Arkadij Natanovič Strugackij se narodil 28. srpna 1925 v gruzínském Batumi a zemřel 12. října 1991 v Moskvě. Spolu s mladším bratrem Borisem napsal desítky knih, které patří ke klasice vědecké fantastiky. Nejpřekládanějším titulem obou bratrů se mimo bývalý Sovětský svaz stal román Piknik u cesty. Z něj vzešlo slovo „stalker“, které autoři sami považovali za svůj nejúspěšnější novotvar.
Od blokády ke Kiplingovi
Rodina žila v Leningradě. Po začátku války pracoval mladý Arkadij na stavbě opevnění a potom v dílně na výrobu granátů. Koncem ledna 1942 ho s otcem evakuovali z obleženého města. Jako jediný z celého vagonu přežil a otce pohřbil ve Vologdě. Nastoupil na dělostřeleckou školu v Aktjubinsku, ale na jaře 1943, těsně před vyřazením, ho převeleli do Moskvy na Vojenský institut cizích jazyků. Ten absolvoval v roce 1949 jako tlumočník z angličtiny a japonštiny. Pak učil japonštinu na škole vojenských tlumočníků v Kansku v Krasnojarském kraji a sloužil na Kamčatce. Z armády odešel v roce 1955.
Japonštinu nepověsil na hřebík. Překládal povídky Akutagawy, romány Abe Kóbóa a Nacume Sósekiho i středověkou Pověst o Jošicunovi. Ve čtyřicátých letech však přečetl v angličtině knihu, která později ovlivnila dějiny sci-fi: Kiplingovy vzpomínky na školní léta Stalky & Co. Kniha ho nadchla natolik, že ji sám přeložil. Překlad se nedochoval, po uličníkovi Stalkym ale Arkadij později pojmenoval hrdinu svého nejslavnějšího příběhu.
Sázka, která rozjela legendu
Podle rodinné legendy vznikla první společná kniha bratrů ze sázky. Arkadijova manželka Jelena prý oba bratry, kteří se vytahovali, že vědí, jak se má psát, vyzvala, ať tedy něco napíšou sami. Sázka platila okamžitě. Výsledkem byla novela o dobývání Venuše, česky vydaná jako Planeta nachových mračen. Poprvé vyšla v roce 1959.
Bratři si postupně vytvořili neobvyklou pracovní metodu. Psali podle podrobného plánu a každou větu nejprve společně vyzkoušeli nahlas. Čtenáři jejich jména brzy zkrátili na ABS a stejně zkratkami dodnes označují i jednotlivé romány.
S cenzurou měli opakované potíže a některá jejich díla musela kolovat v samizdatu. Úplný text novely Ulitka na sklone (Hlemýžď na svahu) vyšel až v roce 1988. Sami autoři svou kritiku podle vlastních slov mířili proti totalitě a byrokracii. Jejich knihy četli i v Československu. V roce 1984 otiskl samizdatový časopis Acta incognitorum recenzi jejich knihy Les.
Zóna jde do kina
Piknik u cesty napsali bratři v roce 1971 a knižně vyšel o rok později. Česky se objevil už v roce 1973 a autoři za něj získali švédskou cenu Julese Verna. Román líčí svět po návštěvě mimozemšťanů, kteří na Zemi zanechali uzavřená území. Odvážlivci zvaní stalkeři do nich pronikají a vynášejí odtud nebezpečné předměty na černý trh.
V roce 1979 natočil podle předlohy Andrej Tarkovskij film Stalker se scénářem obou bratrů. Výsledný film se od knihy výrazně liší dějem, jmény postav i prostředím. Natáčení provázela pohroma. V létě 1978 pobýval Arkadij s Tarkovským u Tallinnu a večer po natáčení spolu upravovali scénář, často dlouho do noci. Tarkovskij do té doby ze svého materiálu nic neviděl. Při vyvolávání v ateliérech Mosfilmu se pak porouchal stroj a velkou část natočeného filmu zničil. Film se proto točil dvakrát. Titulní roli hrál Alexandr Kajdanovskij.
Ve stejném roce natočil Grigorij Kromanov ve studiu Tallinnfilm jejich detektivní příběh z horského hotelu odříznutého sněhem, v němž se postupně ukáže, že mezi hosty jsou mimozemšťané a jejich roboti. Režisér Aleksej German začal na adaptaci románu Je těžké být bohem pracovat už v roce 1968. Premiéry v roce 2013 se nedožil a film dokončili jeho manželka a syn.
Stalkeři ve skutečném světě
Slovo stalker v ruštině zdomácnělo. Po Tarkovského filmu začalo označovat průvodce zakázanými nebo neprobádanými místy, později i nadšence, kteří prozkoumávají opuštěné areály a města duchů.
Nejznámějším takovým místem se stala uzavřená zóna kolem Černobylu. Ukrajinská policie tam jen v roce 2018 zadržela 196 stalkerů. Dvojice zadržená na Silvestra v Pripjati vysvětlila, že chtěla přivítat nový rok v neobvyklé atmosféře.
V roce 2007 vyšla počítačová hra S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl, inspirovaná knihou i filmem. Tvůrci místo mimozemšťanů přenesli děj do Černobylu v alternativní realitě, kde druhý výbuch reaktoru zamořil ještě větší území. Pokračování S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl od ukrajinského studia GSC Game World vyšlo 20. listopadu 2024. Za dva dny se prodalo v milionu kopií a stalo se nejpopulárnější ukrajinskou hrou v historii platformy Steam. Později studio oslavilo šestimiliontého hráče. V Rusku navíc od roku 2013 vychází knižní série Stalker, na jejíž název dal svolení Boris Strugackij.
Planetka, bankovka a poslední příběh
Bratři se dočkali i kosmické pocty. Planetka 3054 Strugatskia, objevená v roce 1977, měří v průměru asi 27 kilometrů. V roce 1987 byli čestnými hosty světového sjezdu příznivců sci-fi Worldcon v anglickém Brightonu. Na festivalu Volgakon v roce 1991, měsíc před Arkadijovou smrtí, vznikla dokonce bankovka v hodnotě „Jeden Strugl“.
Arkadij psal i sám, pod pseudonymem S. Jaroslavcev. Pod ním vydal tři prózy, mezi nimi pohádkovou novelu o výpravě do podsvětí, kterou bratři považovali z devadesáti procent za Arkadijovo dílo. Posledním textem, který napsal, byla v roce 1991 novela Ďábel mezi lidmi.
Arkadij Strugackij zemřel 12. října 1991 v Moskvě po těžké nemoci. Boris po jeho smrti napsal dvě knihy pod pseudonymem S. Vitickij a zemřel v roce 2012. Slovo, které starší z bratrů vypůjčil od Kiplingova uličníka, žije dál v knihách, filmech, hrách i ve slovníku průzkumníků opuštěných míst.
