Když se dnes mluví o zlaté éře české populární hudby šedesátých let, vybaví se většině posluchačů jména jako Karel Gott, Waldemar Matuška či Marta Kubišová. Jméno Judity Čeřovské zaznívá méně často, a přece patřila k nejvýraznějším a nejosobitějším hlasům své doby.
Byla osobností, která české populární písni dodala světovou noblesu, kultivovaný projev a sebevědomí, s nímž se mohla bez ostychu postavit vedle západoevropských hvězd. Doma ji občas přehlíželi, za hranicemi ji však nazývali „hvězdou z Československa“.
Mezi dvěma světy
Narodila se 21. dubna 1929 v Mostě jako Judita Štěrbová. Otec pracoval na dráze, matka pocházela z německé měšťanské rodiny. Po záboru německém Sudet v roce 1938 se rodiče přestěhovali do Řevnic u Prahy, zatímco dívka zůstala u babičky v Mostě a chodila do německé školy. Za rodiči odešla až v roce 1944 a musela se znovu prosazovat, tentokrát v české škole a mezi spolužáky, kteří jí dávali najevo nevraživost. Ještě tíživější ránu jí zasadil poválečný osud matky, která byla zatčena a z otřesu se už nikdy nevzpamatovala.
Dvojí původ však měl i svou rubovou, šťastnou stránku. Judita od dětství mluvila plynně česky i německy, později se naučila anglicky a francouzsky a měla mimořádný cit pro výslovnost cizích jazyků. Jazzový trumpetista Zdeněk Novák vzpomínal, že jí anglické a francouzské texty přepisoval foneticky a ona je zpívala tak přesvědčivě, že by nikdo nepoznal, že daný jazyk neovládá. Od dvanácti let chodila na klavír a po maturitě na obchodní akademii v Berouně zpívala kde se dalo: na plesech, v hotelech i se studentskými kapelami.
K profesionální dráze se dostala až později. Provdala se za významného právníka Vladimíra Čeřovského, porodila dvě děti a zdálo se, že zůstane ženou v domácnosti. V červnu 1957 se však přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty, podle vlastních vzpomínek spíše náhodou, ačkoli první snímky pro Supraphon natočila už v prosinci 1955. S Gershwinovým evergreenem Summertime za doprovodu orchestru Karla Krautgartnera obsadila ve finále na Štvanici druhé místo a „žena v domácnosti, matka dvou dětí“, jak ji tehdy představil moderátor, získala angažmá v pražském music-hallu Alhambra, kde zpívala a uváděla program v několika jazycích.
Světová píseň s českým srdcem
Do české populární hudby přinesla světový rozměr. Vlivný dirigent Karel Krautgartner rozpoznal její talent a otevřel jí cestu k nahrávkám v rozhlasu i televizi. Po těžké autonehodě v říjnu 1959 (měla mimo jiné rozdrcenou pánev a přišla o ledvinu), se v roce 1961 vrátila do Alhambry s písní Je po dešti od Bohuslava Nikodéma a Vladimíra Dvořáka. Publikum jí tleskalo vestoje a z písně se stal jeden z jejích nejtrvalejších hitů.
Její repertoár byl na tehdejší poměry mimořádně kultivovaný. Převzaté skladby, z nichž velkou část opatřila českými texty Jiřina Fikejzová, nebyly laciným napodobováním Západu, nýbrž svébytnými interpretacemi. Manciniho Moon River zazněla jako Měsíční řeka, protiválečná píseň Peta Seegera jako Řekni, kde ty kytky jsou, Kaempfertova Strangers in the Night jako Dlouhá bílá noc.
Z francouzského šansonu, jež jí byl blízký už od amatérských začátků s písněmi Edith Piaf, vzešly její nejznámější písně Dominiku, Malý vůz, Bécaudova Co dál či Můj ideál. Rok 1964, kdy vznikaly hity Řekni, kde ty kytky jsou, Malý vůz a Dominiku, ji vynesl na šesté místo ankety Zlatý slavík.
Čeřovská dokázala něco, co se před ní žádné české zpěvačce nepodařilo. Jako první československá interpretka uzavřela smlouvu o dlouhodobém natáčení pro rozhlasové stanice Norddeutscher Rundfunk v Hamburku a RIAS v Západním Berlíně. Vystupovala v hamburské, mnichovské i západoberlínské televizi, v letech 1965 a 1966 o ní vznikly tři hudební filmy a v roce 1963 zpívala na festivalu v polských Sopotech.
Na festivalu francouzského rozhlasu a televize v Rennes roku 1965 jako první Čechoslovačka vůbec získala s písní Řekni, kde ty kytky jsou a s Kosmovým šansonem Spadané listí Velkou cenu za interpretaci a druhou cenu festivalu. O dva roky později zpívala na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Ve světě se vlastně prosadila dříve než Karel Gott.
Podstatou jejího umění byl hlas mimořádné, vzrušující barvy, výborná technika a bezchybná výslovnost v několika jazycích. Sama o sobě skromně tvrdila, že zpívala tak, jak to cítila, a dodávala: „Vždycky se mě těžko někam zařazovalo.“ Právě tato nezařaditelnost, spojení jazzového cítění, šansonové hloubky a popové přístupnosti, z ní činí jev, který na české scéně neměl obdoby.
Cena za život na dvou kolejích
Zahraniční sláva měla i svou odvrácenou stranu. Kariéra Čeřovské běžela po dvou kolejích a častá nepřítomnost se podepsala na její oblibě doma. Po šestém místě ve Zlatém slavíku v roce 1964 byla v letech 1965 a 1966 devátá a pak následoval postupný pokles. Hudební publicista Jaroslav Císař jí vytýkal, že si nebudovala vlastní publikum, neměla stálou kapelu a nevybírala repertoár systematicky. Její kletbou bylo podle něj právě to, že dokázala skvěle zazpívat cokoli.
Po srpnu 1968 se vydala na turné do Sovětského svazu a do Německa jezdit přestala, zčásti i z osobních důvodů, když se rozpadl její vztah s aranžérem Willym Hoffmannem. Omezené možnosti cestování po roce 1969 pak byly již jen poslední kapkou. I v sedmdesátých letech však zůstávala respektovanou osobností. V roce 1976 obdržela Zlatou bratislavskou lyru za přínos populární hudbě.
Návrat ke kořenům a trvalý odkaz
Po roce 1989 se Judita Čeřovská vrátila tam, kde kdysi začínala, k jazzu, swingu a šansonu. Vystupovala s Ivanem Smetáčkem v kapele Jazz Ensemblem, jehož kapelník byl po čtvrt století jejím životním partnerem. Objevovala se v České televizi a vycházely výběry jejích nahrávek ze šedesátých let. Velkým zážitkem byl koncert s Big Bandem Konzervatoře Jaroslava Ježka k jejím sedmdesátinám. V posledních letech se z pódií stáhla a 9. října 2001 v Praze zemřela.
Její odkaz přesto žije. Písně jako Je po dešti, Dominiku, Malý vůz, Co dál, či Řekni, kde ty kytky jsou se dodnes hrají v rozhlase a sahají po nich i mladší interpretky. Pamětníci však obvykle dodávají, že Čeřovská je zpívala lépe. Ukázala, že česká zpěvačka může obstát na světových pódiích, aniž by se zpronevěřila vkusu a kultivovanosti.
V době, kdy se česká populární hudba teprve hledala, jí dala vzor noblesy, profesionality a hlasové krásy, který neztratil nic ze své síly.
