Konec 18. století byl dobou střetu dvou světů – starého s novým: Ve Francii vypukla revoluce, jež se změnila v krvavé orgie. V habsburské monarchii provedl císař Josef II. sérii revolučních změn především v oblasti hospodářské a náboženské. Mimo okruh osvícenských a raně obrozeneckých intelektuálů byl jejich patrně nejoriginálnějším komentátorem rychtář František Jan Vavák.
Talentovaný vesnický mladík
Narodil se o půl roku později než Josef II. – v říjnu 1741 v Milčicích u Sadské na poděbradském komorním (tj. královském) panství. Od dětství projevoval mnohostranné nadání. Naučil se číst a psát dřív, než začal navštěvovat školu (to ovšem kvůli polním pracím).
Nebývalá zvídavost jej již jako mladíka vedla k poznávání dějin naší země, měl však i talent hudební a kreslířský. V šestnácti popsal bitvu u blízkého Kolína z roku 1757 mezi rakouskými a pruskými vojsky, při níž byly Milčice Prusy vypáleny.
Polabské Milčice druhé poloviny 18. století byly nevelkou obcí s asi dvaceti staveními, většinou selskými grunty. Krčma s masným krámem, na konci 18. století přibyla škola. Obydlí stísněná, těsně propojená s chlévy, střechy kryté došky. Jako tažná zvířata byli ve zdejších rovinách používáni hlavně voli, osobní dopravu a obchod mezi sídly na silnicích, blízko ku Praze, provozovali formani. Zdraví ohrožovaly četné nemoci, takže sotva polovina venkovských dětí se dožila dospělosti.
Z robotníka rychtářem a písmákem
Za Vavákova mládí ještě panovala robotní povinnost, která byla na poděbradském panství v roce 1777 zrušena za peněžitou náhradu, všeobecně pak josefinským patentem o dvanáct let později. V roce 1761 započal František Jan Vavák na rodném gruntu samostatně hospodařit. O rok později se oženil s Barborou Poupovou, se kterou měl devět dětí, z nichž pět jej přežilo. Jako sedlák znal a uměl vše potřebné, co souviselo se zemědělstvím, k tomu ovšem díky zvídavosti a bystrosti ještě mnohem více. Není divu, že si získal respekt svého okolí. Roku 1779 byl proto ustanoven „skutečným rychtářem“, jímž zůstal v Milčicích po celých třicet let.
Neklidná a nejistá doba bývala v Evropě s přestávkami vždy. Vavákův životní běh poznamenaly válka sedmiletá (1756–1763), tzv. bramborová válka Rakouska s Pruskem (1778–1779), poté francouzská revoluce, a nakonec i války napoleonské. Na rakouském trůně se za jeho života vystřídali čtyři panovníci: Marie Terezie, Josef II., Leopold II. a František I.
Svým zájmům o dějiny, zápisům všeho druhu, četbě knih a sběratelství se mohl věnovat jen „o nedělích a dnech svátečních“. Výhodou byla blízkost Prahy, již od mládí často navštěvoval a kde nalézal inspiraci a přátele. Jestliže si pod pojmem „obrozenecký písmák“ máme někoho představit, je František Jan Vavák tím nejvhodnějším příkladem. Vše, co mu jeho poznání a zkušenosti přinášely, proměnil bezprostředně v zápis.
Takto vznikly, kromě jiných méně obsažných písemností, Vavákovy rukopisné Paměti (sedm Knih pamětních), které si vedl od roku 1770 až do své smrti v roce 1816.
Motivací k jejich napsání bylo hlavně „poučení dětem“, jeho záměr byl však širší. Často oslovuje tušeného čtenáře, přičemž od jiných dobových písmáckých záznamů se jeho dílo odlišuje mnohostranností a stylistickou úrovní. Vavákovy Paměti jsou také určitou formou „veřejného mínění“, a mají pro dnešní dny téměř dokumentární hodnotu.
Bytostný konzervativec
Byl přesvědčen, že „prve svět byl lepší a na všechno jadrnější, nežli jest nyní.“ Jako věrný katolík bedlivě sledoval náboženské reformy Josefa II., které jsou kromě zmínek o počasí a o cenách obilí nejčastějším námětem Pamětí. Pravý Čech může být jen katolíkem, tak chápal smysl našich dějin. Problém byl tehdy živý a naléhavý – po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se přihlásilo na poděbradském panství celkem 2 386 „odpadlců“.
Vavák považoval patent – a nebyl s tímto názorem osamocen – za platný jen pro cizozemské „helvety“: „Dne 7. prosince prohlášen jest patent v zámku našem, mocí kterého dovoluje Jejich císařská Milost všelikým sem příchozím cizozemcům jejich náboženství držeti, jako jsou v Praze rozliční kupci z říše, Augšpurku, Norimberka, Drážďan, Lipska a jiných míst, též množství tam všech řemesel tovaryšů i také valašských a Řekův, jimž mnozí starověrci říkají…“
Jeho původní příkrost vůči „rouhačům“ se časem zmírnila, když poznal mezi okolními pastory, kteří přicházeli hlavně z Uher, vzdělané muže (dokonce mu prý byl jeden helvetský soused kmotrem při křtu syna). Francouzskou revoluci ovšem zásadně odmítal a později nenašel pochopení ani pro Napoleona.
Znalost Bible i českých dějin
Znalost Bible byla pro Františka Vaváka samozřejmostí. Četné knihy, které v Pamětech jmenuje, důkladně přečetl, především Kroniku českou Václava Hájka z Libočan a Poselkyni starých příběhů českých vlasteneckého kněze Jana Františka Beckovského. Znal díla Tomáše Pešiny z Čechorodu, Daniela Adama z Veleslavína, četl rovněž Komenského Labyrint světa. Jen „zakázaných knih kacířských“ jemu známých počítá v roce 1782 na padesát pět. Vzdělání přál i svému okolí, v roce 1795 se jako rychtář zasloužil o zřízení milčické školy.
Paměti zaznamenávají především události historické, například korunovaci císaře Leopolda II. v Praze, jíž se Vavák osobně účastnil. Při zápisu této pro selského člověka zcela mimořádné události dal najevo jistou ješitnost, kterou mu ale jistě rádi odpustíme: „Když již vůz, kde Jejich královské Milosti král a královna seděti ráčili, tou Poříčskou ulicí k domu Zlatého bažanta, tu kde jsem já přicházel, všecko ticho bylo a každý velmi pilně na Jejich Milosti (neb v otevřeném voze jeli) patřil. Já první vzkřikl jsem: Vivat Leopold Druhý!“
Paměti jsou také bohatým pramenem místních událostí jako byly sňatky, různá neštěstí, požáry i vraždy, proměny počasí i cen obilnin, piva a tabáku. Najdeme v nich i veršované pasáže a chronogramy. Vavák neopomenul zmínit ani převratné technické vynálezy, jako například sdělení o prvním vzletu „větrníka Blancharda“ v Praze v roce 1794, jenž „v jisté připravené kouli se do povětří vznáší.“
Spolupráce s reformátory a buditeli
S vrchností vycházel František Vavák vcelku dobře. Byl jí respektován, neboť mezi okolními rychtáři pochopitelně vynikal. V mládí však, když byl za sedmileté války nucen sloužit jako přípřež a zásobovatel vojska, užil od vojáků ponižování a bití. Obapolně přínosný a srdečný byl jeho vztah ke katolickému kněžstvu, a to i k vyššímu.
Jeho osobitost a všeobecná známost nejen na Poděbradsku, ale i v Praze, mu zejména v druhé půli života dodaly všeobecné úcty. Přispěla k tomu i jeho znalost zeměměřičství. Při vyměřování panství, dělení pozemků podle tzv. soustavy Raabovy, sloužil zprvu jako pomocník „inženýrů“, postupně však získal tolik znalostí, že dokázal pracovat samostatně a vyhotovovat nákresy a mapy.
Roku 1792 vypracoval mapu bitvy u nedalekých Lipan a zaslal ji magistrátu města Plzně, za což obdržel od tohoto královského města měšťanství. Tím docílil propuštění z poddanství pro sebe a svou rodinu, což bylo za přítomnosti všech rychtářů slavnostně prohlášeno na poděbradském zámku.
Osobní vztahy poutaly Františka Jana Vaváka k Václavu Matěji Krameriovi a jeho vydavatelství Česká expedice v Praze. Seznámil se i s Josefem Dobrovským, jenž ho v Milčicích dokonce navštívil. Od císaře Františka I. obdržel na Pražském hradě pamětní medaili. Zemřel 15. listopadu 1816 a je pohřben na hřbitově u kostela sv. Jana Křtitele ve Skramníkách jihozápadně od Milčic. Na vnější stěně kostela zřídila obec Milčice v roce 1908 nad jeho hrobem pamětní desku s reliéfem.
Po obsahové, jazykové a stylistické stránce je Vavákovo životní dílo, jež zahrnuje i veršovanou a písňovou tvorbu, na vysoké úrovni, což podporuje názor, že dříve zdůrazňovaný úpadek českého jazyka a veškeré vzdělanosti v 18. století nebyl rozhodně všeobecný.
Navzdory prošlému času k nám svým životem a dílem promlouvá František Jan Vavák dodnes. A ani jeho životní krédo by nemělo upadnout v zapomenutí:
„Nechť se kdo chce chlubí rodem
buď kdo veliké cti hoden
sedlák má čest
že nástroj jest
živností, zámků, měst.“
