Thomas Alva Edison se do učebnic zapsal jako ztělesnění amerického snu. Samouk bez formálního vzdělání, který dal světu žárovku, fonograf i filmovou kameru a za svůj život nashromáždil přes tisíc patentů.
Obraz osamělého génia, jenž v noci bdí v laboratoři a mění technologické dějiny, je však přinejmenším zjednodušený. Za řadou slavných Edisonových „vynálezů“ stáli jiní lidé, často jeho zaměstnanci, předchůdci i konkurenti, jejichž práci však dokázal Edison lépe než kdokoli jiný zpeněžit – a zaštítit vlastním jménem.
Továrna na cizí nápady
Nejostřeji tento rozpor vystupuje v jeho vztahu k Nikolu Teslovi. Mladý srbský inženýr přišel do Ameriky jako Edisonův obdivovatel, a odcházel od něj zklamaný, aby se o několik let později stal terčem jedné z nejšpinavějších kampaní v dějinách techniky.
Kdo tedy byl Edison? Vynálezce, nebo především obratný podnikatel, který si cizí nápady přivlastňoval a ty, jež nemohl ovládnout, se snažil zničit?
Edisonova laboratoř v Menlo Parku v New Jersey nebyla dílnou osamělého vynálezce, nýbrž první průmyslovou „továrnou na vynálezy“. Pracoval v ní tým mechaniků, chemiků a konstruktérů, jimž Edison říkal „muckers“ (blbci). Výsledky jejich práce však vycházely pod jeho jménem. Patenty, sláva i zisky připadaly šéfovi. Jména – jeho „blbců“ – jako Charles Batchelor, John Kruesi nebo Francis Upton zná dnes jen hrstka odborníků.
Nejslavnějším příkladem je žárovka. Edison ji totiž nevynalezl. Na žárovkách s uhlíkovým vláknem pracovalo už desítky let před ním asi dvacet vynálezců. Brit Joseph Swan si podobnou lampu patentoval již roku 1860 a koncem 70. let dosahoval s uhlíkovými vlákny výborných výsledků. Swanovy žárovky svítily v londýnských domech a divadlech nezávisle na Edisonovi. Když Edison vstoupil se svým výrobkem na britský trh, Swan se bránil u soudu a spor skončil tím, že se obě firmy roku 1883 sloučily do společnosti Ediswan.
Edisonova skutečná zásluha spočívala jinde. Jeho tým žárovku zdokonalil, prodloužil její životnost a především vybudoval kolem ní celý obchodní systém od elektráren po rozvodnou síť. Edison byl geniální organizátor a podnikatel. Pověst jediného otce elektrického světla si ale přivlastnil neprávem.
Padesát tisíc dolarů a „americký humor“
Nikola Tesla připlul do New Yorku v červnu 1884 se čtyřmi centy v kapse a s doporučujícím dopisem od Charlese Batchelora, Edisonova muže v Paříži. Stálo v něm, že pisatel zná dva velké muže. Jedním je Edison, druhým tento mladík. Tesla už tehdy nosil v hlavě koncept motoru na střídavý proud. Edison o něm nechtěl ani slyšet. Jeho impérium stálo na proudu stejnosměrném a střídavý systém pro něj znamenal jen nežádoucí konkurenci.
Přesto Teslu zaměstnal v Edison Machine Works. Mladý inženýr se brzy vypracoval od běžných oprav k řešení nejtěžších problémů firmy a dostal za úkol přepracovat nevýkonná Edisonova dynama. Podle Teslova svědectví mu Edison za úspěch slíbil odměnu 50 000 dolarů, tedy v dnešních penězích přes milion.
Tesla po měsících práce úkol splnil a přihlásil se o peníze. Edison se prý jen zasmál, že slib byl žert a že Tesla zatím nerozumí americkému humoru. Místo odměny mu nabídl přidání deset dolarů týdně k platu osmnácti dolarů.
Tesla odmítl a na přelomu let 1884 a 1885 odešel. Edison vytěžil Teslův talent pro zdokonalení vlastních strojů a zásluhy i zisk si ponechal. A Teslovu převratnou myšlenku střídavého proudu, kterou mohl mít za hubičku, odmítl, aby proti ní o pár let později vedl válku.
Válka proudů
Tesla po odchodu od Edisona prošel obdobím nouze, živil se i kopáním výkopů. Pak si nechal patentovat svůj systém střídavého proudu a roku 1888 jeho patenty koupil průmyslník George Westinghouse. Za ně a za podíl z každé prodané koňské síly mu nabídl 60 000 dolarů. Střídavý proud měl proti Edisonovu stejnosměrnému rozhodující výhodu, šlo ho levně přenášet na velké vzdálenosti, zatímco stejnosměrné elektrárny musely stát zhruba každou míli.
Edison na technické argumenty neměl odpověď, a tak sáhl po propagandě. Rozesílal novinářům a elektrárenským společnostem pamflety, v nichž obviňoval Westinghouse z porušování svých patentů. Hlavně se však pustil do kampaně, která měla vtisknout střídavému proudu pečeť smrti. Do jeho laboratoře v New Jersey nastoupil elektrotechnik Harold P. Brown a začal veřejně zabíjet zvířata. Toulavé psy, které za čtvrt dolaru skupovali od místních chlapců, připoutával na kovové desky a zabíjel je střídavým proudem o napětí kolem tisíce voltů. Pro novináře byl připraven nový výraz: oběť byla „westinghousována“.
Vrcholem cynismu bylo elektrické křeslo. Když stát New York hledal „humánnější“ způsob popravy, než je oběšení, Edison doporučil právě střídavý proud. Brown, kterého Edison v zákulisí financoval, sestrojil křeslo s Westinghouseovými generátory, přestože Westinghouse odmítl stroje k tomuto účelu prodat. Dne 6. srpna 1890 v něm ve věznici Auburn zemřel vrah William Kemmler. Poprava byla zpackaná. Po první dávce proudu odsouzený stále dýchal, proud musel být zapnut znovu a smrt trvala několik minut. Westinghouse jízlivě poznamenal, že sekerou by to šlo lépe.
Edisonův záměr byl průhledný. Spojit konkurenční technologii v myslích veřejnosti s popravčím nástrojem. Ironií dějin je, že to nepomohlo. Lidé se nenechali zastrašit, střídavý proud zvítězil a Edison později sám připustil, že ho podcenil.
Patent jako obušek
Stejný vzorec se opakoval i jinde. Vývoj filmové techniky svěřil Edison roku 1889 svému asistentovi, Skotovi Williamu Dicksonovi. Dickson přešel od válečků k celuloidovým pásům a sestrojil kameru kinetograf i prohlížečku kinetoskop. Patent však nesl Edisonovo jméno, přestože historici se shodují, že hlavní zásluha patří Dicksonovi. Když Dickson začal spolupracovat s konkurencí, Edison se s ním rozešel. Projektor, s nímž později jeho firma slavila úspěchy, nevyvinul sám, práva k němu koupil od jiného vynálezce a uvedl ho na trh pod svou značkou.
Patenty pak Edison používal jako obušek. Roku 1908 svedl hlavní držitele filmových patentů do společnosti Motion Picture Patents Company, které se přezdívalo Edisonův trust. Ta ovládla výrobu, distribuci i promítání: točit směla jen studia s licencí, nezávislí filmaři čelili žalobám a soudy na východním pobřeží monopol ochotně vymáhaly. Mnozí proto utekli až do Kalifornie, kde byli soudci vůči Edisonovým nárokům vlažnější. Z touhy uniknout Edisonovi se tak zrodil Hollywood, a monopol nakonec padl pod tíhou protimonopolních sporů.
Dva odkazy
Edison zemřel roku 1931 jako národní hrdina a zámožný muž s 1 093 americkými patenty. Tesla, jehož střídavý proud dnes pohání celý svět, zemřel roku 1943 v chudobě v newyorském hotelovém pokoji. A kolem jeho smrti je dodnes mnoho nejasností. Spravedlnost dějin přišla pozdě, ale přišla. Teslovo jméno nese jednotka magnetické indukce i jedna z nejznámějších automobilek současnosti.
Edisonovi nelze upřít výjimečný organizační talent ani to, že dokázal vynálezy dotáhnout až ke spotřebiteli. Jako vynálezce však bývá přeceňován. Jeho skutečným mistrovstvím bylo přivlastnit si práci druhých, zaštítit ji vlastním jménem a ty, které nemohl ovládnout, zadupat do země - patenty, soudy i propagandou.
Příběh génia z Menlo Parku, je tak především příběhem úspěšného marketingu.
