Venkovský učitel, který většinu života prožil v nenápadné jihomoravské obci, zanechal české literatuře dílo přesahující hranice románu: Kroniku národa, jenž si svou tvář uchovává věrností půdě, víře a řádu předků.
Z Vysočiny na jižní Moravu
Alois Mrštík se narodil 14. října 1861 v Jimramově jako nejstarší ze čtyř bratrů. V osmi letech se s rodiči přestěhoval do Ostrovačic u Brna. Vystudoval brněnskou reálku a učitelský ústav, a poté učil na venkovských školách, v Lískovci, Rakvicích, Hrušovanech u Brna a v Těšanech. Roku 1889 se stal správcem školy v Divákách u Hustopečí – a zůstal tam pětatřicet let.
Do Divák přivedl i rodinu a bratra Viléma, který se zde roku 1892 natrvalo usadil. Povahy obou se doplňovaly: Alois byl uvážlivý a vytrvalý, Vilém bouřlivák a polemik. Ze společné práce vzešla Maryša (1894), jedno z vrcholných dramat českého realismu. Námět z těšanské vesnice dodal Vilémovi Alois, a třebaže hlavní podíl na textu měl mladší z bratrů, spoluautorství staršího je zcela oprávněné. Knižní prvotinou Aloise byla sbírka povídek a črt Dobré duše (1893), společně pak bratři vydali Bavlnkovy ženy a jiné povídky (1897).
Rok na vsi: epos všedního dne
Životním dílem Aloise Mrštíka je však bezpochyby Rok na vsi s podtitulem Kronika moravské dědiny. První ukázka, cyklus Svatý týden s podtitulem Obrazy ze vsi, vyšla pod jménem obou bratří už roku 1894 ve Světozoru. Dílo tedy zrálo celé desetiletí. Jednotlivé povídky vycházely od roku 1899 ve Květech, které tehdy redigoval Svatopluk Čech, knižně pak v letech 1903–1904 v devíti dílech. Předobrazem Habrůvky jsou Diváky. Kniha sleduje zemědělský rok od podzimní setby po sklizeň, člení jej na měsíce a ty dále na svátky – hody, Dušičky, Vánoce či Velikonoce, jejichž střídání s všedními dny dává venkovskému životu pevný rytmus. Hrdinou není jednotlivec, ale celé společenství.
Mrštík nebyl idealista. Nezamlčel opilství, zadlužení, nevěru ani odchody mladých do měst. Podnikavý Cyril Rybář, který pro vášeň k Vrbčeně rozvrátí vlastní rodinu, končí na oprátce. Vedle kritického pohledu však knihou prostupuje i hluboký obdiv. Literární historie ji právem klade vedle Babičky Boženy Němcové. Co u Němcové drží pohromadě postava babičky, to u Mrštíka sjednocuje pravidelný běh roku. Prvnímu vydání autor připojil věnování bratrovi, v němž mu děkuje slovy „Vedls mne tam, kam jsem toužil svými sny“, a ve druhém vydání roku 1914 uvedl zesnulého Viléma jako spoluautora.
Vlastenectví činem
Mrštíkovo vlastenectví nespočívalo v řečnických gestech, nýbrž v trpělivé každodenní práci. Roku 1893 založil v Divákách obecní veřejnou knihovnu, o rok později ji se 208 svazky předal obci a celých šestnáct let ji sám spravoval. Zhruba polovinu fondu tvořily dary Mrštíků. Vedle české beletrie – Jiráska, Třebízského, Hálka či Světlé, v ní vesničané nacházeli příručky o hospodaření, zdravovědě i domácích dějinách. Knihovník radil s výběrem četby a v neděli pořádal společné předčítání.
Roku 1910 svěřil knihovnu místnímu odboru Národní jednoty, spolku pečujícího o český živel na národnostně smíšené jižní Moravě, a s uspokojením zaznamenal, že „česká kniha zas plně sloužiti bude ku povznesení a vzdělávání“ obyvatel.
Tato služba nebyla vždy vděčná. Učitel měl v obci představovat autoritu, a tak mu u sousedů spíše škodilo, že s bratrem chodil na besedy a k muzice, aby lidu odpozoroval jeho řeč a zvyky. Diváky se k oběma nestavěly vždy přátelsky. Roku 1895 si Alois dokonce podal žádost o přeložení do Velkých Němčic, a jen souhrou okolností zůstaly předobrazem Habrůvky právě Diváky.
Neméně cenná je jeho práce národopisná. Pozorně studoval venkovský život, sbíral doklady lidového umění, sám hospodařil a s velkým zaujetím včelařil. Etnologové dnes Rok na vsi oceňují nejen jako umělecké dílo, ale i jako spolehlivý dokument jihomoravského venkova na přelomu století. Zásluhou bratří se Diváky staly jedním z center moravské kultury; zajížděli sem Leoš Janáček, architekt Dušan Jurkovič, malířka Zdenka Braunerová či spisovatelé Jiří Mahen a Karel Elgart Sokol.
V letech 1907–1910 bratři redigovali Moravskoslezskou revui, jež chtěla vyvažovat převahu Prahy a pěstovat moravskou literární tradici jako plnoprávnou součást písemnictví českého. Alois si dopisoval mimo jiné s Petrem Bezručem a se slezskými a ostravskými autory. Jeho korespondence dokládá, jak živé pouto spojovalo moravské písemnictví s celonárodním děním.
Duše národa v dědině
Příčinu mravního úpadku venkova spatřoval Mrštík ve vlivech města. Ani upadající dědina však pro něj nepřestala být útočištěm přirozeného života, vnitřní rovnováhy a národního svérázu. Literární historici připomínají, že to byl právě Vilém, kdo bratra pobízel, aby v množství drobných postav zachytil venkovský lid, a v jeho tvářích i duši národa.
Současníci to dobře chápali. Když Mrštík v únoru 1925 zemřel, rozloučil se s ním v Národních listech Miloslav Hýsek, přední znalec moravského písemnictví, a ještě téhož roku vyšla první monografie Adolfa Veselého Alois Mrštík, člověk a dílo.
