Mezi více než stovkou jezuitů, kteří se v 17. a 18. století vydali z českých zemí do zámořských misií, patří Jindřich Václav Richter k těm nejpozoruhodnějším. Dvanáct let působil v pralesích horní Amazonie, zakládal osady pro kočovné indiány, jako první zmapoval povodí řeky Ucayali a nakonec zemřel rukou těch, jimž přinesl evangelium.
Útěk z domova
Narodil se 7. září 1653 v Prostějově. O jeho dětství víme jen málo, ale jedna událost z mládí vypovídá o jeho povaze víc než mnoho slov: Když mu bylo šestnáct let, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova navzdory odporu rodičů. Podle některých zpráv dokonce utekl z domova. První řeholní sliby složil v říjnu roku 1670.
Následovala obvyklá velmi náročná jezuitská formace. Po studiích v Olomouci pokračoval ve filozofii v Jičíně a v Praze, kde vystudoval i teologii. Několik let působil jako učitel na řádových školách, mimo jiné v pražském Klementinu. Už během studií se staral o chudé a nemocné na pražských předměstích. Jako by se tu“trénoval“ na službu, která ho teprve čekala.
Učitel, kněz a přítel Samuela Fritze
Na kněze byl vysvěcen roku 1683 a téměř okamžitě se rozhodl pro misie. Prameny se o jeho pohnutkách zmiňují jen skoupě, ale doba sama mluví jasně: mladí jezuité vyrůstali s příkladem svatého Františka Xaverského a jejich touhou bylo nést Krista až na konec světa.
Stát se misionářem přitom nebylo snadné. Žádosti posílané generálovi jezuitského řádu do Říma se pečlivě posuzovaly a do zámoří odcházeli jen ti nejschopnější a nejodolnější.
Richter mezi ně patřil. Na cestu se vydal spolu se svým přítelem ze studií, trutnovským rodákem Samuelem Fritzem, který se později proslavil jako autor první spolehlivé mapy Amazonky. Doporučující list pro oba vystavil český provinciál 1. listopadu 1683 v Praze a v září následujícího roku již byli oba v Seville, odkud vyplouvaly lodě do Nového světa.
Cesta za oceán
Z přístavu v Cádizu vypluli 24. září 1684. V dopise, který se dochoval, Richter líčí plavbu s typickou jezuitskou střídmostí: míjeli Kanárské ostrovy, později Martinik, a koncem listopadu přistáli v kolumbijské Cartageně. Jedinými strastmi dlouhé cesty bylo obvyklé vedro a nepohodlí na lodi.
Z Cartageny pokračovala cesta přes hory do Quita, sídla jezuitské provincie, a odtud do takzvaných maynaských misií v povodí horního Maraňonu. Zde se cesty obou přátel rozdělily: Fritz odešel k Omaguům na hlavním toku Amazonky, kde strávil dlouhý a plodný život, kdežto Richter byl roku 1685 vyslán na řeku Ucayali, jeden z hlavních zdrojových toků Amazonky v dnešním Peru.
Mezi indiány
Richterovým hlavním působištěm se stal kmen Cunivů (též Conibo), který obýval břehy Ucayali. Šlo o kraj nesmírně odlehlý. Cesta z nejbližší jezuitské misie Santiago de la Laguna trvala měsíc a půl a vedla bažinami, deštným pralesem a územím nepřátelských kmenů. Misionář tu byl odkázán sám na sebe. Musel si postavit obydlí, dohlížet na stavbu kostela, chovat prasata a drůbež, aby měl z čeho žít, a léčit nemocné indiány.
Jeho hlavním úkolem bylo zakládat takzvané redukce, tedy osady, v nichž si kočovní indiáni zvykali na usedlý život. Učil je základům víry, zemědělství a řemeslům. Pro katechezi se pustil do studia jejich jazyka, v němž sestavoval katechismy a pokoušel se vytvořit i slovník.
Do Čech psal, že si indiány získal spíše láskou než tresty, a s jistou hrdostí dodával, že mu slouží jako čeští sedláci a mnozí v něm vidí svého otce. Rázně však vystupoval proti zlozvykům, zejména proti opilství spojenému s pohanskými slavnostmi; podle španělských kronikářů pohrozil Cunivům, že je opustí, nezmění-li své chování, a dosáhl tím skutečné nápravy.
Richter byl i zdatný zeměměřič. Na svých cestách po řece sestavil kolem roku 1690 vůbec první mapu povodí Ucayali a sepsal o této oblasti zeměpisnou studii. Jeho poznatky později převzal Samuel Fritz při práci na své slavné mapě Amazonky. Jak významná byla Richterova práce, dokládá i skutečnost, že královský výnos Karla II. z roku 1689 potvrdil jezuitům správu misií na horní i dolní Ucayali „až k pastvinám, kam dosáhla výprava otce Richtera“.
Jeho působení ovšem neprobíhalo bez problémů. Do oblasti horní Ucayali pronikali z Limy také františkáni a mezi oběma řády vznikl spor o pravomoce, který musela rozsoudit místokrálovská správa: jezuitům připadlo území od Cunivů po proudu, františkánům oblast proti proudu.
Vzpoura
Dílo, které Richter s takovou námahou budoval, vzalo za své během jediné vzpoury. Vztah mezi misionářem a indiány stál na křehké rovnováze: Cunivové očekávali jeho stálou přítomnost a pravidelné dodávky kovových nástrojů, které však musely putovat z dalekého Quita a často nedorazily. K tomu se přidalo napětí mezi jednotlivými kmeny, jež přítomnost misionáře proměnila. Nespokojenost nakonec přerostla v otevřené povstání.
Podle tradice zahynul Jindřich Václav Richter 3. listopadu 1696, ve věku čtyřiačtyřiceti let. Zabil ho jeden z náčelníků Cunivů a zpráva, kterou o jeho smrti uchovaly jezuitské prameny, má téměř biblickou tragiku: Vrahem byl prý první indián, kterého Richter v Americe pokřtil, jeho vlastní sluha, jemuž dal při křtu své jméno Jindřich. Spolu s ním zahynul i světský kněz José Vásquez, rodák z Mexika, který žil v misiích jako poustevník.
Povstalci poté zničili osady na Ucayali a porazili i trestnou výpravu, která proti nim byla vyslána; její velitel kapitán Diego de Armas byl rovněž zabit. Jezuitské misie na Ucayali tím zanikly a misionáři se do kraje odvážili vrátit až v následujícím století.
Odkaz
Řád ve vlasti zpráva o Richterově smrti hluboce zasáhla. Jezuita Emmanuel de Boye, rektor Klementina, jemuž Richter z Ameriky psal, vydal roku 1702 v Praze latinský spis o jeho životě a smrti, v němž ho označil za ctihodného mučedníka.
Richterovy dopisy, adresované de Boyemu a dalšímu představenému, Janu Waldtovi, vycházely tiskem opakovaně, naposledy ve výboru Čeští jezuité objevují Nový svět, a jsou dodnes cenným svědectvím o životě v amazonských misiích. Jeho osud inspiroval také spisovatele, mimo jiné Františka Křelinu k napsání románu „Amarú – syn hadí“ a Oldřicha Kašpara k románu „Smrtí život nekončí“.
Jindřich Václav Richter nebyl světcem v kanonickém smyslu a proces jeho blahořečení nebyl nikdy zahájen. Jeho život však vypovídá o věrnosti, která nepočítá se ziskem. Odešel z bezpečí pražských kolejí do kraje, kde ho nečekalo nic než nemoci, samota a nebezpečí - a vytrval až do konce. V době, kdy se o jezuitech v Čechách po generace mluvilo převážně jako o temných postavách, připomíná jeho příběh, že byli především vzdělanci, badatelé. Kněží ochotní dát za evangelium kdykoli i vlastní život.
