Narodil se 1. února 1915 v Ostravě v chudé židovské rodině. Otec, zakládající člen KSČ, jej přivedl ke komunistům, a tak poprvé za mřížemi skončil už ve čtrnácti letech. Roku 1934 uprchl pod falešným jménem do Moskvy, kde v Kominterně poznal svou celoživotní družku, Francouzku Lise Ricolovou. Pak přišly španělské interbrigády, francouzský odboj, zatčení a koncentrační tábor Mauthausen.
Španělák a náměstek v Černínu
Koncem roku 1948 se vrátil do Československa a stal se náměstkem ministra zahraničí. Řídil kádrové oddělení v době, kdy se úřad čistil od „nespolehlivých“. V lednu 1951 však v poutech skončil sám. Vyšetřovatelé ho lámali nedostatkem spánku, nekonečnou chůzí a ponižováním, až se po půl roce „přiznal“ ke špionáži.
V listopadu 1952 stanul s Rudolfem Slánským před soudem; jedenáct obžalovaných šlo na popraviště, London dostal doživotí. Jeho manželka, věrná straně, tehdy pro „zrádce“ žádala spravedlivý trest a podala žádost o rozvod. Vzala ji zpět, až když se od něj ve vězení dozvěděla pravdu.
Roku 1956 byl London zproštěn viny a v roce 1963 odešel do Francie. Tam s manželkou sepsal knihu Doznání, jejímž podkladem byly motáky na cigaretových papírcích propašované z vězení. Publikace vyšla poprvé ve Francii v roce 1968, a o rok později i v Československu. Protože však již začala „normalizace“, byla rychle stažena z prodeje, takže doputovala jen k nevelkému počtu čtenářů. Podávala totiž otřesné svědectví o utrpení vězňů a konstrukci politických procesů.
Dvě knihy
Artur London měl to štěstí, že v procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského byl jedním ze tří obžalovaných, kteří unikli trestu smrti. Mohl tak napsat knihu, jež byla obrovským povzbuzením pro francouzskou levici, která ocenila, že navzdory prožitému utrpení zůstal London komunistickým ideálům věrný. Značný ohlas vzbudilo i filmové zpracování jeho příběhu režisérem Costou-Gavrasem s Yvesem Montandem v hlavní roli.
Gloriolu levicového hrdiny Londona však zpochybnila jiná kniha. Také vydaná ve Francii, ale až v roce 1996. Vzešla z pera dnes již zesnulého historika Karla Bartoška. Tento vědec svým rozsáhlým archivním bádáním objevil poněkud jiného Londona, než jaký k nám promlouvá prostřednictvím slavného Doznání.
Bartošek prohlašuje, že na knize není nejzajímavější to, co v ní je, ale to, co v ní není. Historik autorovi těchto řádků na jaře roku 2000 sdělil, že Lise Londonová poté vyvinula neskutečné úsilí, aby francouzský tisk – nejen levicový – Bartoškovu knihu bojkotoval.
Oběti, či kati?
Karel Bartošek (1930 – 2004) byl v mládí stejně jako London přesvědčeným komunistou. Později na svůj někdejší naivní idealismus pohlížel velmi kriticky, a kvůli svému prozření se dostal do konfliktu s režimem. Původní profesi vědce musel vyměnit za práci dělníka. Koncem roku 1982 byl přinucen vystěhovat se do Francie, kde pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny.
V první polovině devadesátých let začal pátrat v pražských, moskevských a v pařížských archivech, v nichž se seznámil s osudy některých „španěláků“, československých interbrigadistů, bojujících za komunistické ideály ve španělské občanské válce. Po únorovém převratu se z mnohých interbrigadistů stali zpočátku prominenti nového režimu. Ne však nadlouho, na většinu z nich čekal lágr.
Bartošek nemohl nevidět, že v nejkrvavějším období poúnorového režimu (1948–1954) se oběťmi vykonstruovaných obvinění stali často právě ti funkcionáři, kteří – slovy největšího pramenného znalce tohoto období Karla Kaplana – stáli u vzniku „mechanismu na výrobu politických procesů“. Byli odsouzeni za něco, co nespáchali, přičemž většina z nich se dopustila trestných činů, za které je naopak nikdo nežaloval. Šéf československých komunistů a prezident Antonín Novotný sice v roce 1956 kývl na Londonovu rehabilitaci, ale v případě Slánského – aktivního spolutvůrce nezákonností – se tomu bránil.
Je například paradoxní, že v listopadu 1951 dal prezident Gottwald souhlas se zatčením Slánského, ačkoliv jen několik měsíců předtím – 10. července 1951 – rozhodl spolu se Slánským, ale i se Zápotockým a Širokým o vynesení osmi rozsudků smrti v kauze tzv. babických vražd a to ještě před zahájením soudního přelíčení. Rudolf Slánský tedy patřil k „věrchušce“, která znemožnila jiným právo na spravedlivý proces. Proto jej za pouhou oběť doby „vymknuté z kloubů“ považovat nelze. Podobně jako někdejší první tajemník komunistické strany Rudolf Slánský nebyl ani Artur London jen obětí nezákonností, což ovšem ve svém Doznání zamlčel.
O čem se v Doznání nedočteme
Když v roce 1934 Artur London tajně odcestoval do Moskvy, kde působil v řadách mládežnické sekce Komunistické internacionály seznámil se tam se svou ženou s francouzskou revolucionářkou Lise, která působila od roku 1936 ve Španělsku v aparátu Kominterny jako „sekretářka“ velitele mezinárodních brigád André Martyho. Její manžel Artur přišel do Španělska rozbouřeného občanskou válkou na jaře 1937. Oba pomáhali španělským republikánům bojujícím proti armádě konzervativce generála Francisca Franca.
Artur London však rozhodně nebyl obyčejný interbrigadista. Frontových bojů se neúčastnil, pracoval v zázemí, konkrétně v bezpečnostním aparátu SIM (Vojenská pátrací služba) v Barceloně a Valencii. SIM byla pod kontrolou sovětských zpravodajských služeb a bojovala, zejména v Katalánsku, proti silnému hnutí anarchistů a straně POUM, považovanou Sověty za trockistickou.
London tedy aktivně odhaloval tzv. trockisty. Nemohl tušit, že ironií osudu bude on sám jednou za trockistu označen. O členech SIM se hovořilo podobně jako o čekistech (první sovětská tajná policie určená pro boj s kontrarevolucí). SIM sloužila represím uvnitř republikánského tábora – vraždy, věznění a mučení byly na denním pořádku. London to dotáhl na vedoucího slovansko-balkánského oddělení, a nakonec na zástupce velitele SIM.
Ve druhé polovině roku 1938 působil již v kádrovém oddělení ústředního výboru Komunistické strany Španělska a byl pověřen „kádrovou očistou“ uvnitř Sjednocené socialistické strany Katalánska (PSUC). V létě téhož roku přišel jako „kádrovák“ do kontaktu s československými dobrovolníky. Ve Španělsku setrval takřka do úplného konce bojů, až nakonec byl převezen v kufru automobilu svého švagra do Francie. Když se zde v červnu 1939 usídlilo „pařížské byro KSČ“, stal se London klíčovou spojkou mezi francouzskými a československými komunisty.
Potkal se zde například s Clementisem, Širokým nebo Švermou. Po okupaci Francie se zapojil v řadách FKS do odboje jako vedoucí oddělení pro rozkladnou a sabotážní činnost. Do svého zatčení v srpnu 1942 byl považován za šéfa československých komunistů na území Francie. Jeho žena Lise, rovněž účastnice odboje, porodila ve francouzském vězení syna. Zbytek války prožili oba manželé v koncentračním táboře.
Po válce zůstal London v Paříži jako placený zaměstnanec francouzských komunistů. Zároveň však dostával finanční příspěvek od pražského ministerstva informací. Oficiálně na výdaje spojené s politickým dohledem nad československou informační kanceláří, ve skutečnosti za zprávy, které zasílal kádrovému oddělení ÚV KSČ v Praze a Státní bezpečnosti. Sháněl poznatky o interbrigadistech, kteří pobývali za války ve Francii. Zajímal se také o demokraty z řad emigrace a stejně jako dříve – o trockisty.
Na VIII. sjezdu KSČ na jaře 1946 se setkal se Slánským, který ho přemlouval, aby se vrátil do Prahy a nastoupil jako zástupce vedoucího kádrového oddělení strany. Se Slánským tehdy hovořil o interbrigadistech, ale také o minulosti státního tajemníka na ministerstvu zahraničí Vladimíra Clementise, který se prý na počátku války nezachoval správně, když kritizoval sovětskou politiku kvůli paktu uzavřenému s nacistickým Německem. V Moskvě mu to nezapomněli.
Případ Field
Protože London trpěl tuberkulózou, odjel se na jaře 1947 léčit do Švýcarska. Zdůvodňoval to tím, že ve Francii nebylo k dostání speciální americké antibiotikum. S ohledem na další vývoj událostí to však vypadá, že jeho léčba u Ženevského jezera měla ještě jiný důvod. Právě zde se totiž začala odvíjet podivná historie jeho vztahu s Noelem Fieldem, kterého London požádal o finanční podporu, aby mohl alespoň zčásti hradit náklady spojené s léčením.
Field byl rozhodně pozoruhodná osobnost. Od roku 1939 řídil evropskou pobočku americké charitativní organizace Unitarian Service Committee (USC), sídlící ve Švýcarsku. Komunisti jej vnímali jako „soudruha v utajení“, neboť byl již před válkou, jakožto mladý úředník amerického ministerstva zahraničí, získán pro spolupráci se sovětskými tajnými službami. Za války pomáhal antifašistům a působil jako kurýr mezi ilegálními komunistickými skupinami. Informace o odboji na okupovaných zemích poskytoval také ústředí USC. Za války však údajně ztratil kontakt se sovětským řídícím orgánem a po válce jej již neobnovil, protože v něj ztratil důvěru.
Fieldova organizace hradila Londonovi první tři měsíce léčení ve Švýcarsku. Pak dostával peníze opět od pražského ministerstva informací prostřednictvím československého diplomata a spolupracovníka československé rozvědky v Ženevě Šupa. Jeho řídícím orgánem byl zástupce velitele rozvědky Jiří Šindelář, který spolupracoval se sovětskými tajnými službami již od třicátých let. Ministerstvu informací po válce navíc šéfoval další muž Moskvy – Václav Kopecký. To vše ukazuje na to, že Londonův léčebný pobyt ve Švýcarsku mohl být ve skutečnosti dobrým krytím pro zpravodajské poslání.
Field však v té době začal mít problémy se svým zaměstnavatelem, a celá věc skončila jeho propuštěním. V dubnu 1948 se sám označil za komunistu pronásledovaného Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Na podzim téhož roku byl skutečně Američany prohlášen za sovětského agenta a chtěl se usadit v Československu. Povolení k trvalému pobytu v Praze však přesto nedostal. Marně se snažil navázat kontakt se sovětskými zpravodajci „za účelem objasnění dřívějších nedorozumění“.
V průběhu roku 1948 začalo být v zasvěcených kruzích stále zřejmější, že minimálně pro část sovětské bezpečnosti operující i prostřednictvím maďarské služby AVO, se má Field stát „případem“, kolem něhož bude možné zorganizovat ve střední Evropě monstrprocesy se západními „španěláky“.
Španělští interbrigadisté byli vlastně frankofonní komunisté, z nichž část zůstala po porážce Španělské republiky ve Francii. Tato specifická skupina v československém komunistickém hnutí obsadila po osvobození republiky v květnu 1945 významné pozice v aparátu KSČ. Osvald Závodský organizoval stranickou zpravodajskou službu a po únoru 1948 šéfoval Státní bezpečnosti. Josef Pavel pracoval v branně-bezpečnostním oddělení stranického sekretariátu a v únoru 1948 byl velitelem štábu Lidových milicí. Leopold Hofman řídil Gottwaldovu ochranku a Slovák Ladislav Holdoš byl generálním tajemníkem ústředního akčního výboru Národní fronty, organizujícího „očistu veřejného života“. A Ota Hromádko byl stranickým šéfem v armádě.
Dopis
V říjnu 1950 došlo k zatčení krajského tajemníka KSČ Oty Šlinga, který rovněž patřil k interbrigadistům. Toto zatčení signalizovalo, že se karta začíná obracet a represivní aparát se nyní zaměří na komunisty působící za války na Západě. V roce 1951 jsou již tito interbrigadisté za mřížemi – včetně Artura Londona. Příprava procesu s trockistickou skupinou interbrigadistů nakrátko ustoupila – kvůli „aktuálním hrozbám“ – do pozadí.
Na mezinárodní scéně totiž zuřil boj s „krvavým psem Titem“, který si dovolil vykročit vlastní cestou budování socialismu. Za další nebezpečí byl označen sionismus. Sovětský svaz původně na půdě OSN vznik státu Izrael podporoval, a nebýt výrazné odborné a materiální pomoci z Československa, nejspíš by se židovský stát při životě dlouho neudržel. Když se však Izrael přiklonil na stranu Západu, Stalin se začal mstít.
Než se v roce 1951 rozjela vlna zatýkání, jež nakonec Londona semlela, plnil London i nadále roli mouřenína. Ještě před svým zatčením získal ke spolupráci s československou rozvědkou švýcarského občana s krycím jménem „Brown“. Právě on předal Londonovi dopis Noela Fielda, adresovaný za války šéfovi americké rozvědky v Evropě Allanu Dullesovi. V dopise nebylo nic světoborného, Dulles však byl považován za význačného sionistu a nepřítele Moskvy. London předal dopis bezpečnostním složkám, které Fielda vylákaly do Prahy, kde ho v květnu 1949 zatkly a předaly maďarské policii.
V srpnu přijela do Prahy Fieldova manželka Herta a setkala se s Londonem v hotelu Paříž. Byla totiž přesvědčena, že Fielda unesli američtí agenti. Ke svému překvapení však byla na konci srpna v Bratislavě také zatčena a předána do Budapešti. Fieldova bratra zatkli v Polsku. Chystal se proces s László Rajkem, který měl být s Fieldem ve styku.
V Doznání však London v souvislosti s kauzou Noela Fielda píše jen o svém vlastním ohrožení, o houstnoucí atmosféře podezíravosti a o tom, že Maďaři posílají do Prahy seznam vysokých československých komunistických funkcionářů se žádostí o jejich zatčení. V seznamu bylo uvedeno i jeho jméno.
V soukolí
Po návratu z léčebného pobytu ve Švýcarsku chtěl London působit na československé ambasádě v Paříži, nedostal však od francouzských úřadů vízum. Na konci roku 1948 se tedy manželé Londonovi usadili v Praze. London přijal místo náměstka ministra zahraničí Vlada Clementise. Jako zkušený „kádrovák“ dokončil personální čistku na ministerstvu a v diplomatickém sboru. Paradoxně byl tehdy podřízen muži, o němž věděl, že před vypuknutím války kritizoval uzavření paktu Molotova s Ribbentropem.
Po válce se navíc objevilo udání, že Clementis za války spolupracoval s francouzským policejním komisařem Louisem. V roce 1950 kvůli tomu odcestovala do Paříže Lise Londonová. Měla získat příslušné kompromitující materiály. To přiznal v roce 1955 i London. Uvedl, že za dokument o Clementisově zradě byla přichystána odměna ve výši 50 tisíc franků.
V březnu 1950 byl Clementis odvolán a uvězněn. London byl zatčen v lednu 1951 a v listopadu 1952 souzen spolu s Clementisem a dalšími vysokými funkcionáři KSČ v procesu se „spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského. Padla obvinění ze špionáže, spiknutí proti republice, záškodnictví, titoismu a trockismu. V antisemitsky laděném procesu nemohlo chybět ani obvinění ze sionismu. Tomu všemu předcházely kruté výslechy poznamenané psychickým a fyzickým týráním.
Během jednoho z nich London vykřikl: „Ale to jsou přesně stejné otázky, které dostal Rajko při procesu!“ Vzápětí se mu dostalo ujištění, že jde o stejné spiknutí a Čechoslováci proto musejí jednat stejně jako předtím Maďaři. Zároveň se mu jako bumerang vrátila jeho někdejší iniciativa v kauze Noela Fielda.
Nyní byl obviněn, že pracoval pro Fielda a americké výzvědné služby již před válkou ve Španělsku. On, který Fielda začal odhalovat jako amerického špióna, byl nyní označen za jeho agenta. Drak začal požírat svůj vlastní ocas… Nakonec měl ale London štěstí v neštěstí. Soud mu vyměřil „pouhé“ doživotí, zatímco na Slánského, Clementise a další čekal provaz. Nebylo to však naposledy, co se na něj usmála štěstěna.
Doznání k Doznání?
Týráním zlomený London pak ještě vypovídal jako korunní svědek v procesu s interbrigadisty, v němž dostal trest smrti frontový voják od Ebra a Madridu Osvald Závodský. Svědčil také v procesu s pracovníky ministerstva zahraničí (Goldstücker a spol.) nebo při soudu s Josefem Pavlem. V roce 1955 se však sám nabídl, že napíše obsáhlou zprávu pro ÚV KSČ, v níž vše podstatné objasní. Uvedl v ní například, že proti interbrigadistům svědčil pod hrozbou represálií vůči sobě a své rodině. Dodal, že kdyby svědectví odmítl, stejně by to na jejich odsouzení nic nezměnilo.
Zprávu napsal London dobrovolně v plicním sanatoriu na Pleši, kam byl propuštěn z vězení do „domácího ošetřování“. Tato Londonova osobní výpověď byla napsána dávno před jeho slavným Doznáním, její existenci však zamlčel. V únoru 1956 byl rozsudek nad Londonem zrušen a v červenci téhož roku mu bylo vráceno členství ve straně. V roce 1963 se vystěhoval s rodinou do Francie.
Proč tedy napsal a v roce 1968 vydal knihu Doznání, v níž, podle historika Karla Bartoška, manželé Londonovi vědomě přinejmenším mnohé zamlčují? Podle odsouzeného interbrigadisty Oty Hromádka ji napsal na objednávku francouzských komunistů obávajících se připravované zprávy rehabilitační komise ÚV KSČ, která v roce 1968 pracovala v mnohem svobodnějších podmínkách než ta předchozí. Londonova kniha měla proto v předstihu představit všeobecně přijatelnou interpretaci komunistické represe.
Tajemník rehabilitační komise z roku 1968 Karel Kaplan, největší znalec dějin komunistické represe padesátých let, přiznal, že Londonovo Doznání ani nedočetl. Prý proto, že obsahuje mnoho nepřesností, polopravd i vyslovených lží. Nemluvě o tom, že se kniha vůbec nevěnovala represím nekomunistů a vyšla v době, kdy bylo toto temné období poválečných dějin v československé a zahraniční literatuře již celkem dobře zmapováno.
Doznání ke svému Doznání však Arthur London již nikdy neudělal.
