Výtvarnému umění byl předurčen doslova od kolébky. Jeho otec vyučoval kreslení na gymnáziu. Maminka Anna Boudová-Suchardová, sestra sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardových, byla průmyslovou výtvarnicí. Proslula jako malířka zátiší, keramička, textilní výtvarnice a ilustrátorka knih. Otec Alois později působil na Státní grafické škole v Praze a byl uznávaným teoretikem výtvarné výchovy a autorem řady metodických prací.
Cyril dostal do vínku ještě jedno požehnání: za kmotra mu byl dávný rodinný přítel Mikoláš Aleš. Když se rodina přestěhovala do Prahy, usadila se v bubenečské vile, kterou jim prodal strýc Stanislav Sucharda, autor pomníku Františka Palackého. Ale nic nemůže být dokonalé. Ani Boudově rodině se utrpení nevyhnulo. Cyrilův starší bratr Jaroslav, rovněž student Akademie, se krátce po dokončení školy utopil.
Ve škole mistrů
Cyril studoval nejprve na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1919–1923) u Františka Kysely, poté na Akademii výtvarných umění (1923–1926) v ateliéru Maxe Švabinského. Po absolvování byl asistentem T. F. Šimona, jednoho z nejvýznamnějších českých grafiků a malířů přelomu 19. a 20. století, mistra především barevného leptu.
Švabinský si talentovaného mladíka všiml už na UMPRUM, a tak ho přijal na Akademii bez přijímacích zkoušek, protože jeho práce dobře znal. S T. F. Šimonem ho nakonec spojilo i rodinné pouto. Oženil se totiž s jeho dcerou Evou. Měli dva syny, Jiřího (1934) a Petra (1936).
Úspěch se dostavil brzy. Ve čtyřiadvaceti letech Cyril Bouda získal stříbrnou medaili na mezinárodní výstavě knižního umění v Paříži. Stal se sám učitelem a pedagogem zůstal po celý život. Od roku 1932 vyučoval figurální kreslení na ČVUT, v letech 1946–1972 působil na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde jako profesor připravoval budoucí učitele výtvarné výchovy: učil hlavně kresbu a grafiku.
Uměl všechno
Jeho všestrannost byla zcela mimořádná. Zpočátku se věnoval volné grafice, suché jehle, barevnému leptu a litografii, i malbě, proslul však především jako mimořádně pilný autor užité grafiky. Ovládal dřevoryt i mědiryt, lept a zejména litografii.
Bilance jeho díla je ohromující. Historik umění František Dvořák uvádí, že z jeho ateliéru vyšlo přes 1300 volných grafických listů, navrhl více než padesát poštovních známek a namaloval přes padesát olejů. Ve svatovítské katedrále po něm zůstala tři malovaná okna, spolupracoval na sedmi divadelních inscenacích a podle jeho návrhů vznikly gobelíny i mozaiky. Navrhl také okno pro kostel sv. Václava v Mcelích a panoramatický gobelín Praha – matka měst pro hotel International v Dejvicích. Dotkl se i filmu, své ilustrace převedl do animované pohádky Hrnečku, vař! z roku 1953.
Za své dílo obdržel řadu poct: titul zasloužilého umělce v roce 1961, národního umělce a čestné občanství Kladna v roce 1976 a Řád republiky v roce 1981.
Knihy, na nichž jsme vyrůstali
Největší stopu však Cyril Bouda zanechal v knihách. Podle Františka Dvořáka ilustroval přes šest set titulů, některé prameny dokonce uvádějí téměř sedm stovek. Jeho jméno známe hlavně z povinné četby – Kytice, Povídky z jedné a druhé kapsy či Povídky malostranské. K tomu přidejme Máchův Máj, Andersenovy pohádky, Branaldovu Stříbrnou paruku či Swiftovy Gulliverovy cesty, Langerovy Pražské legendy, Cibulovy Staré pražské pověsti nebo Kocourkov.
Zvláštní kapitolu představují bibliofilie. Ještě jako student vytvořil přes třicet svazků a Celliniho Vlastní životopis z roku 1939 byl již jeho 220. bibliofilským tiskem. František Dvořák soudí, že žádný jiný umělec neudělal pro bibliofilské tisky tolik jako on.
V čem byla jeho kresba výjimečná? Pojilo se v ní poctivé řemeslo s poezií a laskavým humorem. Jeho rukopis se vyznačoval jemností, lyrikou, a navíc svérázným smyslem pro humor. Nikdy se nesnažil text přehlušit, ale citlivě ho doprovázel a dotvářel. Proto jeho ilustrace nezestárly.
Tichý, pracovitý a laskavý
Všechna dobová svědectví se shodují v jednom: byl to mimořádně sympatický a nesmírně pracovitý člověk. Dvořák ho popisuje jako muže obdařeného neobyčejnou pílí, vytrvalostí, klidem a hřejivou vlídností. Za jeho heslo se pokládá latinské „nulla dies sine linea“ („ani den bez čárky“).
O slávu nestál. Rozhovory poskytoval nerad a svůj postoj shrnul prostě: „Ať se lidé koukají na moje obrázky, není o nich potřeba nic povídat.“
Bydlel v půvabném prostředí. Ve třicátých letech mu architekt Oldřich Starý navrhl dům s ateliérem na pražské Babě, později žil v červeném barokním domku pod Petřínem s výhledem na Hradčany a Malou Stranu.
Jeho další vášní byla hudba. Na flétnu se začal učit až ve 48 letech, ale na zahradě pak často muzicíroval s přáteli, mezi něž patřil herec Josef Kemr nebo hudební pedagog Václav Žilka. Půvabné je, že standardní noty se nikdy nenaučil a nahrazoval si je barevnými puntíky. Žilka na něj vzpomínal slovy: „Za téměř třicet let našeho přátelství jsem ho neviděl odpočívat.“
Pokračovatelé
Jeho syn Jiří se narodil 5. května 1934 v Praze. Také on vystudoval Státní grafickou školu a VŠUP v ateliéru Karla Svolinského a podílel se na restaurování Langweilova modelu Prahy. Proslul jako malíř železnice. Technika a doprava, zejména železniční, se staly hlavním tématem jeho obrazů, grafik a exlibris, věnoval se i známkové tvorbě. Zemřel v roce 2015.
V rodinné tradici pokračuje Cyrilův vnuk Martin Bouda. Jeho rodiče Jana a Jiří se rovněž věnovali výtvarnému umění. Právě Martin je autorem letošní známky s portrétem Cyrila Boudy a motivem jeho mědirytiny Ovocnář z roku 1941, kterou Česká pošta vydala v řadě Tradice české známkové tvorby.
Boudovy obrázky dnes
Někdo možná namítne, že Boudův pohled na svět je starosvětský, zastaralý. Jeho výstavu v roce 2022 kdosi okomentoval slovy, že jeho svět je sice dávno pryč, ale je dobré ohlédnout se do časů, kdy tráva byla zelenější a nebe modřejší.
Právě v tom je jeho síla. V době, kdy krajinu zaplnily billboardy a vizuální harampádí, nabízí Bouda harmonii, řád, úctu k řemeslu a k našemu literárnímu dědictví.
Zájem o jeho dílo neslábne ani na trhu s uměním. Jeho obraz Povaleči v Le Havre z roku 1931 se v aukční síni Kodl prodal za 330 tisíc korun. Ale hlavně jeho ilustrace stále žijí v knihovnách rodin, kde se Kytice či Malostranské povídky dědí z generace na generaci.
Cyril Bouda s námi zůstává jako tichý průvodce světem, který v mnohých z nás vyvolává inspirativní nostalgii.
