Karel Martel vládl Franské říši přes dvacet let, i když se nikdy nestal králem. Zemřel 22. října 741 ve falci Quierzy na řece Oise a pohřbili ho v bazilice Saint-Denis mezi merovejskými králi. Proslavila ho bitva z října 732, v níž mezi Tours a Poitiers porazil vojsko arabského místodržitele Španělska Abd ar-Rahmána. Byl dědečkem Karla Velikého. Přízvisko Martellus, tedy Kladivo, mu dali kronikáři v 9. století.
Vězeň, který se probil k moci
Narodil se kolem roku 688 v Herstalu v dnešní Belgii jako syn Pipina Herstalského a Alpaidy. Otec zastával úřad majordoma, tedy správce královského paláce. Za slabých merovejských králů držel majordomus v rukou skutečnou moc.
Pipin zemřel v prosinci 714. Krátce předtím určil na radu manželky Plektrudy za dědice osmiletého vnuka. Plektruda pak dala svého nevlastního syna Karla zavřít v Kolíně nad Rýnem. Koncem roku 715 Karel uprchl a austrasijská šlechta ho provolala majordomem. U Kolína utrpěl jedinou porážku své kariéry. Stáhl se do pohoří Eifel, shromáždil věrné a v dubnu 716 přepadl u Amblève vítězné vojsko při poledním odpočinku. Útok přišel tak náhle, že nepřítel uvěřil, že čelí přesile.
Následovala vítězství u Vinchy v březnu 717 a u Soissons o rok později. Karel pak sám dosazoval krále. Když roku 737 zemřel Theuderich IV., trůn nechal prázdný a vládl dál bez krále.
Na cestě ke svatému Martinovi
Arabové vpadli roku 711 do vizigótského Španělska. Brzy překročili Pyreneje a od roku 720 měli základnu v Narbonne. Akvitánský vévoda Odo je roku 721 porazil u Toulouse, nájezdy však pokračovaly. Odo proto uzavřel spojenectví s berberským velitelem Munuzou a provdal za něj svou dceru. Když se Munuza vzbouřil proti Córdobě, místodržitel Abd ar-Rahmán ho potrestal a obrátil se proti Odovi.
Roku 732 Odo prohrál u Bordeaux a město padlo za oběť plenění. Kronikář poznamenal, že počet mrtvých zná jen Bůh. Útočníci zapálili baziliku svatého Hilaria v Poitiers a táhli dál na Tours. Tamní opatství svatého Martina bylo nejposvátnější svatyní tehdejšího Západu.
Odo požádal o pomoc Karla. Ten mu ji poskytl až poté, co se vévoda podřídil franské svrchovanosti. Vedle Franků se do jeho vojska zapojili Alamani, Bavoři a Durynkové. Karel se vyhýbal starým římským silnicím, aby nepřítele zaskočil.
Zeď z ledu
Arabové narazili na Karlovo vojsko nečekaně. Frankové zaujali vyvýšené místo a před sebou měli stromy, které tlumily nájezdy jízdy. Podle amerického historika Victora Davise Hansona měla obě vojska po dvaceti až třiceti tisících mužů.
Celý týden obě strany jen podnikaly drobné výpady. Bitva se podle tradice strhla 10. října 732. Abd ar-Rahmán vrhal svou jízdu proti Frankům znovu a znovu. Franská pěchota neměla těžkou jízdu, stála však v sevřeném šiku. Podle arabských pramenů jezdci několikrát pronikli do jejích řad, šik se ale nerozpadl.
Nejpodrobnější zprávu zanechal křesťanský kronikář žijící v arabském Španělsku. Podle Mozarabské kroniky z roku 754 stáli seveřané nehybně jako zeď a drželi pohromadě jako led. Abd ar-Rahmán padl zasažen do hrudi. Noc boj přerušila. Ráno spatřili Frankové arabské stany, obávali se léčky a vyslali zvědy. Tábor byl prázdný, protože Arabové v noci potichu odtáhli. Kronikář nazývá vítěze „Europenses“. Podle italského historika Alessandra Barbera jde o vůbec první doložený výskyt slova Evropané.
Arabské prameny pojmenovaly bojiště dlažbou mučedníků podle padlých na kamenech staré římské silnice. Abd ar-Rahmán podle nich zemřel jako mučedník v ramadánu roku 114 muslimského letopočtu. Legenda ze 17. století zase vypráví, že Karel rozdal svým velitelům kožešiny ukořistěných ženetek a založil tak první francouzský rytířský řád.
Kladivo buší dál
Část moderních historiků tvrdí, že Arabové chtěli pouze vyplenit Tours. Historik Antonio Santosuosso však upozorňuje, že další výpravy přišly pomstít porážku a dobývat. Roku 735 překročilo nové arabské vojsko Rhônu, vyplenilo Arles a obsadilo Avignon. Jeho oddíly pronikaly až k Lyonu a do Burgundska.
Karel roku 737 dobyl Avignon a Nîmes a na řece Berre zničil vojsko, které spěchalo na pomoc obleženému Narbonne. Samotné město odolalo. Dobyl ho až Karlův syn Pipin roku 759.
Karel bojoval i na severu. Roku 734 porazil fríského vévodu Buba a dal zbořit pohanské svatyně. Pod jeho ochranou působil od roku 723 misionář svatý Bonifác. Ten napsal, že bez Karlovy podpory by nedokázal spravovat církev ani zabránit modloslužbě. Karel zřídil v Bavorsku biskupství Salcburk, Řezno, Freising a Pasov. Roku 739 mu papež Řehoř III. poslal klíče od hrobu svatého Petra a prosil ho o pomoc proti Langobardům.
Hráz Evropy
Čtrnáct let před Poitiers odolala arabskému obléhání Konstantinopol. Císař Lev III. spálil nepřátelské loďstvo řeckým ohněm a obléhatele sužovala krutá zima, během níž sníh ležel přes tři měsíce. Na pomoc přitáhl bulharský chán Tervel a 15. srpna 718 Arabové odtáhli. Během jediné generace tak Evropa uhájila východní i západní bránu.
Na Karla navázali další obránci. Papež Pius V. zorganizoval Svatou ligu, jejíž flotila pod velením čtyřiadvacetiletého Dona Juana Rakouského rozdrtila 7. října 1571 u Lepanta osmanské loďstvo. U Vídně vedl 12. září 1683 polský král Jan III. Sobieski rozhodující útok okřídlených husarů.
Mezi slávou a peklem
Karlův syn Pipin se roku 751 stal králem a vnuk Karel Veliký přijal roku 800 císařskou korunu. V předvečer korunovace ho básník oslavil jako otce Evropy. Duchovní však Karlu Martelovi zazlívali, že zabíral církevní statky a rozdával je svým bojovníkům. Spis z 9. století ho za to vylíčil, jak trpí v pekle.
Od 17. století se z Karla stal hrdina světových dějin. Francouzský dějepisec François Mézeray nazval roku 1643 jeho bojovníky osvoboditeli lidského rodu. Voltaire soudil, že bez Karla by se Francie stala muslimskou provincií. Anglický historik Edward Gibbon napsal, že po Karlově porážce by se dnes v Oxfordu možná vykládal Korán. Německý vojenský historik Hans Delbrück roku 1902 prohlásil, že v dějinách světa nebylo důležitější bitvy.
V říjnu 1793 otevřeli francouzští revolucionáři v Saint-Denis i Karlův hrob. Ostatky králů skončily v hromadné jámě, odkud je roku 1817 přenesli do kostnice v kryptě baziliky.
