Schliemannův životní příběh je plný rozporů: samouk a génius, vizionář i fabulátor, objevitel i ničitel. Moderní archeologie mu vděčí za mnohé, ale právem mu zároveň vyčítá nenapravitelné škody, které způsobil. Můžeme jeho počínání odsoudit, ale jedno mu upřít nelze: změnil náš pohled na starověký svět.
Dětství v Meklenbursku – zrození badatele
Narodil se 6. ledna 1822 v městečku Neubukow ve velkovévodství Meklenbursko-Schwerin na severu Německa. Byl synem protestantského pastora Ernsta Schliemanna, muže sečtělého, avšak po stránce životní praxe nepříliš zdatného. Měl totiž sklony k nemírnosti a způsobil několik skandálů, které rodinu postupně připravily o společenské postavení i o hmotné zajištění. Heinrichova matka zemřela, když mu bylo teprve devět let, a rodina se ocitla v chudobě.
Přesto právě otec zasadil do chlapcovy mysli semínko, z něhož postupně vzklíčila celoživotní vášeň. Malému Heinrichovi předčítal příběhy z řecké mytologie a k Vánocům roku 1829 mu daroval ilustrovanou knihu o dějinách světa od Georga Ludwiga Jererera, v níž byl mimo jiné i obraz hořící Tróje. Chlapec byl vyobrazeným městem natolik uchvácen, že se prý otce zeptal, zda takové hradby skutečně existovaly. A když mu otec odpověděl, že ano, Heinrich údajně prohlásil, že ho jednou najde. To mu bylo sedm let.
Je ovšem třeba poznamenat, že tuto historku známe ze Schliemannových vlastních pamětí a že měl sklon k mytologizaci vlastního života. Moderní životopisci poukazují na to, že si ji Schliemann mohl přikrášlit či přímo vymyslet, aby svému pozdějšímu objevu dodal auru předurčení. Ať tak či onak, příběh dokonale vystihuje jeho povahu: potřeboval, aby jeho život působil jako mýtus.
Zvídavý příručí
Otce po jistém skandálu (měl poměr se služebnou, což bylo v té době šokující, navíc byl obviněn ze zpronevěry církevních peněz) zbavili pastorského úřadu, a tak Heinricha poslal ke strýci, rovněž pastorovi. Začal tam chodit do školy, ale po třech měsících musel školu opustit – rodina už na jeho vzdělání neměla peníze. Ve čtrnácti letech tedy zanechat studia a nastoupil jako učeň v koloniálním obchodě v městečku Fürstenberg.
Pět let stál za pultem, prodával slanečky, brambory, svíčky a kořalku. Život obchodního příručího nebyl snadný, ale v mladém Schliemannovi neudusil touhu po poznání a po dobrodružství. Když jednou v krámě zaslechl opilého mlynářského tovaryše, jak recituje homérské verše v původní řečtině, byl to pro něho určující zážitek – aniž veršům rozuměl, jejich zvuk ho okouzlil a utvrdil v předsevzetí, že se řecky naučí.
Obchodní génius a polyglot
Roku 1841, devatenáctiletý a bez jediné vindry, odešel do Hamburku, kde se dal najmout jako plavčík na loď mířící do Venezuely. Loď však ztroskotala u holandských břehů a Schliemann – jehož zavazadlo se jako jediné jako zázrakem našlo – se ocitl v Amsterdamu. Právě zde začala jedna z nejpozoruhodnějších kapitol jeho života.
V Amsterdamu získal místo účetního v obchodním domě a s fanatickým zápalem se vrhl na studium účetnictví a - jazyků. Vypracoval si vlastní metodu, kterou později podrobně popsal: četl nahlas, psal krátké eseje, nechával si je opravovat, učil se texty zpaměti a neustále opakoval. Ve svých pamětích popisuje, že si najal jistého hluchoněmého Žida a celé dny na něj mluvil jazykem, který se právě učil.
Tvrdil, že touto metodou dokáže zvládnout jakýkoli jazyk za šest týdnů – a skutečně, jeho pokroky byly ohromující. Během dvou let v Amsterdamu se naučil holandsky, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky a portugalsky. Každý z těchto jazyků údajně zvládl za pouhých šest týdnů intenzivního studia.
Klíčovým jazykem se ale pro něj stala ruština, kterou se naučil roku 1844, neboť jeho zaměstnavatel obchodoval s Ruskem. Tento jazyk mu otevřel cestu k obrovskému bohatství. Roku 1846 byl vyslán jako obchodní zástupce do Petrohradu a záhy poté se osamostatnil jako obchodník s indigem, barvivem hojně užívaným v textilním průmyslu.
Díky vynikajícímu obchodnímu čichu, jisté míře nevybíravosti a výjimečnému smyslu pro příležitost nashromáždil během krymské války a pak i americké zlaté horečky značné jmění. Roku 1851 založil v Kalifornii banku na směňování zlatého prachu. Ve státě Indiana drobným podvodem získal americké občanství.
Celkem se Schliemann naučil přibližně dvacet dva jazyků, mezi nimi i starou a moderní řečtinu, turečtinu, arabštinu, perštinu a další orientální jazyky. Jeho schopnost osvojovat si cizí řeči byla nepochybně výjimečná, byť je třeba mít na paměti, že údaj o zvládnutí dalšího jazyka v šesti týdnech vychází výhradně z jeho vlastního tvrzení – a Schliemann, jak uvidíme, nebyl vždy nejspolehlivějším zdrojem informací o svém vlastním životě. Faktem ale je, že čím více jazyků člověk umí, tím snadněji se učí další.
Z Petrohradu až k pyramidám
Nebyl člověkem, který by dokázal sedět na místě. Jakmile si zajistil dostatečné finanční zázemí, pustil se do cestování s energií sobě vlastní. Již od mládí toužil poznat vzdálené kraje a jeho obchodní aktivity mu teď k tomu poskytovaly záminku i prostředky.
Z Petrohradu, kde žil a podnikal po většinu čtyřicátých a padesátých let, se vydával na obchodní cesty po celém Rusku. Roku 1851 odcestoval do Kalifornie, kde zbohatl na zlaté horečce a založil směnárenský podnik v Sacramentu. Poté se vrátil do Ruska a pokračoval v obchodování.
První manželství s dcerou obchodního partnera, jednoho z nejbohatších mužů ve městě, Jekatěrinou Lyšinovou, uzavřené roku 1852 v Petrohradu, nebylo šťastné – manželé měli nekompatibilní povahy i zájmy, a třebaže spolu měli tři děti, nikdy se mezi nimi nerozvinul hlubší citový vztah. Schliemann neustále cestoval, nezajímal se o rodinné záležitosti.
Zásadní rozkol nastal, když začal uvažovat o přestěhování do Německa nebo Francie a později do Řecka, kde chtěl uskutečnit svůj sen o vykopání Tróje. Jekatěrina to kategoricky odmítla. V jednom dopise mu napsala: „Raději zemřu, než abych s tebou žila v cizí zemi.“ Jejich životní představy se zkrátka naprosto rozcházely. Ona chtěla usedlý život v Petrohradě, on toužil po Řecku a archeologii. Proto se rozhodl manželství ukončit – a udělal to způsobem pro něj typickým: lstí.
Podle evropských zákonů nebylo možné rozvést manželství uzavřené podle pravoslavného ritu. Rozvodu dosáhl až v Americe, kde to zákony státu Indiana umožňovaly.
Na přelomu padesátých a šedesátých let podnikl velkou cestu kolem světa. Navštívil Egypt, kde si prohlédl pyramidy a starověké památky v údolí Nilu. Cestoval přes Cejlon a Indii, dostal se až do Číny a Japonska, odkud se vrátil přes Spojené státy. Tyto cesty v něm prohloubily zájem o starověké civilizace a posílily odhodlání, které v něm doutnalo od dětství: věnovat zbytek života hledání homérské Tróje.
Roku 1868 podnikl první cestu do Řecka - na místa spjatá s homérskými eposy. Navštívil Ithaku, kde se pokoušel najít stopy po Odysseově paláci, a poté zamířil na severozápad Malé Asie – do oblasti starověké Troády, kde se podle tradice odehrával děj Homérovy Íliady.
Na stopě Tróji
Otázka, kde ležela homérská Trója, zaměstnávala učence po staletí. Převládající mínění ve vědecké obci devatenáctého století bylo jednoznačné: Trója je pouhá báje. Homérovy eposy líčí příběhy bohů a hrdinů, nikoli historickou skutečnost.
Ale i ti, kdo připouštěli, že Trója mohla existovat, se neshodovali, kde ji hledat. Většina učenců se přikláněla k pahorku Bunarbašı na jihu troádské planiny, a to především na základě interpretace vzdáleností a zeměpisných údajů v Íliadě.
Klíčovou roli v celém příběhu sehrál muž, na něhož historie poněkud zapomíná: Frank Calvert, britský konzulární úředník a amatérský archeolog působící v oblasti Troády. Calvert byl přesvědčen, že skutečná Trója neleží u Bunarbašı, nýbrž pod pahorkem Hisarlık, asi pět kilometrů od úžiny Dardanely. Na tomto místě ostatně již od antiky místní lidé nacházeli staré střepy a zbytky zdiva. Calvert na Hisarlıku vlastnil část pozemku a provedl tam menší sondáže, jimiž odkryl zbytky starověkého osídlení. Neměl ale finanční prostředky na rozsáhlý výzkum.
Schliemann se s Calvertem setkal roku 1868 při své první cestě do Troády. Calvert ho přesvědčil, že právě Hisarlık je místem, kde je třeba kopat. Schliemann myšlenku přijal s nadšením a rozhodl se, že bude tím, kdo Tróju vynese na světlo Boží.
Získat povolení ke kopání nebylo jednoduché. Území spadalo pod Osmanskou říši a Schliemann musel jednat s tureckými úřady, což vyžadovalo značnou diplomatickou obratnost, úplatky i protekci.
Konečně roku 1870 provedl první neoficiální sondy a roku 1871 zahájil systematické vykopávky s firmánem – povolením od osmanské vlády. Podmínky firmánu zahrnovaly mimo jiné povinnost odevzdat polovinu nálezů tureckému muzeu, což Schliemann – jak se později ukázalo – rozhodně nemínil dodržet.
Objev na Hisarlıku
V každém případě však Schliemannovy vykopávky na Hisarlıku patří k nejdramatičtějším epizodám dějin archeologie. První velký výzkum probíhal v letech 1871–1873 a Schliemann ho vedl se vší energií a netrpělivostí, tak příznačnými pro jeho povahu. Najal desítky, místy i více než sto dělníků a nechal do pahorku prorazit obrovský tunel, kterým chtěl proniknout až k nejstarším vrstvám osídlení.
Hisarlık se ukázal být mnohem složitější naleziště, než kdokoli očekával. Pod povrchem se skrývalo nikoli jedno, nýbrž hned několik měst – jak se později ukázalo, nejméně devět hlavních historických vrstev, sahajících od rané doby bronzové až po dobu římskou.
Schliemann ovšem neměl trpělivost ani metodologickou průpravu, aby tyto vrstvy pečlivě rozlišoval. Kopal prudce dolů, odstraňoval vrstvy, které ho nezajímaly, a přehlížel to, co neodpovídalo jeho představě o homérské Tróji. Hledal velkolepé hradby a paláce popsané v Íliadě, a proto se probíjel k nejnižším vrstvám, v nichž tušil město krále Priama.
Zlomový okamžik nastal v červnu 1873, kdy Schliemann učinil svůj nejslavnější a současně nejkontroverznější objev. V blízkosti mohutné kamenné zdi odkryl soubor zlatých šperků, nádob, diadémů a dalších předmětů z drahých kovů, který okamžitě nazval Priamovým pokladem.
Podle svého vlastního dramatického líčení nález učinil osobně a předměty zatajil a schoval. Svou mladičkou druhou manželku – Řekyni Sofii – oděl do nádherných šperků, z nichž nejkrásnější byl zlatý diadém, a nechal ji v nich vyfotografovat. Celý soubor pojmenoval „Heleniny šperky“.
Světu oznámil, že nalezl poklad krále Priama, a tím i definitivní důkaz, že Trója z Homérova eposu skutečně existovala. Zpráva obletěla svět a učinila ze Schliemanna mezinárodní celebritu.
Skutečnost však byla složitější. Okolnosti nálezu jsou dodnes předmětem debat. Schliemannovo vlastní líčení vykazuje jisté nesrovnalosti. Sofie například v době nálezu prokazatelně nebyla na Hisarlıku, nýbrž v Athénách. Byly tu i další nesrovnalosti.
Schliemann navíc poklad tajně vyvezl z Turecka, v rozporu s podmínkami povolení, čímž vyvolal diplomatický skandál a soudní spor s osmanskou vládou. Turecko mu na čas další vykopávky zakázalo.
Co dokázal a co zničil
Schliemannovy zásluhy o archeologii jsou jistě neoddiskutovatelné. Dokázal, že homérské eposy nejsou jen fikce, nýbrž odrážejí skutečnou historickou paměť. Ukázal světu, že pod povrchem země leží celé ztracené civilizace čekající na objevení.
Vzápětí následovaly četné další vykopávky světové, a dokonce i české archeologie inspirované právě jeho odvahou. Vzbudil veřejný zájem o starověk a svým příkladem dokázal, že archeologie není suché akademické snění, ale úžasné dobrodružství, které může proměnit naše pojetí dějin.
Druhou stranou mince jsou ovšem ohromné škody, které svým neuváženým a necitlivým přístupem způsobil. Schliemann nebyl školený archeolog. Pracoval metodou, která se téměř rovná proražení tunelu do vykopávek dynamitem. Svým obrovským výkopem zničil část právě těch vrstev, které – jak ukázal až další výzkum – odpovídaly době homérské Tróje.
Vrstva, kterou Schliemann považoval za Priamovo město, totiž patřila k mnohem staršímu osídlení z rané doby bronzové. Homérské Tróji odpovídají spíše vrstvy VI nebo VIIa, které Schliemann z velké části odstranil či poškodil.
Také je třeba zmínit Schliemannovu složitou osobnost. Byl to muž posedlý svou pověstí a touhou po uznání, který docela často upravováním či přímo falšováním faktů přikrášloval své objevy i svůj životní příběh. Moderní badatelé prokázali, že řadu událostí ve svých denících a pamětech si vymyslel nebo zásadně zkreslil. Některé nálezy patrně sestavil z předmětů různého stáří, aby vytvořil efektnější celek. Přesto zůstává faktem, že na Hisarlıku skutečně pod povrchem leželo dávné město, a zlaté předměty, které nalezl, jsou autentické – i když neodpovídají době trójské války.
Mykény – brána do zapomenuté civilizace
Trója nebyla jediným Schliemannovým velkým objevem. Roku 1876 zahájil vykopávky v Mykénách na Peloponésu, ve městě, kde podle Homéra vládl král Agamemnón, vůdce řeckého vojska při tažení proti Tróji. O mykénské kultuře se tehdy vědělo jen velmi málo – monumentální Lví brána a kyklopské hradby byly sice známé, ale nikdo na tomto místě do té doby systematicky nekopal.
Schliemann se řídil popisem antického cestovatele Pausania, který uváděl, že Agamemnón a jeho společníci byli pohřbeni uvnitř hradeb. Na základě tohoto údaje odkryl uvnitř perimetru hradeb skupinu šachtových hrobů, v nichž ležely ostatky pohřbené s bájeslovným bohatstvím: zlaté pohřební masky, šperky, zbraně, nádoby a další předměty. Nejslavnějším nálezem byla zlatá pohřební maska, o níž Schliemann údajně telegrafoval řeckému králi: Pohlédl jsem do tváře Agamemnóna!
I zde se však ukázalo, že Schliemannova datace byla chybná. Takzvaná Agamemnónova maska pochází z období asi o tři sta let staršího než doba, kdy se (podle tradice) odehrála trojská válka. Přesto měl jeho objev epochální význam: odhalil existenci dosud neznámé rozvinuté civilizace pozdní doby bronzové, která se dnes nazývá mykénská kultura. Schliemannovy mykénské nálezy prokázaly, že Homérem opěvovaný svět nebyl pouhý výtvor fantazie, nýbrž že v Egejské oblasti skutečně existovala vyspělá civilizace předcházící klasickému Řecku.
Kréta a Knóssos – nesplněný sen
Schliemannova zvídavost a ambice neznaly mezí. Po Tróji a Mykénách obrátil pozornost ke Krétě, o níž antické prameny hovořily jako o sídle krále Mínoa a legendárního Labyrintu. Schliemann tušil, že pod pahorkem Kefala u Knóssu se skrývají pozůstatky další velké civilizace.
Vedl jednání o koupi pozemku, na němž chtěl kopat, ale obchod opakovaně ztroskotal – jednak se neshodl na ceně s tureckým majitelem, jednak na právních komplikacích. Schliemann se vykopávek na Krétě nedočkal. Knósský palác nakonec odkryl až britský archeolog sir Arthur Evans, který zahájil práce roku 1900 a odhalil velkolepé sídlo minójské civilizace – třetí velké starověké egejské kultury vedle mykénské a trójské.
Schliemann správně uhodl, kde kopat, ale vykopávky už provedl někdo jiný. Evans měl neporovnatelně lepší metodologickou výbavu než Schliemann, a přesto i jeho metody později sklidily kritiku. Schliemann byl nicméně tím, kdo celou tuto řadu epochálních objevů otevřel.
Poslední léta a smrt
V posledních letech života Schliemann pokračoval ve vykopávkách na Hisarlıku, tentokrát již za odborné spolupráce s Wilhelmem Dörpfeldem, mladým německým architektem a archeologem. Dörpfeldova účast byla pro další výzkum významná: právě on zavedl na Hisarlıku modernější metody dokumentace a stratigrafie a po Schliemannově smrti pokračoval ve výzkumu, při němž identifikoval vrstvu Troja VI jako pravděpodobné Homérovo město.
Poslední léta žil Schliemann v Athénách, kde si nechal postavit honosný palác pojmenovaný Iliu Melathron, vyzdobený pompejskými malbami a antickými motivy. Bydlel v něm se svou druhou manželkou Sofií Engastromenos, Řekyní o třicet let mladší, kterou si vybral vlastně na základě inzerátu a s podmínkou, že musí mít ráda Homéra. Sofie se stala jeho věrnou společnicí při vykopávkách i v životě. Měli spolu dvě děti, dceru Andromaché a syna Agamemnóna.
Těsně před Vánocemi roku 1890 se Schliemann vydal na cestu do Neapole. Již delší dobu ho trápily chronické ušní potíže, které bagatelizoval – nemínil se nechat zdravotními problémy zdržovat od práce. V Neapoli se jeho stav prudce zhoršil. Dne 26. prosince 1890 se zhroutil na ulici.
Zprvu ho v nemocnici nechtěli ošetřit z obavy, že jeho léčbu nikdo nezaplatí. Když byl nakonec přivolán jeho lékař, doktor Vincenzo Cozzolino, vysvětlil personálu, že je to jeden z nejbohatších lidí na světě.
Nechal pacienta převézt do hotelu, kde se ho snažil přivést k vědomí a podával mu posilující tonika. Ale bylo již pozdě.
Schliemann dlouhodobě trpěl cholesteoatomatem, nezhoubným ušním nádorem, který mu způsobil výrazné zhoršení sluchu. Nádor si nechal v Německu odstranit. Operace byla sice úspěšná, ale nastala komplikace v podobě zánětu vnitřního ucha, odkud se infekce rozšířila do mozku.
Objevitel Tróji ještě téhož dne zemřel ve věku šedesáti osmi let. Pohřben byl v Athénách na Prvním athénském hřbitově, ve velkolepé hrobce zdobené výjevy z trójské války.
Schliemannův odkaz
Jeho odkaz je rozporuplný, stejně jako jeho osobnost. Na jedné straně mu nelze upřít několik neoddiskutovatelných zásluh. Přinesl důkaz, že antické eposy nejsou čirý výmysl, že odrážejí historickou skutečnost. Otevřel dveře k objevení celé mykénské civilizace a nepřímo i minójské. Proměnil archeologii z kabinetní záliby v terénní vědu a inspiroval celé generace následovníků. Jeho životní příběh příručího v „koloniálu“, který se stal světově proslulým objevitelem, je ukázkou toho, co dokáže odhodlání, vůle – a trocha štěstí.
Na druhé straně je nutno říci, že jeho metody byly destruktivní a nenapravitelně poškodily mnohé jedinečné nálezy. Další generace archeologů pak musely pracovat s tím, co jim Schliemann ponechal – a nebylo toho mnoho. Jeho sklony k fabulaci a sebemytologizaci vrhají stín pochybnosti na část jeho tvrzení. A jeho chování vůči úřadům i vůči spolupracovníkům, včetně Franka Calverta, jehož podíl na identifikaci Hisarlıku dlouho zamlčoval, svědčí o bezohlednosti a nenasytné ctižádostivosti.
Přesto bychom neměli podlehnout pokušení Schliemanna zatratit. Posuzovat ho podle měřítek moderní archeologie je totéž, jako kritizovat Kolumba za to, že nepoužíval GPS. Schliemann žil v době, kdy archeologie jako vědní disciplína teprve vznikala. Žádná oficiální metodologie neexistovala a většina tehdejších vykopávek probíhala podobně živelně. Co Schliemanna odlišuje od ostatních, je právě jeho úchvatný úspěch – a právě proto, že nalezl věci tak nesmírně cenné, měří se mu přísnějším metrem.
Heinrich Schliemann zůstává jednou z nejvíce fascinujících postav devatenáctého století. Muž, který doslova vydupal svůj dětský sen ze země, navždy změnil náš pohled na starověk.
