Deset let poté, co české evangelické stavy povstaly proti vládě Habsburků, dospělo rozpoutané válečné zápolení do bodu, který právem budil dojem dokonalého vítězství císaře a jeho katolických spojenců. Dánsko jako vůdčí země protihabsburské koalice se muselo sklonit před zbrojnou mocí Albrechta z Valdštejna, který vytlačil vojska Kristiána IV. nejen z říšských držav, ale i z Jutského poloostrova až za Malý Belt.
Obnova protihabsburské koalice
Porážkou Dánů v roce 1629 se také zhroutila rovnováha sil na Baltu, neboť z místní přetlačované byla vyřazena severská velmoc první velikosti – k Dánsku tehdy patřilo i Norsko, severoněmecké Holštýnsko, jižní Švédsko (Skóny) a všechny velké baltské ostrovy od Gotlandu po estonský Saaremaa. Tento vývoj ovšem přiměl ke vstupu do konfliktu druhou severskou mocnost – Švédsko. V roce 1630 se švédský král Gustav II. Adolf vylodil na německé půdě jako zastánce práv svých příbuzných, sesazených meklenburských vévodů, jejichž zemi obdržel od císaře v léno právě vítězný vévoda frýdlantský, Albrecht z Valdštejna.
Nešlo mu ale o nic menšího, než o obnovu protihabsburské koalice a zvrat poměrů v říši. Téhož roku na nátlak říšských kurfiřtů, s nimiž právě vedl jednání o císařské volbě svého syna, zbavil Ferdinand II. Valdštejna vrchního velení, což hrubě otřáslo morálkou i akceschopností císařských vojsk. Postup švédského krále donutil saského kurfiřta Jana Jiřího přejít do tábora svých evangelických souvěrců a v září 1631 zvítězila spojená švédsko-saská armáda v bitvě u Breitenfeldu. Gustav II. Adolf odtud zamířil do Porýní, kde hodlal v Mohuči přezimovat a saský vévoda Jan Jiří vyslal osmitisícovou armádu, aby obsadila prakticky nechráněné Čechy.
Rabování
Když počátkem listopadu 1631 překročili Sasové v čele s generálem Arnimem českou hranici, zavládla v celé zemi poraženecká nálada. Početné zástupy českých exulantů, které se v patách Sasů vracely domů, v tom zpočátku zřejmě spatřovaly otevřenou náruč znovunalezené vlasti, než došly k poznání, že lidé tu žijí už jinými problémy a touha po návratu k předbělohorským poměrům je mizivá.
Dne 7. listopadu 1631 byly z Prahy odvezeny korunovační klenoty s částí svatovítského pokladu do Českých Budějovic, kde byly uloženy ve farním kostele svatého Mikuláše. Stálý dozor nad nimi převzali hejtmané Prácheňského a Bechyňského kraje. Následně Prahu opustili místodržící a další vysocí královští úředníci a 10. listopadu dokonce sám vojenský velitel metropole Balthasar de Marradas.
Srdce království zachvátily nepokoje a rabování, které sice městské milice v průběhu několika dní dokázaly zastavit, ale když Sasové s exulanty stanuli 15. listopadu symbolicky na Bílé hoře, nebylo už na obranu ani pomyšlení. Pražská města s generálem Arnimem rovnou začala jednat o podmínkách kapitulace. Přes uzavřenou dohodu došlo po otevření městských bran k několikadennímu drancování, jehož významným cílem byla například Rudolfova obrazárna na Pražském hradě, odkud pak přetížená plavidla odvážela po Vltavě a Labi mnoho cenných skvostů do Drážďan.
Saské velení naopak přísně dohlíželo, aby ani v nejmenším nebyl poškozen nedávno dostavěný Valdštejnův palác na Malé Straně. Čeští exulanti celkem rychle pochopili situaci a zaměřili se hlavně na vypořádání soukromých majetkových záležitostí. K evangelickým bohoslužbám zabrali jen několik málo kostelů, ostatní ponechali v katolických rukou. Saské velení také ponechalo v úřadě katolické městské rady, s nimiž na počátku uzavřelo dohodu o vydání pražských měst.
Konšelé si udržovali respekt okupantů rovněž svým hrdým chováním. Když 20. listopadu 1631 přijel do Prahy saský vévoda Jan Jiří z Wettinu, ani jeden radní se nezúčastnil jeho uvítání, ačkoliv je k tomu generál Arnim opakovaně a důrazně vyzval. Na druhé straně se konšelé nerozpakovali podávat saskému velení stížnosti na chování exulantů, kdykoliv vybočilo z rámce uzavřených dohod.
Pohřeb lebek
Na první adventní neděli, 30. listopadu 1631, po ranní rorátní bohoslužbě v chrámu Panny Marie před Týnem si exulanti vynutili, aby jim místní farář Jan Petr Čechiades předal klíče, načež se v něm v hojném počtu shromáždili k luteránské pobožnosti. Při kázání oznámil pastor Samuel Martin z Dražova, že odpoledne bude uspořádán pohřeb hlav popravených vůdců povstání, dosud pro výstrahu v drátěných koších vyvěšených na staroměstské mostecké věži.
K Týnskému chrámu byla postavena stráž, které velel Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, důstojník saské kavalerie a vnuk jednoho z těch, jejichž lebky měly být toho dne pochovány. Tento mladý Kaplíř jistě netušil, že jeho další vojenská kariéra povede přes službu ve švédské armádě (1635-1641), amnestii Ferdinanda III. a konverzi ke katolické víře do řad císařských, s nimiž bude bránit Prahu před Švédy (1648), a na stará kolena i samotnou Vídeň před Turky (1683).
Na staroměstskou mosteckou věž bylo původně v červnu 1621 vystaveno dvanáct sťatých hlav, jež patřily urozeným pánům a rytířům a dvěma z nejpřednějších měšťanů Starého Města (šlo o bývalého rektora Karlova vysokého učení Jana Jesenia a advokáta Jiřího Hauenschielda z Fürstenfeldu). Zhruba po roce byla na žádost vdovy sňata a pohřbena hlava nejvyššího sudího Jáchyma Ondřeje Šlika, zbylých jedenáct však zůstalo po celé desetiletí na svém místě.
Nyní byly sneseny do staroměstské mostní celnice, kde bývalý městský písař Mikuláš Diviš z Doubravína provedl jejich identifikaci. Není bez zajímavosti, že tento písař byl souzen v témže procesu jako oni popravení, a za uvítací řeč k zimnímu králi byl potrestán přibitím za jazyk k šibenici na dvě hodiny, vymrskáním důtkami z města a vypovězením ze země. Jedenáct lebek v krabicích se jmény bylo vloženo do společné rakve, která pak překryta černým flórem s vyšitým stříbrným křížem byla dlouhým průvodem nesena na márách do Týnského chrámu za zpěvu písně „Křesťané, pravdy Boží praví milovníci“. V čele průvodu jeli koňmo Jindřich Matyáš Thurn, bývalý vrchní velitel stavovských vojsk, a Václav Vilém z Roupova, bývalý předseda stavovského direktoria.
V kostele pak byly krabice vyňaty z umrlčí truhly a pastor Samuel Martin z Dražova v kázání prohlásil všechny popravené za svaté mučedníky. Následovalo pietní uložení s vyloučením veřejnosti na utajeném místě. Tak dobře utajeném, že dodnes odolalo všem pokusům o jeho určení a průzkum. Pozoruhodnou dohrou tohoto nejokázalejšího politicko-náboženského podniku navrátilců byla stížnost konšelů na svévolný zábor chrámu, načež vyšlo najevo, že pohřební obřady saské velení nepovolilo, že dokonce proběhly bez jeho vědomí, a generál Arnim se posléze za chování exulantů městské radě písemně omluvil.
Dne 16. prosince 1631 odjel saský kurfiřt Jan Jiří z Prahy domů a s ním opět opustili Čechy někteří prominentní čeští exulanti. Mezi nimi i Václav Vilém z Roupova, který se v listopadu do Čech vracel už jako bezúhonná osoba, neboť byl v roce 1629 na přímluvu Valdštejna a kancléře Lobkovice v plném rozsahu omilostněn, avšak nyní byl za podíl na organizaci pohřbu lebek vůdců povstání znovu obviněn z urážky královského majestátu a opět ohrožen na hrdle, pokud by byl nesetrval pod saskou ochranou. V těchto dnech také dorazila do Prahy zpráva, že Albrecht z Valdštejna pobývající ve Znojmě se usmířil s císařem a znovu přijal nabídku vrchního velení s titulem generalissima.
Pražský mír
V únoru 1632 saští vojáci sužovaní hladem vyrabovali při jedné z loupeživých výprav za potravinami také Starou Boleslav, kde plukovník Vavřinec Hofkirch odcizil Palladium země české, které zřejmě hodlal dobře zpeněžit. Když se pak v březnu začaly šířit pověsti o jeho zázračném návratu andělským přenesením a bezpečném ukrytí staroboleslavskými kanovníky, nechal je Hofkirch přibít na improvizovaný pranýř pod šibenicí na staroměstském rynku a nepřetržitě střežit, aby ukázal, že je stále v jeho držení, a aby si tímto rouhačským způsobem řekl o tučné výkupné.
Toho se nakonec dočkal až v roce 1638, kdy se podařilo zejména přispěním duchcovských Lobkoviců a královské komory shromáždit astronomickou částku sta tisíc rýnských zlatých a vrátit svatováclavskou záštitu ze Saska domů.
V dubnu 1632 se k hladu v pražských městech připojila ještě morová epidemie a soužití se saským okupačním vojskem se každým dnem stávalo svízelnějším. Valdštejn s nově naverbovanou armádou vytáhl ze Znojma přes Tábor do Rakovníka, odkud zahájil vyjednávání s Arnimem o vyklizení Prahy bez krveprolití.
Když se ale jednání neúnosně protahovala a saští vojáci v předtuše brzkého konce začali v Praze bezuzdně rabovat, vydal Valdštejn rozkaz k útoku. V noci z 24. na 25. května ovládl jeho předvoj Strahov a Petřín a kapucíni z Lorety vylámali prostup v přilehlých hradbách. Celé dopoledne pak trval odpor Sasů na Pohořelci, kde jejich obranu zesilovaly hluboké příkopy s palisádami. Měšťanské milice zatím bez větších obtíží opanovaly Staré a Nové Město a odpoledne 25. května již byla celá Praha v rukou císařského generalissima. Další ústup Sasů z Čech labským údolím se obešel prakticky bez boje, pouze v Roudnici nad Labem odstřelili odcházející vetřelci starý kamenný most, aby si pojistili bezpečí v zádech.
Saská okupace, jejíž 395. výročí si právě připomínáme, se později už neopakovala, třebaže válka zuřila ještě dlouhých šestnáct let. Přišlo ale několik švédských vpádů, jejichž ničivost a bezohlednost překonávaly vše, co Čechové předtím zakusili od Sasů. Po zavraždění Valdštejna v únoru 1634, nad něhož v Drážďanech nebylo obávanějšího muže, a po porážce švédsko-saské armády u bavorského Nördlingenu v září téhož roku započala separátní jednání se Saskem, která vyvrcholila Pražským mírem v květnu 1635.
Jeho cenou sice bylo dědičné postoupení obojí Lužice saským vévodům, zato však zajistil nanejvýš potřebný a dlouhodobý mír s naším nebezpečným severozápadním sousedem.
