reply Protiproud
Reflex

Z vězně režimu jeho prezidentem

Dnes by se 115 let dožil Gustáv Husák, první a dosud i poslední Slovák stanoucí na Pražském hradě. Současně podstatně ovlivnil závěrečné dvacetiletí "reálného socialismu".

Milan Syrůček

Po Ludvíku Svobodovi vstoupil do sídla českých králů na Pražský hrad první Slovák. Od roku 1975 do převratu v roce 1989 tu zásadně ovlivnil epochu po tragické invazi, jež ukončila Pražské jaro. Tuto rozporuplnou dobu mnozí z nás ještě pamatují.

Vězení a rehabilitace

Gustáv – původně pokřtěný jako Augustín - byl vynikajícím studentem jak na gymnáziu, tak později na právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kterou zakončil v roce 1937. O rok později získal akademický titul.

To už pracoval v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise, který byl později popraven. Titul kandidáta věd získal v Ústavu státu a práva ČSAV v Bratislavě až v šedesátých letech, kdy zde byl zaměstnán jako vědecký pracovník.

Z komunistických prezidentů byl rozhodně nejvzdělanější. Právní průprava mu později pomohla, když se hájil u soudu, jenž trval čtyři roky.

Zatčen byl v únoru 1951 a v dubnu 1954 souzen ve vykonstruovaném procesu s tzv. buržoazními nacionalisty. Při mučení se sice třikrát doznal, ale pokaždé pak před soudem popřel, že by byl nacionalista. Vyšetřovací vazba mu byla třináctkrát prodloužena, z toho čtyřikrát bez povolení prokuratury. I proto soud s ním trval tak dlouho.

Nejvyšší soud ho nakonec odsoudil za velezradu na doživotí a ke ztrátě státního občanství, k tomu dostal zákaz vykonávat funkce ve státních a hospodářských orgánech po dobu deseti let. Stalo se tak ale až po Stalinově a Gottwaldově smrti, což ho patrně zachránilo před šibenicí. V roce 1960 byl při rozsáhlé amnestii prezidenta Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován.

Okamžitě se vrátil do stranického a veřejného života. Patřil k „reformnímu“ křídlu, podporoval Alexandra Dubčeka proti Antonínu Novotnému, a proto se v dubnu 1968 stal místopředsedou československé vlády. Na tomto postu usilovně pracoval na zákonu o československé federaci. Slovenská rovnoprávnost ve společném státním svazku mu ležela na srdci především. Byl bezpochyby slovenský vlastenec, ovšem – Gustáv Husák byl složitá postava.

Záměr či jen taktika?

Odpůrci mu často vytýkali, že v létě 1944 navrhoval, aby se Slovensko po válce začlenilo do svazku Sovětského svazu. Později to vysvětloval tím, že jen chtěl zatlačit na Benešovu exilovou londýnskou vládu, aby uznala slovenské národní požadavky a nevracela se k předválečnému „čechoslovakismu“. Podrobně se touto otázkou zabývá Michal Macháček v obsáhlé knize Gustáv Husák. Na základě mnoha dokumentů i výpovědí očitých svědků autor dokazuje, že u části slovenských komunistů, a u Gustava Husáka zejména, se skutečně diskutovala myšlenka „sovětského socialistického Slovenska“, a to nejen jako taktika nátlaku na Beneše.


PODZIMNÍ A ZIMNÍ TRIÁDA: MED, HOUBY - A ŽIVÁ VODA!

Před kamerami Protiproudu předvedla česko-slovenská dvojice Daniel Fiala a MUDr. Bronislav Čiko objev "živé vody" - a dále tak rozšířili možnosti sebeobrany nepodvolených.

Jak funguje? Co je její podstatou? Stojí za to se na to podívat! K objednávkám zázračných hub medu pro zdravotně nejzatíženější období roku se určitě vyplatí přidat i tuto podivuhodnou tekutinu - již patentovanou - a pomoci tak sobě i Protiproudu.

Objednávejte živou vodu zde

Například v dokumentu V. ilegálního ÚV KSS ze 7. července 1944 určeného pro Moskvu, na němž se podílel rozhodným způsobem právě Husák, se mj. píše: „Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je Stalin… Co do budoucího státoprávního uspořádání: nejraději kombinaci se SSSR, když ČSR, tak národně federovaná a socialistická.“

Teprve na nátlak z Moskvy, jak od Stalina, tak od Gottwalda a dalších našich představitelů, kteří již vycházeli z mezistátní smlouvy mezi SSSR a ČSR z prosince 1943, změnil Husák postoj. Ve své knize vzpomínek Svědectví o SNP z roku 1970 pak dokonce tvrdil: „Nehledali jsme jinou cestu, ani jsme o ní nepřemýšleli, třebaže jsme za povstání na Benešovu adresu vyslovili takovou možnost.“

Proč si ho vyhlédl Brežněv?

Gustáv Husák vstoupil do komunistické strany ještě v době studií v roce 1933. Ve straně prožil všechny vrcholy a pády. Dnes ho však máme spojeného především s Pražským jarem 1968 – a s tím, co přišlo po sovětské invazi.

Připomeňme, že Dubčeka plně podporoval ještě ve svém projevu 20. srpna 1968 v Žiaru nad Hronom. Když předsednictvo ÚV KSČ následující noci přijalo usnesení odsuzující vstup cizích vojsk na naše území, předsednictvo Slovenské komunistické strany v neúplném složení naopak schválilo „zvací dopis“. Gustáv Husák přišel na toto jednání opožděně, ale jednal zcela rozhodně. Nařídil „zvací“ dokument zrušit a přijmout nový na podporu pražského stanoviska. Kvůli tomu se bál o svou bezpečnost, a raději přespával na faře.

Tento jeho postoj byl asi jedním z důvodů, proč si Ludvík Svoboda výslovně vyžádal, aby byl přítomen v Moskvě při jednáních našich unesených špiček „strany a vlády“ se sovětskými představiteli. Tam už se ale choval úplně jinak, což ho předurčilo k budoucí funkci prvního muže v ÚV KSČ a posléze i prezidenta.

Stojí za to alespoň krátce se zastavit u důvodů, jak a proč se tolik zalíbil Leonidu Brežněvovi. Vždyť pro sovětské vedení byl dlouho osobou s podivnou minulostí, už od roku 1936. V dokumentech, vedených na jeho osobu v mezinárodním oddělení ÚV KSSS, se vyskytovaly pochybnosti i o jeho chování během války, o jeho slovenském nacionalismu a zejména pak – v době pražského jara – o jeho politickém zápase s oblíbencem Moskvy Vasilem Biľakem o první místo ve slovenské komunistické straně.

Brežněv se zprvu podivoval, proč Svoboda zařadil tohoto „kavárenského politika“, jak se o něm vyjádřil, do delegace, s níž 23. srpna přiletěl do Moskvy. Názor začal měnit až v průběhu moskevských jednání. Zatímco ostatní členové naší delegace byli „přepadlí“, Dubček a Indra dokonce zkolabovali, Husák si vedl rozhodně a pragmaticky. Brežněv pochopil, že by se jim hodil nejlépe, už proto, že měl doma autoritu, kterou „zdravé jádro“ rozhodně nemělo.

Jsem rád že Vás poznávám

Nemluvě o tom, že selhalo, když nevytvořilo zamýšlenou kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu. Také oceňoval jeho ambicióznost. V podstatě se hodily i jeho povahové vlastnosti: byl uzavřený, nepřátelil se téměř s nikým. Ať už to byl jeho trvalý povahový rys, či zkušenost z doby pronásledování a věznění, pro politiku to bylo přínosné. Jak radil de Gaulle: stát či politik, chce-li být velký, nesmí mít přátele.

K ještě většímu sblížení Husáka s Brežněvem dal paradoxně vlastně impuls sám Biľak. Když informoval nejvyššího sovětského představitele o složitosti situace v Československu a o „dezorientované veřejnosti“, která považuje „zdravé jádro“ za zrádce, doporučil mu: „Je třeba hledat někoho třetího. I tu se potvrdilo, že Brežněv byl pohotový a moudrý politik. Nebylo mu třeba zeširoka vysvětlovat některé souvislosti. Usmál se, otočil, udělal několik kroků k soudruhu Husákovi a velmi příjemným tónem řekl: „Jsem rád, že vás poznávám…“

Podle Michala Macháčka, autora obsáhlé studie o Husákovi, právě tento okamžik moskevského jednání je třeba považovat za jeho myšlenkový obrat, respektive návrat k původním východiskům. To jest stavu, když Husák kritizoval přílišnou liberalizaci celého pražského jara a trval na tom, že se Sověty je třeba najít přijatelné východisko.

Brežněv s Andropovem si to pak osobně ověřili při tajném setkání s Husákem v dubnu 1969 v Mukačevu.

Zvláštní spojka s Moskvou

Tak se stalo, že na funkci generálního tajemníka Moskva nedoporučila Černíka, kterého prosazoval Biľak, ale Husáka. Biľak se tomu podvolil až na příkaz Moskvy, která k tomuto závěru došla po dvou samostatných schůzkách – nejprve Brežněva s Černíkem, ti se v řadě otázek neshodli, a posléze Brežněva s Husákem v Mukačevu, kde Husák z taktických důvodů Brežněvovi vlastně vše odkýval. Ale mukačevská schůzka se později stala předmětem sporů, co se tam vlastně dohodlo a co nikoliv.

Protože však pracovníci sovětského velvyslanectví i nadále neměli o Husákovi valné mínění, rozhodl se Leonid Brežněv spolu se šéfem KGB Jurijem Andropovem udržovat s Prahou spojení pomocí vlastních agentů. Pro Husáka byl spojkou Jelisej Sinicyn, jeden z nejvýznamnějších sovětských agentů už z doby před válkou – tehdy působil v několika evropských zemích a v roce 1968 byl náčelníkem jednoho z oddělení První hlavní správy KGB už v hodnosti generálmajora.

V Praze pracoval samostatně, nezávisle na rezidenturách KGB na našem ministerstvu vnitra i na sovětském velvyslanectví. Husákovy kontakty s ním prokazuje prezidentův deník s poslední poznámkou z 18. dubna 1969: „Sinicyn Jelisej Tichonovič rozlúčka“. Den po jeho zvolení.

Brežněvovy telefonáty

Jeho odchod však neznamenal konec dozoru nad Husákem. Na Hrad byl v polovině sedmdesátých let přidělen jako pomocník ředitele prezidentské kanceláře Jaroslav Máček. O něm se historik Viliam Plevza domnívá, že byl ve skutečnosti sovětským agentem a do Moskvy dodával poznatky o zákulisním politickém dění, například i o Husákových telefonických hovorech. Ten si uvědomoval, že je pod stálým sovětským drobnohledem, odmítal se vyjadřovat k ožehavým otázkám a natolik si pečlivě evidoval finanční výdaje, že si schovával i účtenky za konzervy pro svého psa na důkaz, že své soukromé věci si platil ze svého.

Je třeba zaznamenat ještě jednu skutečnost: v Moskvě došlo ke změně v tom smyslu, že Leonid Brežněv byl na čas uvolněn z povinností generálního tajemníka strany, aby se mohl plně věnovat československým záležitostem. Ze všech možných zdrojů – rezidentury sovětské rozvědky u nás, která se rozrostla tak, že její agenti působili ve všech okresech, z hlášení velvyslanectví, jež personálně rovněž nabobtnalo, ze zpráv „věrných“ komunistů od Biľaka až po okresní tajemníky si Brežněv vytvářel svůj obraz situace a nejméně jednou týdně volal Husákovi, aby ho zpovídal z toho, co se z hlediska Moskvy jevilo nepříznivě. Měl přehled dokonce i o článcích v okresních novinách či výrocích okresních funkcionářů a divil se, že o tom není Husákem informován.

„Kremelské dědky“ neoklamal

Podrobně to popisuje Lubomír Štrougal ve své knize Paměti a úvahy. Tento zostřený dozor prý trval až do let 1977 – 78 a cituje, s čím se mu Husák svěřoval po večerech – scházeli se i několikrát týdně. Z jeho slov si můžeme udělat představu, jaký vnitřní zápas Husák prožíval.

Vždyť nesouhlasil s vojenskou invazí a byl přesvědčen, že se mu podaří dříve či později dosáhnout stažení sovětských vojsk z našeho území. Také se domníval, že se vykroutí z neustálého sovětského tlaku a bude moci v nějaké podobě navázat na reformy Pražského jara. Prostě že se mu podaří „kremelské dědky“ oklamat. To ovšem bylo naivní. Brežněva oklamat nemohl – ten neústupně trval na svém a sebemenší vybočení či snahu, o byť jen malou změnu směru okamžitě zablokoval.

Odmítal rovněž jakékoliv liberalizační zásahy do strnulé ekonomiky, například změny v cenové politice, navrhované premiérem. Jak Štrougal poznamenává, Brežněvovy telefonáty Husáka tak deptaly, že se postupně stával pasivním a na mnohé Štrougalovy iniciativy odpovídal bezradným: „Luboši, k tomu se vrátíme později.“


JASNÁ VOLBA PRO NEPODVOLENÉ: ZDE!

Jak se bránit nejen následkům nebezpečných vakcín a mnoha chemických farmak označovaných za léky za využití čistě přírodních metod bez použití chemie? Jak připravit organismus na na zátěž v podzimních a zimních měsících a krizích všeho druhu?

Vytvořte si bezplatný účet BEWIT, kterým se dostanete k výrazným slevám s kompletní nabídkou na e-shopu firmy BEWIT.

A stále platí, že tím současně pomůžete nejen sobě, ale také přispějete na existenci Protiproudu. Díky, nepodvolená rodino!

Vytvořit bezplatný účet BEWIT

Tak se postupně dostával na pozice „tvrdého jádra“. Dokonce je pravděpodobné, že nutnost přesvědčovat ostatní o správnosti biľakovské „normalizace“, s níž z počátku nesouhlasil a souhlas jen „takticky“ předstíral, způsobila, že nakonec přesvědčil sám sebe.

Prezidentem z milosti

To vše bylo třeba popsat, abychom lépe pochopili jeho chování v období, kdy se stal prezidentem – normalizátorem. Prezidentem se však stal až v roce 1975 za dosti trapné situace, kdy bylo nutné změnou ústavního zákona zbavit tohoto křesla těžce nemocného, ale abdikaci odmítajícího Ludvíka Svobodu, a namísto něj „zvolit“ – už zase jednomyslně – Husáka. Současně se tím potvrzovalo federativní uspořádání – byl to první Slovák na Pražském hradě.

Pro Husáka šlo o vyvrcholení politické kariéry. „Procházel hradními komnatami a vychutnával závratnost faktu, že zde, v sídle českých králů, je právě on, Slovák z Dúbravky, se svým podivným životopisem,“ snažil se vžít do jeho pocitů Milan Šimečka v knize Konec nehybnosti. Proti Husákově prezidentské kandidatuře se nejrozhodněji stavěli Miloš Jakeš a Antonín Kapek, ale i ostatní členové předsednictva váhali.

Padala různá jména, nejčastěji asi Alois Indra. Nakonec samozřejmě rozhodlo, že i Brežněv se přiklonil na Husákovu stranu. Setkali se v březnu 1975 ke čtyřhodinovému soukromému rozhovoru. Šéf Kremlu tam budoucímu prezidentovi dokonce slíbil stažení části sovětských jednotek, aby zlepšil jeho obraz u veřejnosti, k tomu ale nakonec pro tvrdý odpor sovětské generality nedošlo.

Promarněné šance

Problémem bylo, že co jako generální tajemník neustálými ústupky biľakovskému „tvrdému jádru“ nadrobil, to jako „majitel“ obou nejvyšších postů – stranického i státního – obrazně řečeno už mohl jen sezobat. V rozhodujících okamžicích už nenašel odvahu ani sílu se vzepřít. Tak se stalo, že propásl dvě velké šance. První se nabízela ve druhé polovině sedmdesátých let, druhá při nástupu Gorbačova do nejvyšší stranické funkce.

Tehdy se podle mínění Lubomíra Štrougala otevřela velká a reálná možnost prosadit alespoň část reforem, které zrály v osmašedesátém a které zmrazila Brežněvova éra, ruskými historiky nazývaná „zastojem“ neboli ustrnutím, zmrazením, stagnací. V době, kdy se začínala stále silněji projevovat ochablost sovětského vůdce, jeho „dozor“ nad Československem a vůbec socialistickým blokem výrazně zeslábl, a reformní potenciál u nás začal opět narůstat.

Husák – podobně jako na počátku šedesátých let Antonín Novotný – se chtěl obklopit mladými odborníky, kteří by do politické a ekonomické sféry vnesli nový život. To mu však nedovolili straničtí konzervativci, kteří se – na rozdíl od reformního jádra – dokázali zorganizovat a obratně posilovali svou moc a prosazovali své lidi. Z toho pramenila Husákova únava a apatie.

Své sehrál i fakt, že od poloviny sedmdesátých let se podstatně zvýšila úloha ministerstva vnitra a rozšiřující se sbor sovětských poradců: „… Vzniká komplikovaná situace. Co se děje v zemi, se předseda vlády a někdy i prezident dozvídají opožděně, často jen náhodně. Když například došlo k zadržení osmnácti církevních hodnostářů, prezident ani předseda vlády o tom nevěděli,“ píše Lubomír Štrougal ve svých pamětech.

Nevyužité možnosti

Syn Jano Husák, který nejdříve pracoval jako vedoucí mezinárodního oddělení ÚV SSM a poté přešel na diplomatickou dráhu (velvyslancoval ve Finsku a Jugoslávii), vytýkal svému otci nedostatečný „regionální pohled“. Vždyť okolní socialistické státy, zejména Polsko a Maďarsko, usilovaly o podobné reformy, dokonce v mnohém s náskokem. Až na konci své politické kariéry se Gustáv Husák svěřil Karlu Urbánkovi, že od roku 1976 chtěl pokračovat v reformách, dokonce se na společném postupu domlouvali s Jánosem Kádárem, ale když tuto otázku otevřel v předsednictvu strany, Biľak a Indra o tom hned informovali Moskvu a Brežněv Husáka upozornil, že musí respektovat „zdravé jádro“.

Koneckonců, nešlo jen o sousední země. Husák byl na helsinské konferenci, na níž měl relativně nejvíce bilaterálních setkání, ale nevyvodil z nich žádné dlouhodobé závěry. Přitom rozvoj mezinárodních vztahů, politika „détente“ neboli uvolnění, vytvářely nové možnosti. I proto se Sovětský svaz po Československu už neodvážil jinde zasáhnout silou, ač k tomu někde situace nazrála. Především v Polsku – v roce 1980 nastala krize a vznikla Solidarita, v roce 1981 došlo dokonce k vyhlášení výjimečného stavu. Tyto souvislosti Gustáv Husák nedomýšlel, neměl potřebný mezinárodní rozhled.

Proč ale tak fatálně propásl svou poslední šanci, která se otevřela příchodem Michaila Gorbačova do Kremlu? Může za to hluboký žal a „existenciální“ otřes, který pocítil po tragické smrti své manželky v říjnu 1977? I američtí zpravodajci referovali, jak zničeně vypadal – smrtelně bledý, vyhublý, ruce se mu třásly, mluvil chraplavě. Od té chvíle se stával se stále apatičtějším, odmítal řešit vážnější problémy, politiku i ekonomiku chtěl už pouze zakonzervovat. Jeho apatie se dále prohlubovala, jak se horšil jeho zdravotní stav, což kompenzoval alkoholem – bludný kruh…

Nepsaná společenská smlouva

Přes všechny problémy, které měl, nelze nevidět, že Gustáv Husák dokázal zcela pacifikovat veřejnost rozbouřenou invazí v srpnu 1968. Třebaže většina nastolený režim neschvalovala, skutečná opozice – třeba v porovnání s polským hnutím Solidarita vzniklým v roce 1980, jež nabylo masového charakteru – u nás nevznikla. Chartu 77 podepsalo do poloviny osmdesátých let 1200 lidí, v drtivé většině veřejnosti v Čechách ani na Slovensku neměla téměř žádný ohlas. Do ledna 1990 podepsalo Chartu 1883 občanů, 25 osob podpis odvolalo. Ačkoliv chartisté byli velmi aktivní, vydali celkem 572 dokumentů, významnější část obyvatelstva nikdy k aktivní podpoře nezískali.

Jedním z hlavních pilířů „nepsané společenské smlouvy“ (necháme vás být, když vy necháte být nás) byl fakt, že se dařilo rozvíjet ekonomiku a podstatně zvyšovat životní úroveň. Přes všechny politické problémy ekonomika rostla velmi dynamicky, a dokonce z hlediska různých stránek společenského života byla – i ve srovnání se současnou situací – obdobím nejrychlejšího rozvoje v naší historii. Nashromáždil se tak ohromný majetek, vytvořený výhradně z domácích zdrojů, z peněz, které na akumulaci poskytli občané svou prací.

Husákovo Československo mělo vyrovnané státní hospodářství a platební bilanci, zadlužení v zahraničí bylo nepodstatné. Státní banka měla k dispozici 105 tun měnového zlata a na hotovosti asi 85 miliard korun finančních rezerv (připomínám, že v roce 1998 táž banka téměř všechno toto zlato prodala, jak jsme o tom psali v jiném článku). Celková devizová situace státu byla aktivní (bez ohledu na významné nesplacené pohledávky v Egyptě, Sýrii, Iráku a dalších zemích) na úrovni zhruba 23 miliard korun. Výše ve lhůtě nesplácených úvěrů činila jen 700 milionů korun. V roce 1989 vykazovalo naše národní hospodářství zisk ani 150 miliard.

Všimněme si jednoho ukazatele, který je z hlediska míry jistot a spokojenosti lidí zvláště důležitý: dostupnost bydlení. V současnosti činí náklady na bydlení až 40 procent výdajů z průměrných platů, zatímco v tehdy to bylo zhruba 5-10 procent, podle lokality. Ještě nyní dvě třetiny obyvatel bydlí v bytech postavených v éře „Husákova socialismu“, a to s ústředním topením, teplou vodou i veškerým příslušenstvím. Ještě v šedesátých letech věc zcela výjimečná! V sedmdesátých letech se ročně stavělo zhruba deset bytových jednotek (bytů a rodinných domků) na 1000 obyvatel. Masově se stavěly zejména panelové domy, s jejichž výstavbou se začínalo již v roce 1953. Od té doby do roku 1989 bylo v panelových domech postaveno celkem 1,2 milionu bytových jednotek.

Husákovy děti

Jedním z projevů relativní spokojenosti a sociálních jistot po roce 1969 byla vysoká porodnost (takzvané „Husákovy děti“), což částečně odpovídalo obecně vysokému počtu dětí po druhé světové válce. Stát rodiny významně podporoval – i to byla inteligentní součást oné nepsané „smlouvy o rezignaci na politiku“ – výměnou za podstatné zlepšení životní úrovně a sociálních jistot. Nejradikálnější částí společnosti vždy bývá mladá generace – a ta nyní neměla k aktivnímu odporu žádnou autentickou motivaci.

Vždyť od roku 1968 se podstatně zvyšovaly i přídavky na děti, od roku 1973 se poskytovaly masově využívané a relativně levné novomanželské půjčky. Největší počet narozených dětí byl v roce 1974.


Krize před výbuchem: Další vlna znehodnocení peněz je už za dveřmi. Inflace opět začíná růst i u nás. Trend je jasný: Chtějí nás znovu obrat

Pokud se chcete vyhnout znehodnocení peněz inflací, která především válkou v Íránu, energetickou drahotou a sociálními výbuchy v záapdní Evropě brzy opět nabere divoké tempo, známe jeden bezpečný přístav:

Napište svoje telefonní číslo na email zlato@protiproud.info - a budete vědět vše, co potřebujete. A navíc pomůžete nejen sobě, ale i Protiproudu!

Sledujte zde

To není obhajoba „normalizace“, ale jeden z podstatných důvodů jejího úspěchu. Je samozřejmě obtížné exaktně stanovit, co bylo zásluhou Husákova inteligentního vedení a co vyplývalo z prostého faktu pracovitosti našich lidí, kteří režim relativně „svobodně“ kritizovali v hospodě u piva, ale nebojkotovali ho.

Rozdělení funkcí prezidenta a prvního či generálního tajemníka ÚV KSČ bylo dohodnuto při návštěvě M. S. Gorbačova v dubnu 1987 v Praze. Třebaže sovětský vůdce dával oficiálně najevo, že se nebude plést do vnitřních záležitostí moskevských satelitů, skutečnost byla poněkud jiná. Byl to on, kdo Praze „doporučil“ nejen rozdělení funkcí prezidenta a šéfa strany, ale také aby se generálním tajemníkem KSČ stal Miloš Jakeš, kterého osobně znal.

Gorbačovovo mlčení

Nás v souvislosti s touto návštěvou zajímá návrh, který Gorbačovovi společně předložili Gustáv Husák a Lubomír Štrougal: za stávající situace, kdy už proběhl druhý summit Reagan – Gorbačov a mezinárodní napětí se viditelně snižuje, bylo by záhodno, aby se v zájmu dalšího rozvoje ekonomiky snížily v té době již zbytečně přemrštěné vojenské výdaje. Československo nepotřebovalo mít ve zbrani 250 000 vojáků a tomu odpovídající vojenskou techniku. Snížit vojenské výdaje by bylo zapotřebí v celé soustavě Varšavské smlouvy, jinak se nůžky v ekonomickém rozvoji mezi Východem a Západem budou dále rozvírat a životní úroveň lidí relativně snižovat.

Gorbačov však tento návrh přešel mlčením a Štrougal píše ve svých Pamětech, že už na něj dále nenaléhali. Proč? Čeho se zalekli? Vždyť Gorbačov byl zcela jiný než jeho předchůdci. Zodpovědné bylo, že s tímto návrhem přišli, nepochopitelné se však zdá, že netrvali na jeho projednání. Šlo přece o podstatně více než jen o nějakou zdvořilost či spíše úslužnost. Ušetřili bychom si nejméně dva roky zbytečných ohromných nákladů pro naše hospodářství. A mohli nastolit i otázku odchodu sovětských vojsk z našeho území, jak o tom oba soukromě nejednou mluvili. Možná v tom bylo ještě něco jiného – ale k tomu se teprve dostaneme.

Hodnocení Světové banky

Připomeňme si, jak naši ekonomiku té doby hodnotili v zahraničí. Na základě žádosti československé vlády se hned po převratu v roce 1990 uskutečnila mise Světové banky, která v květnu vypracovala hodnocení tehdejšího stavu ekonomiky a doporučení pro její převedení na tržní hospodářství. Uvádí se v ní:

„V mnoha ohledech jsou československá ekonomická opatření v posledních 20 letech relativně dobrá. Příjmy na hlavu stále stoupají, třebaže v druhé polovině osmdesátých let jen ve stěží postihnutelné míře. I vnitřní i vnější stabilita je udržována. Zjevná inflace je menší než dvě procenta v průměru v rámci osmdesátých let. Nezaměstnanost skutečně neexistuje. Sociální ukazatele země ukazují relativně dobrý výsledek. Dostupnost obyvatelstvu ke zdravotním službám, dostatečná doprava, služby v péči o děti a možnosti rekreace jsou působivé. … Celkový standard vzdělávání zůstává vysoký. Nakonec bezpochyby má Československo poměrně malé vnější zadlužení.“

Panem et circenses

„Chléb a hry“ je latinské úsloví, v jehož duchu si císařové v pozdním období Římské říše získávali pro své cíle přízeň lidu. Podobnou metodu uplatňovalo i husákovské stranické vedení. Těmi hrami rozumíme především sport, který se měl stát výkladní skříní socialismu. Proto byl ve státním zájmu široce podporován, což se týkalo zejména vrcholového sportu, ale nejen jej. Nejlepší sportovci byli doslova hýčkáni. Zpočátku byli vydáváni za amatéry, a proto formálně museli být zaměstnáni (ač mnozí z nich nikdy ani neviděli továrnu, v níž údajně pracovali).

Zvláště mimořádné podmínky měli sportovci zařazení do armády. Tím rozhodně nijak nechci snižovat výkony třeba manželů Zátopkových, za nimiž jsem často chodil „na kus řeči“ – bydleli nedaleko sídla Mladé fronty. I s řadou dalších vynikajících sportovců jsem se osobně znal a dodnes si jich hluboce vážím. Uvádím to pouze jako jeden z faktorů, který k „reálnému socialismu“ patřil.

Dalším nástrojem byl onen „chléb“, tedy relativní dostatek potravin a spotřebních výrobků za přijatelné ceny. Faktem je, že tzv. fyzický objem osobní spotřeby (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) rostl ročně v průměru o 4 procenta a za celé čtyřicetileté období se zvýšil téměř pětinásobně. Nízké platy vyvažovaly dotované ceny potravin, bydlení, hromadné dopravy, lékařské péče, kultury, umění, sportu.

Světový unikát

Jiným způsobem, jak utéci ze šedé normalizační reality, byl rozvoj chalupářství a chatařství. Pravda, tento fenomén se objevil už za první republiky zásluhou vlny trampingu a také po válce, kdy se dům ve vylidněném pohraničí dal koupit třeba jen za 500 korun. Ale v letech Husákova vedení země dostalo chalupaření a chataření nový impuls.

Bylo to určitě i tím, že lidem přibylo volného času. V roce 1968 byl zaveden pětidenní pracovní týden, ale ještě každá druhá sobota byla pracovní. Pracovních sobot však postupně ubývalo, nahrazovaly se jimi už jen některé svátky (poslední byla ještě 28. dubna 1990 jako náhrada za Velikonoční pondělí).

Vznik „víkendů“ ovšem přinesl, zvláště pro městské obyvatelstvo, nerudovskou otázku „Co s ním?“ A tak se rozrůstaly chatové kolonie a měnil se charakter vesnice. Rekreační objekty se postupně svépomocí modernizovaly, dokonce se měnily ve stálá bydliště. Rodiče tak někdy uvolňovali mladým novomanželům své byty, kterých byl navzdory mohutné výstavbě sídlišť stále nedostatek.

Podle sčítání v roce 1991 mělo chatu či chalupu téměř 400 000 rodin, o deset let později 432 000, nyní se blížíme půl milionu, což je kromě Švédska světový unikát. Něco jako houbaření, další naše světová jedinečnost. Rozhodně lze říci, že fenomén víkendových odjezdů „do přírody“, na chaty a chalupy, patřil k velkým úspěchům Husákovy normalizace. Jednak vzrůstala spokojenost veřejnosti, jednak se tím velká část společnosti politicky „přeprogramovala na neutrál“. Ostatně i Václav Havel patřil mezi chalupáře. Ale jeho sešlosti a akce na Hrádečku byly jistě svou povahou výjimečné. Většina lidí však zanechala politiku a další problémy na dva dny v týdnu v téměř vyprázdněných městech.

Nebyl to jen zmar

Rozvíjely se průmysl a infrastruktura, ač je třeba dodat, že to nebylo zdaleka jen pro potřeby obyvatel, bylo to důležité i z hlediska obranyschopnosti země a pochopitelně i proto, že si to žádala v rámci RVHP Moskva. Už svou předválečnou průmyslovou vyspělostí jsme byli ekonomickým motorem celého společenství a mnohé závody a kombináty, zejména v oblasti těžkého průmyslu, jsme museli budovat proto, abychom mohli zásobovat (například tanky) celou Varšavskou smlouvu.

Průmysl tak vzrostl během 40 let více než třináctinásobně, nově byla vybudována celá odvětví, například chemický průmysl. Mnohonásobně vzrostla výroba elektrické energie, prodlužovaly se železniční tratě (už od roku 1955 byly postupně elektrifikovány). Vybudovalo se pražské metro, asfaltové silnice již vedly i do nejodlehlejších obcí. Náš export zajišťovala mimo jiné i flotila námořních lodí. Letecká síť v roce 1948 představovala 18 685 kilometrů, v roce 1989 dosáhla 124 327 kilometrů. Rozšiřovala se telefonní síť, která v roce 1989 měla 4 132 000 účastnických stanic.

Slušovický fenomén

V zemědělství se objevil nový fenomén jménem Slušovice. V roce 1963 se do čela tohoto zemědělského družstva dostal František Čuba, který jako jeho manažer dosáhl celorepublikového ohlasu. Jak originálními způsoby řízení, tak i produkcí, která se rozšiřovala i do jiných přidružených sfér – třeba výroba plastových obalů pro finální produkci či počítačů pro její řízení. Dokonce postavil i „svou“ dálnici. Vlastnili leteckou společnost Air Moravia, která zajišťovala třikrát týdně spojení s Prahou a služební cesty zaměstnanců do zahraničí. V roce 1989 dosáhly slušovické tržby výše 7 miliard a zisk 830 milionů korun.

V souvislosti s Gustávem Husákem se o Slušovicích zmiňuji zejména proto, že boj o družstvo a jeho další existenci vzplál i uvnitř předsednictva ÚV KSČ, kde měl své podporovatele (Miloš Jakeš), ale také zásadní odpůrce, kteří ho chtěli „zadupat do země“ (jak pravil Vasil Bil’ak). Husák v těchto diskusích Slušovice podporoval, protože dal na rady ekonomických odborníků v předsednictvu (Štrougal, Jakeš) a také proto, že už od dob společného působení v Bratislavě Bil’aka upřímně nenáviděl, kvůli Moskvě ho však musel strpět.

Třebaže zemědělství nerostlo takovým tempem jako průmysl, přece jen soustředění do velkovýroby pomáhalo zajišťovat naši téměř úplnou potravinovou soběstačnost. Ba co více – exportem části produkce jsme získávali devizy na nákup těch zemědělských produktů, jichž byl nedostatek, či které jsme nepěstovali. To byly ty pověstné fronty, které vyrostly v ulicích zejména před Vánocemi, když se v obchodech objevily pomeranče, banány a další jižní ovoce.

Nedostatek tvrdé valuty částečně kompenzoval Tuzex, totiž prodejny se zahraničním zbožím, kde peněžní jednotkou byly takzvané „bony“. Získávaly se prodejem cizí „tvrdé“ měny v bance, nebo – což bylo rozhodně jednodušší a pro většinu lidí jedině možné – nákupem u veksláků, jimiž se to třeba na pražském Václavském náměstí jen hemžilo. Výstižně to popsal Pavel Frýbort v knize Vekslák.

Skutečností ovšem je, že západní svět postupoval v rozvoji nových technologií a zvláště elektroniky podstatně rychleji. Vyvíjet a vyrábět u nás počítače nařídilo už v roce 1959 usnesení ÚV KSČ, a poté přijala vláda potřebné směrnice, které se ale v podstatě se neplnily, a dovoz počítačů ze zahraniční se rozvíjel zcela nekoordinovaně. Jedno z usnesení vlády kritizovalo ministra všeobecného strojírenství, že „opoždění ČSSR ve výzkumu, vývoji, výrobě a využití výpočetní techniky, zejména počítačů, pro hromadné zpracování dat neustále proti světové úrovni vzrůstá“.

Kdy odejdou?

Jednou z nejcitlivějších otázek pro nás byla přítomnost 70 000 sovětských vojáků a možnost – nebo spíše nemožnost – jejich odchodu. Koneckonců podle moskevské smlouvy ze srpna 1968 byl jejich pobyt u nás jak známo jen „dočasný“.

Vysokoškolský pedagog Jan Šolta v Parlamentních listech z 24. srpna 2017 pod titulkem Kdo první oficiálně navrhl stažení vojsk z ČSSR? cituje z ruských archivů tajný projekt ÚV KSSS z roku 1986. V něm se uvádí, že v souvislosti se sovětským hledáním vhodného nástupce Gustava Husáka na funkci nového generálního tajemníka ÚV KSČ se navrhuje „… propracovat stažení podstatné části sovětských vojsk z Československa s tím, že při jarní návštěvě M. S. Gorbačova v Praze v roce 1987 by se to stalo dárkem pro nové vedení v Československu. Splnilo by to nevyslovené přání čs. vedení, které (na rozdíl od Poláků a Maďarů) nikdy ani náznakem nenastolilo otázku odchodu sovětských vojsk. Navíc se oficiální důvody pro pobyt vojsk již vyčerpaly.“

K realizaci tohoto projektu – ani jeho oficiálnímu předložení – ovšem nikdy nedošlo. Údajně proto, že Gorbačov hodlal takticky uplatnit tuto kartu ve vhodný okamžik při jednáních s USA.

Nikdy nepochopím

Pokusil jsem se poukázat na to, že za tak dlouhou dobu výkonu funkce se přece jen vyskytly okamžiky, kdy Gustáv Husák mohl projevit určitou prezidentskou odpovědnost – kromě spoluodpovědnosti za vše, co představovala normalizace. Jenže se dál prohlubovala jeho uzavřenost, která pramenila i z toho, že od mládí vlastně neměl mnoho přátel, možná by se dali spočítat na prstech jedné ruky. I s některými spolužáky, s nimiž se přátelil, se později rozešel. Jeho vůbec nejbližší přítel, možná jediný, který ho provázel značnou část života a věděl o něm vše, Laco Novomeský, zemřel v roce 1976.

Krátce před smrtí ho v sanatoriu navštívil Husák v doprovodu Štrougala. Ten dosvědčuje, že Novomeský tehdy Husákovi vytýkal, že vůbec převzal funkci, v níž je za vše odpovědný. „Nikdo v této republice s okupací nesouhlasí, co s tím chceš, Gusto, vlastně udělat?“ tázal se. „Nechápu a nikdy nepochopím, co nám to udělali.“ Husák ho uklidňoval, že se tu vážnou situaci snaží řešit a že snad se v krátké době podaří dosáhnout i odsunu vojsk. Novomeský, zřetelně unavený, stále tvrdil: lidé nám nevěří a mám pochybnosti, zda nám v budoucnu vůbec někdy znovu uvěří. Přesto popřál Gustávovi: „Snad se ti to podaří“. Na Husáka prý rozhovor hluboce zapůsobil, ale závěry z něj nevyvodil.

Mitterrandova snídaně

Občas se vzchopil, aby přijal nějakou zahraniční návštěvu, ale naštěstí k nám delegace přijížděly jen zřídka, zejména ze západní Evropy. Když francouzský prezident François Mitterrand projevil přání přijet k nám na oficiální návštěvu v prosinci 1988, velice se zasazoval o to, aby nabídka byla přijata, třebaže obsahovala podmínku, že bude spojena s jeho oficiální snídaní s disidenty. Avšak o tom, že se tak stane, rozhodlo předsednictvo strany, tedy Miloš Jakeš, a uložilo jako úkol prezidentovi učinit oficiální pozvání. Stejně tak mu uložilo, pokud by Mitterrand pozvání opětoval, aby Husák jeho nabídku přijal. Francouzský prezident však pozval na návštěvu Francie nikoli našeho prezidenta, ale pět bratislavských studentů, kteří mu při besedě na univerzitě položili otázky. Soudruzi z předsednictva se nad tím sice rozhořčovali, ale nakonec – se skřípěním zubů – souhlasili s jejich výjezdem. Ani o takové záležitosti nemohl prezident sám rozhodnout.

Prezident Husák tedy přijal prezidenta Mitterranda, jedinou hlavu státu ze západní Evropy za dobu svého prezidentství. Zmobilizoval se, aby francouzského hosta uvítal už na letišti, a poté přijal k rozhovoru. Soudě podle stenografického zápisu, hovořil celkem věcně, zajímal se o to, jak by se naše republika mohla zapojit do programu EUREKA, zvláště do jeho technologické a audiovizuální části. Jen Mitterranda žádal, aby na snídani s ním nebyl Dubček, jinak proti ní nic nenamítal. Druhý den dopoledne, po této proslavené snídani, která se protáhla více než o hodinu, se spolu setkali podruhé. Třetí setkání se uskutečnilo před prezidentovým odletem, po jeho návratu z Bratislavy.

Otázky bez odpovědí

Kde tedy najít okamžiky, v nichž se mohl výrazněji projevit jen on sám, nikoli jako loutka v rukou vodiče? Lubomír Štrougal píše ve svých Pamětech a úvahách, že se s Husákem velmi sblížil, jezdil za ním několikrát týdně vždy po desáté večer a prezident se před ním vyplakával ze svého tragického rodinného osudu. Husák za to v předsednictvu zvedal ruku pro Štrougalovy návrhy. Ten se v závěru kapitoly zmiňuje, že v roce 1988, před svou abdikací z funkce premiéra, prezidentovi navrhoval zveřejnit vše podstatné o vztazích ČSSR, SSSR, KSČ a KSSS od srpna 1968. Husák připustil, že sám o tom přemýšlí a chce to udělat. Oba prý tížilo totéž: „Dvacet let jsme denně prožívali nešťastný, po srpnu 1968 zavedený způsob ,guberniálního´ ovlivňování a přikazování. Marně vzpomínám, kdy jsme se o zásadních otázkách mohli svobodně rozhodnout – pravda, svobodu jsme vlastně měli – mohli jsme odstoupit.“

Dále připomíná, že když po srpnu 1968 přebírali spoluodpovědnost za vývoj země, představovali si, že se v krátkém období podaří dosáhnout odsunu sovětských vojsk a opět bude možné svobodněji rozhodovat o osudu republiky. „Byla to reálná úvaha? Neměli jsme s větší rozhodností nastolit odchod vojsk jako kategorický požadavek v době, kdy konzervativní skupina již ztrácela svůj vliv a bylo nepravděpodobné, že by mohla usilovat o převzetí moci ve státě? Neměli jsme rozhodněji prosazovat naše stanoviska týkající se především naléhavých reformních kroků? Domnívám se, že v závěru sedmdesátých let byla vhodná doba, abychom tyto otázky nastolili a trvali na jejich splnění… Je tu přímá osobní odpovědnost.“

Štrougal tím vlastně položil kardinální otázku odpovědnosti, jak své, tak i prezidentovy. Měli však odpovědnost i v tom smyslu, že za takového stavu vůbec funkce přijali. Štrougal nakonec odstoupil v roce 1988, Husák ve funkci setrval téměř do konce života. Jednu z mála prezidentských pravomocí využil v roce 1985, kdy u příležitosti státního svátku 9. května vyhlásil amnestii, která se vztahovala i na část politických vězňů.

Šampaňské s Havlem

Jen v jediném byl jednoznačně pozitivně odpovědný: i on svou hřivničkou přispěl k rozhodnutí nepoužít proti demonstracím v listopadu 1989 ozbrojenou sílu. Ale ta hřivnička byla opravdu jen nepatrná. V té době už totiž na chod událostí neměl prakticky žádný vliv, dokonce o nich ani nebyl řádně a včas informován. Sám si stěžoval, že veškeré informace má na stole Miloš Jakeš jako generální tajemník ÚV KSČ a on sám, když odešel z ústředního výboru, je odříznut od veškerých neoficiálních zdrojů. Jen sledoval a četl noviny, zvláště si oblíbil komentáře politologa Oskara Krejčího, tehdy poradce premiéra Ladislava Adamce a poté Mariana Čalfy. Lidé z jeho okruhu mu několikrát radili, aby vystoupil na veřejnosti, ať už v televizi, nebo společně s Havlem na Václavském náměstí, ale všechny tyto varianty Husák odmítal, že by to bylo pro prezidenta „nevhodné“.

Nakonec se jednalo o samotného Husáka jako prezidenta. Když za ním na Hrad přišli Karel Urbánek a místopředseda federální vlády Ivan Knotek, ještě než promluvili, řekl jim, že mu jdou nabídnout abdikaci a že je na to připravený, dokonce to chce udělat sám. Představoval si ji však později, někdy v květnu devadesátého roku, kdy vyprší jeho mandát, či alespoň v lednu, na své narozeniny. Nakonec však souhlasil s datem 8. prosince. Havlova idea byla, aby se tak stalo na Den lidských práv, 10. prosince, protože by to bylo „zábavné“ – ale to už není podstatné.

Při rozhovoru s Urbánkem a Knotkem vyslovil Husák svou úvahu, že v současné krizi nejde jen o Československo, ale o socialismus jako takový, a že tento zápas je koordinován z USA. Podle Milana Macháčka řekl doslova: „Naša opozícia, ktorá je nimi platená, musíme priznať, že to nerobí zle. My na druhej strane robíme veľké a školácke chyby. Bude to tvrdý politický zápas. Aj keď v tejto etape prehráme. Chyba je, že sme za štyridsať rokov zabudli na formy politického boja s opozíciou. Vzdávať sa však by bolo nemúdre“.

Husák ani netušil, že se mezitím Adamec pokusil rozehrát jinou politickou hru – podal demisi, aby se mohl ucházet o prezidentské křeslo, a přitom se odvolával i na Husákův souhlas. Ten nejenže o tom nevěděl, ale sám se už smířil se svým odchodem. A tak ze svého fondu začal rozdávat finanční dary: 500 000 korun pro pracovníky své kanceláře, stejnou částku slovenskému a dalších 600 000 federálnímu výboru Československého červeného kříže. Nedbal na varování Miloše Jakeše, aby neodcházel, že tak komunisté ztratí klíčovou pozici. Husák argumentoval tím, že nechce skončit jako Antonín Novotný. Svůj odchod oficiálně oznámil v televizi a rozhlase večer 9. prosince: „Ja osobne som od mladých rokov veril svetlým ideálom socializmu. Kde boli chyby, boli chyby ľudí a nie základných myšlienok socializmu. Nevidím ani dnes vo svete lepšie základné myšlienky, základné orientácie. Preto im zostanem aj naďalej verný.“

Když předával svou funkci do rukou Václava Havla, připil si s ním a jeho společníky šampaňským, dokonce všem nabídl ze své krabičky amerických cigaret, které si připaloval jednu od druhé.

Tichý odchod

Po skončení všech oficialit s předáním funkce se Gustáv Husák odstěhoval ještě před Vánocemi nejen z kanceláře, ale také ze svého dočasného bydliště ve vile v Královských zahradách Pražského hradu do své bratislavské vily. Není bez zajímavosti, že když za Havlem přijel na Nový rok z vídeňského exilu spisovatel Pavel Kohout s chotí, novopečený prezident jim nabídl ubytování právě v této prezidentské rezidenci.

Exprezident Husák se stal důchodcem bez důchodu. Čas trávil na zahradě, ale četl také noviny, poslouchal rozhlas a televizi a zajímal se o další politický vývoj, který ho znepokojoval, zejména horšící se česko-slovenské vztahy. Původně si umínil, že nebude nikoho přijímat, ale už od dubna následujícího roku s historikem Viliamem Plevzou sepisoval svůj životopis. Jinak k sobě pouštěl jen velmi málo lidí. Dokonce odmítl, aby ho navštívila jeho bývalá sekretářka, ale z toho důvodu, že si přál, aby jí na něj zůstala vzpomínka jako na relativně zdravého člověka. Jakoby tušil, že mu zbývají už jen dva roky života.

Přesto se dál zajímal také o stranické záležitosti, vypovídal před speciální komisí o předcházejícím období, ale v únoru 1990 ho ÚV KSČ většinou hlasů přece jen ze strany vyloučil, spolu s řadou spolupracovníků. Pražský magistrát ho také vyškrtl ze seznamu čestných občanů a musel dokonce vrátit obrazy, jež dostal darem ke svým šedesátinám. Nedostával žádný důchod s odvoláním na zákon z roku 1918 – systémově byly prezidentské penze řešeny až v roce 2003 v souvislosti s odchodem Václava Havla z funkce. Požádal tedy o důchod na základě svých dřívějších zaměstnání a skutečně od května 1991 začal dostávat 3800 Kčs měsíčně. Důchod si však neužil, jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. V nemocnici ho navštívil také arcibiskup Ján Sokol. Dodnes není zřejmé, zda od něj přijal svátost umírajících, anebo ne. Nedožil se ani 79 let, zemřel na celkové selhání organismu po poledni dne 18. listopadu 1991.

Pohřební skandál?

Odešel tiše, ale hodně rozruchu způsobil jeho pohřeb. To jsme stále ještě byli federací, takže účast některých nejvyšších slovenských představitelů vyvolala v českých zemích značné pobouření. Někteří to vnímali jako záměrnou slovenskou provokaci.

Jak osobně znám například Jána Čarnogurského či Petera Weisse, domnívám se, že jejich přítomnost na pohřbu byla především projevem úcty k Husákovým postojům za Slovenského štátu a za slovenského povstání, kdy se projevil jako statečný bojovník a trpěl za to vězením a mučením. Připomíná mi to podobné gesto, jaké vůči maršálu Phillipe Pétainovi učinil generál de Gaulle, když se stal prezidentem. Po válce byl Pétain odsouzen k trestu smrti za svou kolaboraci s nacisty, ale de Gaulle ve funkci premiéra mu trest změnil alespoň na doživotní vyhnanství na ostrově Yeu za hrdinství, které projevil v první světové válce. Maršál zemřel na ostrově v roce 1951 ve věku 95 let.

To jen my často nedokážeme být velkorysejší a raději v dějinách mažeme, škrtáme či naopak dopisujeme. I toho se týká odpovědnost – byť nikoliv už prezidentská.

Co se stalo, nesmažeš.

Brána poznání



    Doporučujeme