Dosud jsme o ní mluvili jako o duši oslavené. Zvídavý duch se však nezřídka ptá i na její přirozený stav a život – bez ohledu na oslavení světlem slávy. Jsou přece i duše, které oslaveny nebudou nikdy. Obšírně a podrobně o tom pojednává Juan José Urraburu ve své Nauce o duši (Psychologii). Vybírám z něj několik myšlenek.
Odpověď není snadná. Nemáme totiž žádnou zkušenost a duše – forma těla, a zároveň podobná andělským duchům – v sobě spojuje vlastnosti dvou světů. Přesto to zkusme.
Podstata duše
Duše oddělená od těla zůstává jistě touž podstatou, jakou byla ve spojení s tělem. Je ale zjevné, že se s ní cosi změnilo. Co? Duše přestala být spojena s tělem. To je změna pouze negativní: způsob existence duše se změnil jen v tom, že skončilo její spojení s tělem, a nic nového přitom nezískala. Jedná sice teď jinak než předtím, tento nový způsob jednání však neplyne z nějaké nové síly, nýbrž jen z toho, že se vymanila z vazby na tělo.
Stává se tedy duše osobou čili samostatnou podstatou? Teologové obecně soudí, že ano; rozcházejí se jen v tom, jak tuto samostatnost nabývá. Podle jedněch ji měla nezávisle na těle už dříve, podle jiných plyne právě z oddělení od těla, další tvrdí, že ji nabývá zvláštním způsobem. Mnozí jí říkají „poloosoba“, protože neztrácí schopnost spojit se s tělem a vytvořit s ním jednu úplnou podstatu. Nepochybně se od andělů liší podstatou a zůstává stále podstatou schopnou po spojení s tělem utvořit člověka. Je to táž podstata jako předtím – odloučením od těla se nezměnila.
Duše a tělo
Nabízí se otázka, zda je stav duše po smrti přirozený, nebo násilný. Órigenés hlásal bludné učení: lidská duše je prý jako anděl, tedy úplná podstata, jež nebyla určena k tomu, aby informovala (utvářela) lidské tělo, a spojení s tělem jí bylo uloženo za trest. Stav duše spojené s tělem proto pokládal za násilný a stav duše od těla odloučené za přirozený. Opačný názor tvrdí, že násilný je stav duše oddělené od těla. Tento názor jako by zastával svatý Tomáš Akvinský. Jiní mluví o stavu spolupřirozeném (connaturalis): duše je podle nich v těle i mimo ně ve stavu přirozeném, nikoli násilném. Tomisté a s nimi i Suárez pokládají stav duše po smrti za mimopřirozený – ani přirozený, ani násilný.
Jde hlavně o to, zda je stav duše po smrti násilný. Samotné odloučení, tedy smrt, je pro duši násilné – duše při něm trpí proti své vůli; to lze připustit. Její stav po smrti však už násilný není. Násilné znamená totéž, co trpící. Přirozeným či spolupřirozeným se rozumí stav, který odpovídá přirozenosti, jejím potřebám a touhám. Stav duše po smrti násilný není.
Touha duše po nesmrtelnosti
Předpokládáme-li nesmrtelnost duše, musíme říct, že její stav je přinejmenším spolupřirozený. Proč? Duše je svou přirozeností nesmrtelná, tělo je naopak od přirozenosti smrtelné – tak je učinil Bůh. Kdyby byl stav duše po smrti násilný, museli bychom tvrdit, že se Stvořitel o duši po smrti moudře nepostaral, a to je pochopitelně absurdní. Duše má vyšší přirozenost a vlastnosti, a proto musíme říct, že se dokáže přirozeně přizpůsobit oběma stavům – spojení s tělem i odloučení od něj. Svou přirozeností touží především po nesmrtelnosti. Jako rozumná bytost vidí, že spojení s tělem nemůže trvat navěky, a nemůže si je tedy přát tak, aby tím trpěla a její stav byl násilný. Naopak, z odloučení od těla musí mít uspokojení. To ovšem nevylučuje náklonnost k novému spojení s tělem, ukáže-li se, že odpovídá nesmrtelné přirozenosti duše.
Lidská duše a duše andělská
Srovnáme-li stav duše spojené s tělem a stav duše od těla oddělené, musíme říct, že spojení s tělem je pro duši nejpřirozenější. Bůh zamýšlel člověka jako bytost duchovně-hmotnou, v níž duše informuje tělo a nachází v něm nástroj k rozvoji svých sil. Pro oba – duši i tělo – je proto toto spojení nejpřirozenější. Srovnejme lidskou duši s andělem. Duši nazýváme formou, tedy bytností určenou k tomu, aby in-formovala (utvářela) tělo. Je proto neúplnou podstatou (substancí), odkázanou na tělo, aby s ním vytvořila člověka. Anděl je také forma – scholastici říkají forma separata.
Je určen k tomu, aby byl informujícím principem jiné podstaty? Nikoli. Je samostatnou, úplnou podstatou sám pro sebe. Anděl i lidská duše jsou však bytosti duchovní a nesmrtelné. Jen co do duchovosti a nesmrtelnosti patří duše do téže kategorie jako anděl. Proto může i oddělená od těla dál přirozeně existovat, tento stav jí však není tak přirozený jako andělovi. Andělé proto byli stvořeni rovnou jako samostatné duchovní bytosti. Duše může být stvořena jen v těle – jako jeho informující princip, nikoli jako samostatná duchovní bytost.
Duše dává tělu život vegetativní a senzitivní. V těle může rozvíjet všechny své schopnosti a vlohy, oddělená od něj může jen myslet a chtít. Bez těla je však její myšlení dokonalejší, protože se obejde bez pomoci představ (fantasmat). Pro duši je tedy přirozenější být spojena s tělem, být oddělená však pro ni není nepřirozené – své vyšší schopnosti totiž může uplatnit lépe.
Duše a smyslové vjemy
Podívejme se teď na stav duše po smrti podrobněji. Zachová si duše své organické vlohy formálně i po smrti? Nikoli. Je jistě nemyslitelné, aby měla po smrti formálně vlohy vegetativní, schopnost vnímat vnějšími i vnitřními smysly, smyslovou žádostivost a hybnou moc, jíž ovládala tělo. Tyto vlohy sídlí v příslušných orgánech, a lze tedy říct, že jde spíš o vlohy „člověka“ než o vlohy „duše“. Kde chybí orgán, v němž by vloha sídlila, tam není ani vloha sama. Tak je tomu u duše oddělené od těla. Oživující síla ovšem do vloh proudí pochopitelně z duše. Proto se říká, že tyto vlohy v duši koření, jsou v ní radicaliter neboli in virtute; formálně v ní však nejsou.
Duše a rozum
Neorganické vlohy pochopitelně zůstávají – jsou jimi rozum a vůle. V rozumu a vůli přetrvávají i nabyté poznatky a ctnosti (species et habitus). Tak to scholastici učí téměř jednomyslně. Lze namítnout, že duše nebude schopna myslet, protože nebude mít představy (fantasmata). Námitka je oprávněná, týká-li se člověka na zemi. Tady rozum skutečně abstrahuje své pojmy z představ a naše myšlenky neustále provázejí obrazy, které vytváří obrazotvornost. Z toho však neplyne, že by tomu tak bylo i u duše po smrti. Tam už tělo nemá a myslí jiným způsobem – bez fantasmat.
Schopnost duše myslet i po smrti vyplývá z Písma svatého; přinejmenším může myslet v pojmech nabytých na zemi. Otázkou však zůstává, zda může nabývat nového poznání, a jak. Duns Scotus a další tvrdí, že si může abstrahovat pojmy z předmětů. Podle Capreola a jiných plyne poznání z její přirozenosti – asi tak, jako vlohy plynou z její bytnosti.
