Mnozí znají obrazy pozoruhodného malíře, jenž svým štětcem zachycoval atmosféru Slovácka, s jeho koloběhem sezónních prací, zábav a pobožností. Jaké však byly nelehké okolnosti jeho uměleckého úspěchu? Josef Uprka (nikoli Úprka, jak se někdy uvádí, tuto „dlouhou“ variantu používal jen jeho bratr František) přišel na svět 25. října 1861 v Kněždubu u Strážnice. Joža, jak si nářečně říkal, snil už odmala, že se stane malířem.
Pendlování po Slovácku
Nadání zdědil po svém otci, malířském samoukovi. Jenže v roce 1874 otec zemřel, a Joža jakožto nejstarší syn měl převzít hospodářství. Touha po životě se štětcem a paletou však zvítězila. Joža po maturitě na strážnickém piaristickém gymnáziu vychodil ještě vyšší stupeň českého gymnázia v Olomouci – a poté se zapsal na Akademii výtvarných umění v Praze.
Počáteční nadšení již zanedlouho vystřídalo rozčarování. Uprkovu živelnému slováckému naturelu byla cizí zkostnatělost akademických struktur, z nichž na něj vanulo až příliš silné lpění na šabloně. Jeden z konfliktů zakončil rozkohoutěný Joža gestem hodným středověkého rytíře: hodil svému profesoru Antonínu Lhotovi pod nohy rukavici. Sbalil si fidlátka (tedy štětce) a odešel na akademii v metropoli tehdejšího uměleckého světa – do Mnichova.
Zde mu nechali páni profesoři v rámci možností volnou ruku. Mladý malíř tak nemusel pouze otrocky kopírovat zavedené formy a mohl se rozvíjet k obrazu svému. Závěr Uprkova studia je spjat se smrtí jeho matky v roce 1887. Do Kněždubu se už ovšem vrací jako muž s jasně vytyčeným cílem.
Realizovat ho musel zatím tak trochu nomádsky. Nemaje vlastní ateliér, střídal Hroznovou Lhotu za Vlčnov, ten za Uherské Hradiště, Kyjov a Lanžhot, z něhož zamířil pro změnu do Velké u Strážnice. Na vesnicích mu za ateliér sloužily mlaty stodol, v Uherském Hradišti mu místo k tvorbě poskytl ve svém domě a posléze na zahradě magistr Viktor Nečas. Nakonec se usadil v Hroznové Lhotě, kde si později přeci jen ateliér zbudoval.
Pendlování po Slovácku v Uprkovi ještě upevnilo již tak silný vztah k tomuto kraji, jakož i přesvědčení, že právě folklóru se chce ve své tvorbě věnovat na plný úvazek. A taky že ano – odmyslíme-li si některá díla s náboženskou tematikou, zhotovená jako zakázky do kostelů, stalo se mu lidové umění celoživotním zdrojem inspirace. Zdrojem bezedným a neustálým, a současně i jakýmsi útočištěm, v němž nacházel bezpečí a jistotu.
K tomuto dobrovolnému úprku do slováckého azylu Uprku přiměla i opětovná neblahá zkušenost s poměry na pražské akademii, jíž dal po roce doplňovacích studií vale s vědomím, že se v otázkách tvorby rozchází s pány akademiky víc, než je možné překonat.
Doma není nikdo prorokem
Ani Joža Uprka jím nebyl. K malířově hořkému zklamání se to potvrdilo v roce 1893, kdy v Praze vystavil svůj nový obraz Pouť ke sv. Antoníčku, malovaný v duchu impresionismu, s nímž se seznámil během krátkého studijního pobytu v Paříži. Zatímco ve městě nad Seinou už impresionismus dobýval jednu galerii za druhou, ve městě nad Vltavou byl věcí dílem neznámou, dílem nepřijímanou. Na Uprkův výtvor pohlíželi odborníci jako na nemožnou patlaninu.
Zhrzený Uprka poslal obraz do pařížského Salonu francouzských umělců. Výsledek? Nadšená odborná veřejnost udělila slováckému malíři cenu Mention Honorable. V duchu českých zvyklostí změnilo uznání v zahraničí rázem úsudek místních kapacit – a Uprka obdržel za dříve haněné dílo zlatou medaili České akademie věd a umění.
Ve stejném roce ale dostal další podpásovku. V rámci příprav na Národopisnou výstavu byl vyzván, aby pro její účely namaloval obraz vpravdě velkolepých rozměrů – ve tvaru půlkruhu s průměrem 24 metrů. Po třech letech příprav mu ovšem příslušný rozhodovací výbor sdělil, že jeho Velehradská pouť vyznívá příliš nábožensky (jka jinak by mohla vyznívat?), pročež jeho služeb prý nakonec nevyužijí.
Uprka, jehož nikdo nikdy nemohl vinit z flegmatismu, „sa nesúdil“, ale v záchvatu vzteku skicu, na nichž pracoval tři roky, roztrhal. „Tož mají, co chtěli. Místo pravdivého pohledu na nejkrásnější skutečnost dnešní doby, na kterou může být národ pyšný, smyšlený obraz nejtrapnější chvíle v životě našeho národa, jenž vyvolává pocit bolna a zahanbení,“ reagoval na rozhodnutí výboru nahradit jeho Velehradskou pouť Maroldovou Bitvou u Lipan.
Život v obrazech
Uprka se v té době již vezl na vlně impresionismu, v jehož intencích – byť po svém – zachycoval náladu života na Moravském Slovácku. Zhruba do let 1892–1905 se datuje jeho nejslavnější období. Vznikly v něm obrazy jako Od kerej?, Při kázání, Naše mamičky, Děvčátko v kožuchu, Trh v Kyjově, Dušičky, Do Rakús na žně, Mariánská píseň, Pohřeb, Lanžhotské hody či Jízda králů, považovaná za vůbec nejslavnější Uprkův obraz.
Nejen z těchto děl na diváka vane nebývalá autenticita. Budí dojem, že se osoby na plátně zachycené jen nakrátko zastavily, aby umělci zapózovaly, a pak pokračovaly dále ve své práci, hře či chůzi, ve svém tanci či povyražení. Skutečně zde beze zbytku platí ono otřepané klišé, že postavám z obrazů schází už jen promluvit.
Uprkovi ani tak nešlo o umění figurální kresby, o snahu zachytit napětí či náladu v obličeji a gestech postav, ale o to již zmiňované autentické zaznamenání života slováckého venkova, s jeho koloběhem sezónních prací, zábav a pobožností, v celé jeho přirozenosti a kráse, v níž se krom radosti zračí i stíny každodenních útrap a povinností. Je znát, že Uprka maloval skutečnosti, které znal ze zkušenosti, že nejde o salonního umělce postihujícího toliko vnější jevy, jak je letmo poznal, když náhodou projížděl okolo.
Ponechám stranou věty hodnotící Uprkovy obrazy ohledně způsobu nanášení barev, práce se světlem či kompozicí. Omezme se jen na zmínku, že v naprosté většině jeho děl jde o olej nebo akvarel. Nelze ovšem opomenout rej barev, jimiž to na Uprkových malbách přímo hýří, zejména na lidových krojích. Nejde přitom o nějakou jeho posedlost barvami, nutkavou potřebu zavalit jimi svá plátna. Jde o výraz úsilí o věrné zachycení reality.
Záměrně nepíši „co nejvěrnější“, nýbrž „věrné“, a to proto, že by tak mohl vzniknout dojem, že Uprka k věrnosti pouze směřoval. Pravda je taková, že na jeho obrazech realitu zkrátka vidíme. Do puntíku. Kroje postav, na něž upínal hlavní pozornost, přesně odpovídají reálné předloze do posledního detailu. Dokonce i takovou zdánlivou maličkost, jako je uvazování ženských šátků či zdobení keramiky, namaloval Joža Uprka s dokonalou přesností.
Jeho obrazy tak současně slouží jako jedinečný studijní materiál pro etnografy - vždyť jde prakticky o dobový dokument života na Moravském Slovácku. Zároveň mohou podpůrně působit na ty, kdo se pídí po svých kořenech, vyrůstajících z černozemě tradice, a s úctou se ohlížejí za svou minulostí. Zvláště pak v dnešní době, která často ze všech sil usiluje o vykořenění z půdy tradice a plive na minulost, protože se tradice nehodí do jejího hodnotově snědeného krámu.
„Toť Hellada!“
Uprka definitivně prorazil v roce 1897, kdy mu byla v Topičově salonu v Praze uspořádána velmi úspěšná výstava. Zadostiučinění mohly pociťovat i osobnosti z kulturního světa, jako byla Zdenka Braunerová, Alfons Mucha či bratři Mrštíkové, kteří Uprkovu tvorbu obhajovali a propagovali.
Největšího úspěchu se však Uprkovi dostalo při návštěvě proslulého francouzského sochaře Augusta Rodina, jehož za ním přivedla Zdenka Braunerová. Skupina umělců, která s Rodinem do Hroznové Lhoty dorazila, byla slováckým prostředím dočista uhranuta. Všechny ty kroje, písně a tance, barevnost a bezprostřednost fascinovaly i autora slavného sousoší Brány pekla, jenž se zde cítil jako v ráji a neubránil se vzletnému výkřiku „C’est une Hellade!“
Ale nejen folklorními náměty živ byl Jožo Uprka. Když se v Uherském Hradišti stavěla nová radnice, byl pověřen výzdobou zasedací síně. Nástěnné malby s výjevy Založení města Přemyslem Otakarem II. a Potvrzení městských privilegií Jiřím z Poděbrad tak nesou jeho podpis. Zakázky dostával i pro výzdobu kostelů. Krom tří pláten pro kostel v rodném Kněždubu vytvořil například obrazy i pro strážnický chrám sv. Martina (Kristus na hoře Olivetské), či pro kostel v Ostravě – Mariánských Horách (oltářní obraz Korunování Panny Marie).
Uprkovo „vyhnanství“ v Hroznové Lhotě nebylo úplné, vyrážel odtud na cesty po světě. Navštívil Itálii, Rusko, Egypt či Balkán, který mu tamním folklorem obzvlášť přilnul k srdci. Odtud se vracel domů, kde jej čekala manželka Anežka, kterou mimochodem poprvé potkal na schodech kyjovského farního kostela. Okamžitě mu padla do oka a stala se mu nejen životní družkou, ale i modelem pro některé z jeho maleb (např. Z kostela či Děvče z Milotic). Povila mu čtyři děti, v roce 1905 však musela být kvůli těžké duševní poruše umístěna v kroměřížské psychiatrické léčebně, kde setrvala až do svého skonu roce 1959 – 19 let po svém manželovi.
Vůdčí osobnost
Azyl v Hroznové Lhotě nebyl úplný ani po společenské stránce. Uprka udržoval kontakty s řadou uměleckých osobností. Vedle výše zmíněných šlo o architekta Dušana Jurkoviče, malíře Maxe Švabinského, sochaře Jana Štursu či skladatele Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka. Byl členem brněnského Klubu přátel umění a v roce 1907 inicioval založení Sdružení výtvarných umělců moravských. V roce 1913 pak stál u zrodu hodonínského Domu umělců, centra tohoto Sdružení, jehož cílem bylo zachovávat a také rozvíjet letité tradice moravské lidové kultury. Je možné říci, že Joža Uprka byl ve své době nepsanou vůdčí osobností moravského uměleckého života.
V letech 1922–1937 žil v západoslovenských Klubušicích u Ilavy. Pobyt se mu stal zdrojem dalších inspirací k tvorbě, přičemž neupustil od své fascinace lidovým prostředím. Jen teď zpod jeho štětce vyvstávaly postavy v jiných krojích. Nakolik se ve slovenském prostředí adaptoval, svědčí fakt, že byl jmenován předsedou Spolku slovenských výtvarných umělců Jednota.
V roce 1937 se Joža Uprka vrátil do Hroznové Lhoty – o slovo se hlásilo stáří. Poslední léta musel trpce snášet angažovanost svého syna a malířského epigona Jana v Národní obci fašistické. Zdravotně strádal, až nakonec 12. ledna 1940 dovršil počet svých dní.
Zanechal po sobě nejen nesčíslně obrazů, ale také žáky, kteří se snažili kráčet v jeho stopách – Antoše Frolku, Cyrila Mandela anebo Ludvíka Ehrenhafta.
Od roku 2011 jeho jméno nese škola v Hroznové Lhotě.
