Šestnáctého října 1791 dal těžce nemocný muž zastavit svůj kočár uprostřed moldavské stepi nedaleko Jas. Kníže Grigorij Alexandrovič Potěmkin, polní maršál, správce jihu Ruské říše a nejbližší důvěrník carevny Kateřiny II., tam zemřel ve věku dvaapadesáti let. Do Jas přijel vyjednat s Osmany mír po válce, kterou sám řídil. Po sobě zanechal města, flotilu, dluhy a rčení, které se používá dodnes.
Kyklop u carevnina dvora
Narodil se roku 1739 v Čižovu u Smolenska do rodiny drobné šlechty. Na moskevské univerzitě vynikal v řečtině a teologii a v roce 1757 za to získal zlatou medaili. Brzy nato ho však pro zanedbávání studia vyloučili. Vrátil se ke gardě a čas trávil pitím, hazardem a milostnými dobrodružstvími.
Příležitost se naskytla při palácovém převratu v roce 1762, který vynesl na trůn Kateřinu II. Podle známé historky si Potěmkin všiml, že budoucí carevně chybí na kordu třapec, a pohotově jí nabídl svůj. Jeho kůň pak několik minut odmítal odejít od jejího boku. U dvora zaujal i jako bavič: carevnu dokázal znamenitě napodobit.
Potom přišla rána: za nejasných okolností ztratil levé oko. Legenda viní bratry Orlovy a kulečníková tága, životopisec Simon Sebag Montefiore spíš obyčejnou infekci. Potěmkin se na rok a půl stáhl do ústraní. Mladík, kterému pro krásu a vtip říkali Alkibiades, se ke dvoru vrátil jako Kyklop. Na svůj vzhled byl citlivý a portrétovat se nechal jen dvakrát, pokaždé z úhlu, který zranění skrýval. Svůj zlozvyk ovšem skrýt nedokázal: okusoval si nehty tak vytrvale, že si toho všímali dvořané i hosté.
Manžel, nebo jen přítel?
V únoru 1774 se Potěmkin stal carevniným milencem. Dosavadního favorita Vasilčikova popsala Kateřina v dopise příteli Grimmovi jako hodného, ale nesmírně nudného měšťáka. Potěmkina naopak označila za jednu z nejzábavnějších postav „tohoto železného století“. Dochovaná korespondence ukazuje vztah plný smíchu, vášně a vzájemného obdivu. Schůzky se často odehrávaly v parní lázni ve sklepení Zimního paláce. Potěmkin žárlil tak urputně, že mu carevna musela sepsat přehled svých dřívějších lásek.
O tom, zda se vzali, se historici přou dodnes. Montefiore považuje sňatek za téměř jistý, životopiskyně Virginia Roundingová o něm pochybuje. Kateřina Potěmkina poprvé výslovně nazvala manželem v dopise z prosince 1784 a obdobné obraty se objevují ve dvaadvaceti jejích listech.
Vášeň zhruba po dvou letech poněkud ochladla, spojenectví však vydrželo až do Potěmkinovy smrti. Zůstal nejmocnějším mužem říše a měl slovo i při výběru dalších carevniných favoritů. Uchazeče dokonce předem prověřoval.
Město za městem
Od poloviny sedmdesátých let spravoval jako generální gubernátor Nové Rusko, rozsáhlé stepi při Černém moři. Vládl tu téměř neomezeně. Tvrdě si podrobil záporožské kozáky, kteří mu přezdívali Hryćko Nečesa. Kraj rychle osidloval a do roku 1782 se počet obyvatel zdvojnásobil. V roce 1778 začal stavět své první město, Cherson, jako základnu budoucí flotily.
V červenci 1783 bez boje připojil k říši Krym. Vyčerpaný pak dostal horečku, kterou sotva přežil. Kateřina mu darovala sto tisíc rublů a on za ně postavil v Petrohradu Tauridský palác. Taurida je antické jméno Krymu a podle něj dostal Potěmkin přídomek Tavričeskij.
Na poloostrově pak vyrostly přístav Sevastopol a nové hlavní město Simferopol, na pevnině Jekatěrinoslav (dnešní Dnipro) a v roce 1789 Mykolajiv. Každý plán schvaloval osobně. Ne vše se dařilo: Jekatěrinoslav bývá označován za jeho největší nezdar a Cherson trápily vysoké náklady a epidemie moru. Černomořská flotila však měla podle britského velvyslance v roce 1787 už sedmadvacet řadových lodí.
Vesnice, které nikdo neviděl
Nejslavnější Potěmkinovou akcí se stala cesta na jih, kterou pro carevnu uspořádal v roce 1787. Kateřina dorazila koncem ledna do Kyjeva, počkala, až na Dněpru roztaje led, a v dubnu vyrazila po řece. S výpravou cestoval i císař Josef II. V Sevastopolu si poznamenal, že carevna je naprosto nadšená a Potěmkin je v tu chvíli všemocný. U Balaklavy panovnici vítala asi stovka žen z rodin řeckých vojáků na koních, v pestrých uniformách a s puškami. Tento oddíl novodobých Amazonek nechal sestavit sám Potěmkin.
Právě k této cestě se váže legenda o falešných vesnicích. Podle ní dal Potěmkin podél řeky postavit malované kulisy s mávajícími vesničany a stády dobytka. Po průjezdu lodí je prý rozebrali a o kus dál sestavili znovu. Česká verze příběhu zná dokonce čtyřicet malířů povolaných z Petrohradu.
Pojem vymyslel saský diplomat Georg von Helbig, který se cesty vůbec neúčastnil. Fámy o kulisách přitom kolovaly už před odjezdem výpravy a šířili je Potěmkinovi odpůrci. Kníže de Ligne, který během cesty sám prozkoumával okolí, je ovšem později označil za nesmyslné. Byl však Potěmkinovým dlouholetým známým. Desítky dobových popisů zmiňují slavnostní výzdobu, o atrapách vesnic se však nezmiňuje nikdo. Úředníci nejméně ve dvou městech prý chudobu skutečně zakryli falešnými domy. Možná i to stačilo. Rčení přesto zdomácnělo po celém světě, češtinu nevyjímaje.
Poslední hostina
Na vrcholu moci prohlásil před hosty u večeře, že má vše, po čem toužil: hodnosti, řády, paláce, statky i drahokamy, jaké nevlastní nikdo v Evropě, a že je naprosto šťastný. Ani na sklonku života nešetřil. Během čtyř měsíců strávených v roce 1791 v Petrohradu utratil za hostiny a slavnosti 850 000 rublů – a účet nakonec uhradila státní pokladna.
Carevna ho pak poslala zpátky na jih vyjednávat. V Jasech, kde řádily horečky, onemocněl. Léky odmítal, krátce se postil, a když se mu ulevilo, pustil se do šunky, solené husy a tří nebo čtyř kuřat. Encyklopedie Britannica z roku 1911 za viníka skonu označila celou snědenou husu.
Rozhodl se odjet do Mykolajiva, města, které sám založil. Doprovázel ho pestrý průvod šlechticů, kozáků a vojáků a podle Montefiora také pravoslavných kněží, rabínů a mullů, s nimiž rád debatoval. Po několika desítkách kilometrů požádal, aby ho vynesli z kočáru, protože chce umřít v poli. Kozáci mu z kopí a koberců postavili provizorní stan.
Tam, uprostřed stepi, zemřel. Montefiore uvádí jako příčinu smrti zápal plic, dobové zvěsti mluvily o jedu. Kateřina byla zdrcená a v Petrohradu nařídila přerušit společenský život. Básník Gavrila Deržavin věnoval zesnulému ódu Vodopád.
Kosti na cestách, jméno na lodi
Tělo nabalzamovali, po smutečním obřadu v Jasech ho převezli do Chersonu a pochovali v chrámu svaté Kateřiny. Klidu se nedočkal. Kateřinin syn Pavel I. se po nástupu na trůn snažil zrušit co nejvíc Potěmkinových reforem a z Tauridského paláce udělal kasárna. Mumifikované tělo nechal odstranit z krypty, kde bylo vystaveno.
V roce 1874 dostaly ostatky novou olověnou rakev. Srdce a mozek, uložené nejprve v klášteře Golia v Jasech, jsou dodnes nezvěstné. V říjnu 2022 oznámila ruská správa Chersonu, že ostatky odvezla na levý břeh Dněpru. Šlo už o jejich deváté stěhování.
Jméno se ukázalo odolnější než hrob. Zhruba sto let po jeho smrti ho dostala bitevní loď, proslavená vzpourou posádky v roce 1905 a filmem Sergeje Ejzenštejna, který někteří považují za nejlepší snímek všech dob. Oděskému schodišti známému z filmu se časem začalo říkat Potěmkinovy schody. Francouzský vyslanec hrabě Ségur o knížeti napsal, že byl kolosální jako Rusko.
Vzhledem k tomu, co po sobě Potěmkin zanechal, se mu těžko odporuje.
