Chrám Kristova vzkříšení na Krvi, známější jako chrám Spasitele na Krvi, patří k nejneobvyklejším kostelům Petrohradu. Město odedávna proslulo barokními a klasicistními chrámy, a najednou v něm vyrostl kostel jako přenesený ze 16. či 17. století, podobný chrámu Vasila Blaženého a cihlově rudým jaroslavským chrámům ve stylu „ruské zdobnosti“.
Nebyla to náhoda. Jde totiž o chrám-památník, připomínku zlověstné vraždy cara Alexandra II., spáchané 1. března 1881 u Kateřinina kanálu.
Atentát
Car osvoboditel provedl řadu reforem a udělal z Ruska moderní, dynamicky se rozvíjející zemi. Nevolníci získali svobodu, soudnictví spočinulo na neotřesitelných zásadách, vznikla místní samospráva volená všemi stavy a modernizovaná armáda porazila Osmanskou říši a dobyla Turkestán. Hospodářství prudce rostlo, stavěly se továrny a železnice, města se rozrůstala.
Jediné co car nestihl - zavést v Rusku parlament, kde by se nejvyšší moc radila s volenými zástupci lidu. I to však Alexandr II. zamýšlel. V osudný den vraždy měl podepsat návrh ústavní reformy a předložit jej k projednání Radě ministrů.
Dne 1. března 1881 se Alexandr II. vydal na obvyklou nedělní vyjížďku. Po návštěvě Michajlovské jízdárny zamířil do Zimního paláce. Cesta vedla po nábřeží Kateřinina kanálu, kde už čekali atentátníci. Revolucionáři z organizace Národní vůle se cara pokusili zabít už pětkrát. Tentokrát připravili nový, pečlivě promyšlený plán. Rysakov hodil pod kočár bombu. Výbuch zranil kozáky z carova doprovodu i kolemjdoucí, sám Alexandr II. však zázrakem vyvázl.
Památník zavražděného cara
Car vystoupil z kočáru a šel k raněným. V tu chvíli mu druhý atentátník, Grinevickij, hodil bombu pod nohy. Cara převezli do Zimního paláce, kde za několik hodin těžkému zranění podlehl.
Smrt Alexandra II. otřásla celým Ruskem. Panovníka, jenž dělal vše pro blaho svého lidu, zákeřně zavraždili v jeho vlastní metropoli, ve městě, kde se nikdy nebál vycházet na veřejnost a neobklopoval se zástupy stráží.
Krátce po atentátu místo, kde tekla carova krev, ohradili. Stála na něm nejprve dočasná kaple, později padlo rozhodnutí postavit tu stálou stavbu. Myšlenku podpořil zavražděného syn Alexandr III. Úsek nábřeží s místem výbuchu se rozhodli zachovat a začlenit do budoucí budovy.
Tak se zrodil záměr chrámu, jenž měl sloužit zároveň jako pravoslavný kostel i jako památník zavražděného cara. Odtud jeho neobvyklá podoba: místo činu se muselo ocitnout uvnitř stavby. Základy i půdorys proto počítaly s polohou vozovky a Kateřinina (dnes Gribojedovova) kanálu.
V roce 1882 se konala soutěž na návrh chrámu. Mezi posuzovanými variantami převažovaly stavby v rusko-byzantském a klasicistním slohu, v Rusku 19. století velmi oblíbených (připomeňme: petrohradský Isaakijevský chrám je klasicistní, moskevský chrám Krista Spasitele rusko-byzantský). Komise vybrala za vítěze rusko-byzantský návrh Antonije Tomiška. Alexandr III. ale dal přednost novoruskému slohu, navazujícímu na dědictví ruského stavitelství od dob staré Rusi po 17. století. Cara nadchl návrh, který společně vytvořili architekt Alfred Parland a archimandrita Ignatij, představený Trojicko-sergijevské poustevny u Petrohradu.
Chrám Spasitele na Krvi
O formě v severní metropoli dosud nevídané rozhodlo několik důvodů. Ve druhé polovině 19. století se ruští architekti, sochaři a malíři stále častěji obraceli k minulosti a hledali vlastní národní výtvarný jazyk a styl. Nový chrám měl připomínat starou Rus, a přitom zůstat soudobým dílem.
Volba nového slohu byla navíc svého druhu politickým prohlášením Alexandra III. Jeho otec proslul liberálními reformami, ale padl za oběť revolučním teroristům. Syn a dědic revoluční teror rozdrtil a zahájil konzervativní protireformy. Symbolem obratu se stal příklon k národnímu, konzervativnímu stylu v architektuře – na rozdíl od módních evropských klasických vzorů.
Parland připravoval konečný návrh, předložený v roce 1887, a pečlivě přitom studoval staroruské památky Moskvy a Jaroslavli. Na chrámu Spasitele na Krvi lze vysledovat podobnost s postupy moskevského stavitelství 16. a 17. století. Kopií chrámu Vasila Blaženého však není. Parland elegantně a harmonicky spojil různé historické motivy v jednotnou kompozici. Nejde tedy o rekonstrukci stavby ze 16.–17. století, nýbrž o samostatné dílo nového architektonického slohu, jenž se v Rusku zformoval na konci 19. století.
„Věčná“ výzdoba odolná času
Jádro chrámu tvoří tradiční staroruský „četverik“, tedy čtverec, jehož severní a jižní průčelí zdobí štíty v podobě kokošníků (oblých ženských pokrývek hlavy). Nad ním se tyčí pět bání, prostřední je stanová, po vzoru chrámu Vasila Blaženého nebo kostela Nanebevstoupení Páně v Kolomenském. Báně pokrývá pestrobarevný vzor. Nejde o malbu, ale o zvláštní, téměř věčný šperkařský email, takový pokryv bání nemá v dějinách ruské architektury obdoby.
Výjimečné místo zaujímá zvonice postavená přímo na břehu kanálu. Stojí nad místem, kde byl Alexandr II. smrtelně raněn. Spodní část zvonice zdobí mozaikové erby měst a gubernií Ruska, jež se podílely na stavbě chrámu. Pod zvláštním baldachýnem uvnitř zvonice se od roku 1881 uchovávají kusy dlažby a část zábradlí. Nikdo je nepřenesl do muzea ani nenahradil kopiemi – staly se součástí interiéru.
Ve výzdobě interiéru hraje hlavní roli mozaika. Stejně jako v Isaakijevském chrámu se i tady uplatnila tato velmi náročná, drahá a v Rusku málo rozšířená technika. Záměrně: měla vzniknout „věčná“ výzdoba odolná času, která nevybledne a nerozpadne se jako fresky. Památka zákeřně zavražděného cara musela být věčná.
Mozaika pokrývá téměř všechny vnitřní plochy stěn, kleneb a bání – dohromady přes sedm tisíc metrů čtverečních. Mozaikáři použili tisíce odstínů smaltu a dokázali tak zachytit i nejjemnější barevné přechody. Technicky dokonalejší mozaiku v Rusku nenajdete.
Předlohy mozaikových obrazů kreslili přední ruští malíři přelomu 19. a 20. století. Viktor Vasněcov, Michail Něstěrov, Andrej Rjabuškin, Nikolaj Bruni a další mistři. Všichni pokládali za čest podílet se na chrámu-památníku. Každý měl jiný rukopis, výsledná výzdoba se však podřídila jediné myšlence. Uprostřed vládne Kristus Pantokrator, pod ním následují výjevy z evangelií, apoštolové, proroci a svatí. Na západní straně zabírají velkou plochu výjevy Kristových pašijí. Vnitřek chrámu tak vypráví o Kristově pozemském životě, utrpení, smrti a vzkříšení.
Vnější výzdoba je složitá, fantaskní a vychází ze stylu ruských kostelů 17. století. Rudé průčelí zdobí okenní šambrány z bílého mramoru, mozaiky a kamenné řezby. Prostá červená cihla, mramor, leštěná žula, barevný email a pozlacená měď spolu působí neobyčejně slavnostně. Důležitou součástí architektonického celku se stala i kovaná ohrada chrámu.
Základní kámen položili 18. října 1883. Stavba se ukázala mnohem složitější, než se čekalo. Pozemek ležel na břehu kanálu, část chrámu vybíhala až k samé vodě, půdu bylo třeba zpevnit a mohutné stavbě dát pevné základy.
Car se dokončení nedočkal
Stavba a výzdoba trvaly téměř čtyřiadvacet let. Za tu dobu se měnily technologie, zdokonalovalo se opracování kamene a kovu, upřesňovaly se detaily výzdoby.
Car Alexandr III. se bohužel dokončení otcova památníku nedočkal. Zemřel roku 1894 na těžkou chorobu srdce a ledvin. Hotový chrám vysvětili 19. srpna 1907 za přítomnosti cara Mikuláše II. a členů carské rodiny. I to byl symbolický akt. V Rusku skončila doba zmatků a revolučních nepokojů, v zemi zavládl pořádek, nová vlna teroru byla potlačena, zvolila se Státní duma a Pjotr Stolypin zahájil reformy, jež zemi posouvaly kupředu. Otevření chrámu-památníku za těchto okolností jako by ruské společnosti vzkazovalo: Rusko navzdory všem útrapám stojí a obstojí i nadále.
Uplynulo však jen málo času a Rusko znovu zachvátila doba zmatků. Po nástupu bolševiků k moci se postoj státu k pravoslavné církvi od základu změnil. Církevní majetek se zabavoval, kostely se zavíraly a ničily, kněze pronásledovali a vraždili. Chrám Spasitele na Krvi byl obzvlášť zranitelný – pojil ho přímý svazek s carskou mocí a s Alexandrem II., jehož vraždu sovětská moc prohlásila za hrdinský čin.
Alexandrovy reformy byly prohlášeny za polovičaté a nezdařené. Neprávem upadla v zapomnění i vítězná rusko-turecká válka; připomínala se jen proto, aby vynikla „reakčnost a zaostalost carismu“. Pomníky Alexandra II., jež mu vděčný lid hojně stavěl po celém Rusku, se nemilosrdně bouraly. Ohromující čísla: do roku 1917 připomínalo cara osvoboditele přes dva tisíce památníků – soch, bust, chrámů a kaplí. Sovětská moc je zničila do jednoho. Památka na cara měla zmizet z dějin.
Stavba byla příliš pevná
Chrám nejprve dostali rozkolníci z hnutí obnovenců – kněží, kteří volali po spojení křesťanství s komunismem. Roku 1930 ho zavřeli docela. Úřady několikrát ohlásily záměr chrám zbořit, pokaždé však ve státní pokladně chyběly peníze. Stavba postavená na věky byla příliš pevná. Budova proto sloužila jako sklad, nějaký čas dokonce jako sklad zeleniny.
Mozaiky podlahy barbarské zacházení zničilo téměř úplně, mozaiky na stěnách utrpěly těžké škody a za války byly poškozeny báně. Nutnost restaurování byla po válce zjevná, s pracemi se však začalo mnohem později. Chrám přes všechny útrapy přežil a jeho architektonická i umělecká hodnota byla stále zjevnější i v ateistickém sovětském státě.
Na počátku 70. let byl stav chrámu tak vážný, že si vyžádal rozsáhlý restaurátorský program. Mramorový ikonostas byl těžce poškozen, zmizely bronzové emailové skládací ikony s apoštoly i mozaiky svatých na sloupcích carských dveří. Řezby kolem ikon někdo záměrně ničil, samotné ikony poškozoval a znesvěcoval. Carské dveře zrezivěly. Emailové ikony „Zvěstování“ a „Čtyři evangelisté“, jež je zdobily, byly ukradeny, stejně jako kříže z ikonostasu.
Pravidelné pravoslavné bohoslužby
Roku 1971 připadl chrám Spasitele na Krvi muzeu Isaakijevský chrám. Začala příprava vědecké dokumentace, průzkum konstrukcí a vývoj restaurátorských metod. Zkoumal se stav kamene, kovových konstrukcí, mozaik i emailových povrchů. Každý materiál vyžadoval vlastní technologii a na mnohé se v sovětské éře zapomnělo.
Obzvlášť náročné bylo restaurování mozaik: smalt bylo třeba očistit od kouře a špíny, a přitom zachovat samotný povrch. Neméně složitá byla obnova emailového pokryvu bání – Sovětský svaz tehdy neměl s takovými povrchy žádné zkušenosti, a dokonce ani technologii samotného emailu.
Restaurování trvalo čtvrt století. Ze SSSR se mezitím znovu stalo Rusko a z Leningradu Petrohrad. Práce se dokončovaly až v 90. letech. Dne 19. srpna 1997, devadesát let po vysvěcení, byla většina z nich hotova a chrám se otevřel návštěvníkům.
Restaurátoři v něm ovšem pracují dodnes – tak složitý architektonický celek potřebuje neustálý dohled a péči.
Chrám Spasitele na Krvi se stal jedním z nejvýznamnějších duchovních objektů v zemi. Je součástí Státního muzea-památníku Isaakijevský chrám a pravidelně se v něm konají bohoslužby.
