí výklad. Jde o stažení zahraničních sil, techniky a zbraní a o další kroky k návratu do stavu z roku 1997 na území zemí, které tehdy nebyly členy NATO. Patří k nim Bulharsko a Rumunsko.“

Jednadvacáté století je plné temných politických ironií a jedna z největších zní takto: po všech těch letech války a možná i více než milionu mrtvých se ruská vyjednávací pozice nezměnila. Rusové pořád chtějí překreslit evropskou bezpečnostní architekturu tak, aby vyhovovala NATO i jim samým. Změnilo se jen jedno – z Evropy se stal zkrachovalý žebrák a papírový tygr demokracie přišel před očima celého světa o všechny pruhy. Ruská reálná ekonomika, skutečné reformy a skutečná válečná mašinérie odpovídají ruskému heslu „Síla je v pravdě“. Evropu tedy žádné spřádání příběhů nezachrání před blížící se porážkou, obřími dluhy a dalšími zářnými vnitropolitickými nezdary. Otázka je jen, jak zlé a ponižující to celé bude.

Rusko zjevně jen sílí a Evropa slábne. Nápad, kterému se Bidenův tým vysmál, se proto může uskutečnit – nebo se opravdu stát výchozím bodem jednání, až bude válka doznívat a na řadu přijde i poslední Ukrajinec.

Na obrázku nahoře: Fanoušci geopolitiky milují kreslení map víc než aktivisté hnutí LGBT barvu na vlasy.

Co Rusové chtějí?

Geopolitičtí nadšenci nejraději kreslí nejrůznější mapy a vymýšlejí v hlavě fantaskní scénáře. Z celého světa mi chodí jejich nápady – zajímavé, nepraktické a nejčastěji rovnou šílené. V pohodlí akademického prostředí se snadno sní o kdejaké geopolitické vizi: panslavismus 2.0, rusko-japonská aliance proti Americe, Svatá říše římská s centrem v Moskvě, jež obejme všechny pravoslavné národy, a tak dále. Je to zábavný námět k přemýšlení a skvělý scénář pro počítačovou hru. Co Rusové v otázce bezpečnosti chtějí doopravdy, je ale naprosto jasné: žádné NATO na svých hranicích a žádné „protiruské“ státy, které existují jen proto, aby hnaly vlastní lidi jako kamikadze proti kremelským hradbám. Takovou bezpečnostní architekturu Evropy si přejí. Zda ji ale dokážou prosadit i ve chvíli, kdy Kyjev hoří ve tmě, je otázka úplně jiná.

Je-li nabídka z roku 1997 ruským maximem, minimum by podle mě v územních otázkách vypadalo takto:

Celý Donbas v hranicích, jak je vymezuje ruská ústava

Řada ruských představitelů opakovaně zdůraznila, že po ústavním referendu z roku 2020 se Rusko legálně zmenšit nemůže. Neexistuje žádný právní mechanismus, jak Donbas porcovat na politicky výhodné kousky. Rusko je navíc demokratičtější, než si myslíte, a takový zbabělý a zrádný krok by měl pro Kreml i budoucnost země obrovské následky. Putin a Rada bezpečnosti to dobře chápou.

Nárazníkové pásmo na ochranu Brjanska a Kursku, které by v podstatě pohltilo přinejmenším Charkovskou a Sumskou oblast Ukrajiny v hranicích z roku 1991

Ze zvěsti se stala myšlenka a z myšlenky vyhlášený cíl: Putin otevřeně řekl, že na severu dnešní Ukrajiny musí vzniknout nějaké nárazníkové pásmo – jako odplata za útoky na Kursk, Belgorod a Brjansk. Podle jedněch bude široké 30 kilometrů, podle druhých 100. Tak či onak budou Rusové muset k jeho vytvoření obsadit velkou část zmíněných území, ne-li všechna. Z Belgorodu do Charkova je to například 70 kilometrů, z Kursku do Sum 130.

Hranice s Podněstřím a Moldavskem, která by si vyžádala dobytí Oděsy – aby se předešlo příští válce

Prezidentka Sanduová je jen Zelenskij v sukni a Moldavsko další protiruský sud prachu těsně před výbuchem – a vyrobily ho tytéž zlé síly, které chtějí Rusko zlomit. Z pohledu Kremlu vyžaduje trvalý mír přístup k Moldavsku, aby Rusko mohlo rychle zasáhnout, kdyby místní čekal majdanovský scénář. Moldavsko ponechané „za nepřátelskou linií“ by mohlo proti Moskvě ještě léta posloužit jako rukojmí. Ruští vojáci navíc byli v Podněstří legálně na základě rezoluce OSN a Putin si v mezinárodním právu na důslednost potrpí.

Část samotného Kyjeva

Kyjev je pro Rusy něco jako Jeruzalém nebo Mekka – město velkého duchovního významu. Zrodila se tu jejich civilizace a celý národ tu přijal křest. Může to znít jako šílená úvaha, ale málokterý intelektuál či přemýšlivý vlastenec by si nechal ujít příležitost získat zpět aspoň formálně kousek této posvátné půdy. Čas běží a taková šance už kolem znovu proletět nemusí.

Volitelné, ale zásadní požadavky platí dál

Body uvedené výše jsou naprosté minimum, aby ruská veřejnost i elity měly pocit, že „vyhrály válku“ a jejich bezpečnost není bezprostředně ohrožena. Vítěz se ale málokdy spokojí s tím nejnutnějším. Kreml bude na svém bezpečnostním dortu určitě chtít i třešničku. Tady je pár věcí, o které by stál, i když kvůli nim zatím do jaderné války nepůjde:

Žádná hranice s NATO

Hranice Běloruska s Polskem nevadí. Finsko vstoupilo do NATO teprve nedávno a jeho ekonomiku zdrtil bumerang sankcí, takže může klidně zase vystoupit. Podle toho, jak dopadne Ukrajina, může Rusko vytvořit neutrální hranice na jihu. Hlavním kamenem úrazu by ale bylo Pobaltí. „Čivavy“ od konce studené války žijí ze západních investic do rusofobie jako geopolitické modelky z erotického webu OnlyFans.

Kvůli třem malým, chudým východoevropským zemím, jejichž jména Britové a Američané neumějí ani napsat, Washington jadernou třetí světovou válku riskovat nebude. V Pobaltí se bude muset něco změnit. Jenže ty země jsou tak křehké, že se změnit nemohou – jinak je to prostě vtáhne zpátky na ruskou oběžnou dráhu. Moskva jim může nabídnout nejen kulturní a jazykovou svobodu, ale i levnou energii, práci a navrch ruské ministerstvo vnitra, které silou vyžene všechny ty záhadné migranty z EU.


Krize před výbuchem: Další vlna znehodnocení peněz je už za dveřmi. Inflace opět začíná růst i u nás. Trend je jasný: Chtějí nás znovu obrat

Pokud se chcete vyhnout znehodnocení peněz inflací, která především válkou v Íránu, energetickou drahotou a sociálními výbuchy v záapdní Evropě brzy opět nabere divoké tempo, známe jeden bezpečný přístav:

Napište svoje telefonní číslo na email zlato@protiproud.info - a budete vědět vše, co potřebujete. A navíc pomůžete nejen sobě, ale i Protiproudu!

Sledujte zde

Výše jsem sice napsal, že Kreml nechce na svých hranicích vůbec žádné NATO. Na odchod Polska a Rumunska ale podle mě příliš tlačit nebude a ani na Finsku možná nebude kdovíjak trvat. Skutečně horkou půdou jsou Pobaltí, Moldavsko a Ukrajina. Ruské občany navíc vojenská budoucnost Rumunska moc nezajímá. Rusové šli dobrovolně nasadit život za „záchranu Donbasu“, ne za změnu finských spojenectví.

Nějaká forma kontroly zbrojení

Těžko říct, jaká přesně kontrola zbrojení by byla žádoucí. Kdyby ji ale strany dojednaly a dodržovaly, všechny by to uklidnilo, zvlášť Kreml. Ani tohle však zatím není stoprocentně nezbytné a nestojí to za jadernou válku.

Shrnuto

Podstatné je, že se kruh uzavírá: s myšlenkou nově uspořádat evropskou bezpečnost přišli Rusové už před válkou, aby jí předešli. Teď jsme zpátky u geopolitického rýsovacího prkna – a Rusové mají silnější pozici ve všech ohledech kromě mediálního obrazu. Ať už půjde o nabídku z roku 1997 v plném znění, nebo o něco mnohem skromnějšího, Kreml musí dosáhnout aspoň minimálních cílů, které jsem popsal výše. Jedině tak zvítězí duchovně doma i fakticky v otázce vlastní bezpečnosti. Nejraději by ale pochopitelně měl NATO co nejdál, bez jediného kousku společné hranice, a nové dohody o kontrole zbrojení, které budou celé generace dodržovat demokraté i republikáni.

Zdroj



    Doporučujeme