Básník s dlátem v ruce

František Bílek se narodil 6. listopadu 1872 v Chýnově u Tábora a zemřel tamtéž 13. října 1941. Sochař, grafik, architekt a mystik zanechal kolem tisíce soch, plastik a grafických listů. Jeho díla najdeme v katedrále svatého Víta, v Pařížské ulici i na Hradčanech u Chotkovy silnice, kde stojí jeho podivuhodná vila. Patří k největším osobnostem českého secesního symbolismu. Do dřeva a kamene vkládal myšlenky i celé věty. Pracoval jako sochař a přemýšlel jako básník.

Golgota bez Krista

Bílek chtěl být malířem. Na pražské Akademii studoval u Maxmiliána Pirnera, brzy se však ukázalo, že trpí částečnou barvoslepostí a některé barvy nerozliší. Učitelé mu proto doporučili sochařství. Přešel do ateliéru sochaře Josefa Maudera a v roce 1890 získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny. O rok později odjel do Paříže na soukromou Académie Colarossi.

Tam v roce 1892 vytvořil dvě velká díla: Orbu, plným názvem Orba je naší viny trest, a sousoší Golgota – hora lebek. Golgota pražskou stipendijní komisi pobouřila. Kříž zůstal prázdný, bez Krista, a pod ním seděli Panna Maria a apoštol Jan. Bílek navíc použil skutečné provazy a trnovou korunu z drátu. Uznávaný mistr Josef Václav Myslbek prohlásil, že se mladík nevyrovná ani jeho nejhoršímu žákovi. Bílek o stipendium přišel a vrátil se do Chýnova. Osudové setkání s Myslbekem ze září 1892 sám popsal v textu, který vyšel tiskem až v edici jeho korespondence s architektem Josefem Fantou.

Dnešní pohled je opačný. Galerie hlavního města Prahy považuje Orbu za první moderní sochu v českém prostředí. Spolu s modelem Golgoty si ji lze prohlédnout v Bílkově vile.

Bratři v duchu

Mladého sochaře podpořila malířka Zdenka Braunerová. Uvedla ho do pražské intelektuální společnosti a po ztrátě stipendia ho veřejně hájila v časopise Nový život. V roce 1900 o něm vydala knihu František Bílek a jeho dílo. Nazvala ho českým Williamem Blakem, tedy vizionářem, který chtěl svým dílem propojit nebe se zemí a slovo s obrazem.

Braunerová ho v roce 1896 seznámila s Juliem Zeyerem. Čtyřiadvacetiletý sochař a pětapadesátiletý básník si porozuměli a Zeyer se stal Bílkovým rádcem i ochráncem. Po Zeyerově smrti v roce 1901 vymodeloval Bílek z pálené hlíny návrh jeho pomníku.

Nejhlubší pouto však Bílka spojilo s Otokarem Březinou. Četba Březinových pozdních sbírek přivedla sochaře k obratu: opustil pesimismus devadesátých let a začal hledat nové náměty. Březina napsal úvod k Bílkovu Otčenáši a Bílek jeho verše často výtvarně doprovázel. Publicista Jiří Peňás o nich píše jako o blížencích, protože Březinova poezie tvoří protějšek Bílkova výtvarného díla.

Březina také Bílkovi představil mladého bohoslovce Jakuba Demla. Ten sochaři věnoval svou první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a o rok později vydal šest sešitů jeho Souborných prací. Jejich korespondence trvala téměř tři desetiletí. Bílek měl blízko i ke Katolické moderně a v jejím časopise Nový život otiskl své vyznání Confiteor umění.

Tesané modlitby

Bílkovo umění vyrůstá z hluboké zbožnosti. Sochař věřil v osobní setkání s Bohem, odmítal cizí vzory a inspiraci hledal přímo v přírodě. Silně ho zasáhla esoterická kniha Édouarda Schurého Velcí zasvěcenci s podtitulem Náčrt tajných dějin náboženství. Umění podle něj vyjadřovalo nadosobního génia a umělec v něm sloužil jako kněz v chrámu.

Jak tento mystický náboj rozpoznat? Prvním klíčem je světlo, kterým Bílek zobrazoval duchovní vytržení. Na téměř dvoumetrové kresbě uhlem Jak paprsek umíral na stromě života spojil zážitek z bouřky s Pannou Marií pod křížem. Socha Strom, jenž bleskem zasažen, po věky hořel z roku 1901 znamenala zlom v jeho vývoji a dnes je ceněna i v zahraničí.

Druhým klíčem je slovo. Bílek psal a do svých děl často vpisoval slova. Na rám zmíněné kresby vyřezal nápis, fasádu chýnovského domu doplnil vlastními mystickými texty a vymyslel i vlastní podobu abecedy. Jeho sochy promlouvají také písmem.

Třetím klíčem je dřevo. Provázelo ho od dětství v rodině venkovského řemeslníka a zůstalo jeho nejmilejším materiálem. Z mořeného buku vyřezal v roce 1907 nadživotní sochu Úžas, která dnes patří Národní galerii. V severní lodi katedrály svatého Víta visí jeho Ukřižovaný z let 1896–1899.

Víra vedla Bílka i k osobním rozhodnutím. Po skice Jana Husa z roku 1900 se rozešel s katolickou církví a později s celou rodinou přestoupil do Církve československé. Ta dodnes používá kalichy a svícny podle jeho návrhů. V Táboře byl v roce 1928 odhalen jeho pomník Jana Husa.

Dům, který roste z pole

Chýnovský dům, kterému Bílek říkal chaloupka, postavil v roce 1898 na pozemku otcovy zahrady podle vlastních návrhů. V roce 1902 se oženil s Bertou a přestěhoval se do Prahy. Manželé měli dvě děti, Bertu a Františka, pro které otec vlastnoručně vyřezával skříně, postýlky i židle. Miloval hudbu, zahradu a včelaření. Kolem roku 1910 začal na Hradčanech budovat sídlo, které v dopise příteli nazval tvrzí vyššího království na zemi.

Vila z let 1910–1911 je zhmotněná myšlenka. Podle Bílka měla vyjadřovat „život jako pole plné zralých klasů“. Půdorys připomíná stopu kosy v obilí, mohutné sloupy představují snopy a některé zůstaly nedokončené, protože nic nenesou. Tvarem upomínají na egyptské chrámy. Rovná střecha patřila k prvním v Praze. Stavbu ocenili i architekti Jan Kotěra a Jože Plečnik.

Ateliér sloužil jako dílna i svatyně. Bílek v něm za svitu svíček a v bílé říze předčítal z Písma a kázal. Svědci podle Jiřího Peňáse popisovali téměř mystický zážitek, který však působil i trochu komicky. Ideovým středem celku měl být meditující Mojžíš. Na jeho místě dnes stojí sousoší Komenský se loučí s vlastí a bronzový Mojžíš od roku 1937 zdobí Pařížskou ulici před Staronovou synagogou.

Rodina ve vile žila do roku 1939, poslední dva a půl roku života prožil sochař v Chýnově. Za války se vila stala pro mnoho lidí zdrojem duchovní útěchy. V roce 1963 ji vdova darovala městu Praze a dnes ji spravuje Galerie hlavního města Prahy.

Bílek odpočívá na chýnovském hřbitově u své pětimetrové sochy Modlitba nad hroby z roku 1905. I nad vlastním hrobem nechal promlouvat své dílo.