Čtyři nejmocnější radikálové komunistické Číny – Maova vdova Ťiang Čching a její spojenci Čang Čchun-čchiao, Wang Chung-wen a Jao Wen-jüan skončili v kleci. A s nimi deset let teroru, které Komunistická strana Číny později nazvala „deseti lety zmatku“.
Abychom pochopili, proč lidé v čínských městech tehdy oslavovali pád svých vládců, musíme se vrátit o deset let zpět.
Revoluce jako pomsta
Kořeny kulturní revoluce sahají k „Velkému skoku vpřed“ z let 1958 až 1961. Mao Ce-tung tehdy chtěl násilnou kolektivizací a podomácku stavěnými vysokými pecemi „dohnat a předehnat“ Británii a Ameriku.
Následný hladomor si vyžádal desítky milionů obětí. Mao se stáhl z každodenního řízení státu a hospodářství dávali dohromady pragmatici kolem předsedy vlády Liou Šao-čchia a generálního tajemníka strany Teng Siao-pchinga.
Jejich ozdravná opatření v Maovi vzbudila podezření, že jejich revoluční zápal ochabl, a nelibě nesl i ztrátu vlastního vlivu. Liou se navíc odvážil říci, že hladomor způsobily převážně lidské chyby – tedy chyby Předsedy.
Historik Frank Dikötter soudí, že kulturní revoluce byla především Maovou pomstou těm, kdo se proti němu kvůli Velkému skoku postavili. Ideologickým pláštíkem se stal boj proti „revizionismu“ a proti „buržoazním živlům“ ve vedení strany.
Prvním výstřelem byl v listopadu 1965 článek šanghajského publicisty Jao Wen-jüana, (pozdějšího člena Gangu čtyř), proti historickému dramatu s názvem Chaj Žuej, kvůli němuž byl autor sesazen z úřadu. V srpnu 1966 pak Mao vyvěsil vlastní plakát s výzvou „Bombardujte hlavní stan!“.
Jméno v něm nepadlo, ale každý věděl, že míří na Liou Šao-čchia, Maova dosavadního nástupce. Liou později zemřel ve vězení. Teng Siao-pching skončil jako dělník v továrně na traktory v provincii Ťiang-si.
Deset let strachu
Nástrojem pomsty se stala mládež. Školy se zavřely a studenti sdružení v rudých gardách dostali volnou ruku – armáda ani strana je nesměly zastavit. Evropanům možná připadalo legrační, že mladí lidé mávali rudými knížečkami a auta nesměla jezdit na červenou – rudá je přece barva revoluce, jak by tedy mohla znamenat „stát“? Ale moc legrační to nebylo.
Gardy se rozběhly po zemi ničit „čtyři staré věci“: myšlení, kulturu, zvyky a obyčeje. Pálily se knihy, bořily chrámy i hroby. Jen v Pekingu bylo podle úředních záznamů během prvního měsíce po 18. srpnu 1966 zabito 1 772 lidí.
Symbolem doby se staly „kritické schůze“. Učitele, lékaře či funkcionáře vyvlekli před dav s potupnou cedulí na krku a museli se doznávat k vymyšleným zločinům. Žádná sebekritika přitom nebyla dostatečná. Bití a sebevraždy byly na denním pořádku – slavný spisovatel Lao She se po veřejném ponížení utopil v jezeře. Děti udávaly rodiče, žáci učitele. Kdo dnes obviňoval, mohl být zítra obviněn, takže nikdo nikomu nevěřil.
Když se gardy rozpadly na frakce, které proti sobě bojovaly se zbraněmi v rukou, Mao je odložil k ledu. V prosinci 1968 vyhlásil, že městská mládež má jít na vesnici „na převýchovu od chudých rolníků“.
Do roku 1978 tak bylo na venkov vysláno odhadem 17 milionů mladých lidí. Tak se zrodila „ztracená generace“ bez vzdělání. Do pracovních táborů a kádrových škol putovali i úředníci, vědci a umělci.
Stanfordský sociolog Andrew Walder na základě místních kronik odhaduje, že jen v letech 1966 až 1971 zemřelo 1,1 až 1,6 milionu lidí a 22 až 30 milionů se stalo oběťmi politické perzekuce. Jiní badatelé uvádějí čísla dokonce vyšší.
Rok, kdy se zachvěla země
V sedmdesátých letech začala revoluce ztrácet dech, zvláště poté, co Maův „korunní princ“ Lin Piao zahynul v roce 1971 při útěku do Sovětského svazu. O moc pak začaly bojovat dvě skupiny. Jednu vedla Maova manželka Ťiang Čching, bývalá herečka. Podporovali ji šanghajští radikálové Čang Čchun-čchiao, Jao Wen-jüan a Wang Chung-wen, kterého Mao vyzdvihl až na místopředsedu strany. Mao je ovšem prý sám varoval, aby netvořili „bandu čtyř“ – odtud jejich označení.
Proti nim stáli premiér Čou En-laj, maršál Jie Ťien-jing a Teng Siao-pching, který se roku 1973 vrátil do vedení. V lednu 1976 však Čou zemřel a úřadujícím premiérem se nestal Teng, nýbrž kompromisní Chua Kuo-feng.
4. dubna se na náměstí Tchien-an-men shromáždily statisíce lidí, aby uctily Čouovu památku. 5. dubna ráno lidé zjistili, že policie přes noc všechny smuteční předměty odstranila. Pokusy o rozehnání vyústily v nepokoje, při nichž hořela policejní auta a dav čítající přes sto tisíc lidí vnikl do několika vládních budov kolem náměstí.
Vedení strany pak rozhodlo náměstí vyklidit. Zasáhly bezpečnostní složky pekingské posádky armády spolu s městskými milicemi ovládanými Gangem čtyř. Protesty proti Gangu čtyř byly nepřímo namířeny i proti Maovi. Vedení je označilo za „kontrarevoluční“ a náměstí bylo 5. dubna násilím vyklizeno. Teng byl podruhé zbaven všech funkcí.
V červenci zničilo zemětřesení město Tchang-šan a podle úředních údajů zahynulo přes 240 tisíc lidí. Podle čínské tradice takové neštěstí ohlašuje konec dynastie. Devátého září 1976 Mao zemřel. Gang čtyř dál ovládal tisk a jemu věrné milice byly v pohotovosti. Vdova Ťiang Čching na zasedání politbyra otevřeně žádala, aby se stala předsedkyní strany.
Past v sále Chuaj-žen
Muž, kterého radikálové podceňovali, je předběhl. Chua Kuo-feng se brzy po Maově pohřbu začal tajně radit s místopředsedou vlády Li Sien-nienem a s maršálem Jie Ťien-jingem, který měl za sebou armádu. Klíčovým spojencem se stal Wang Tung-sing, velitel ochranné jednotky 8341, jehož Gang čtyř považoval za svého člověka.
Podle čínských pramenů nařídil Maův synovec Mao Jüan-sin 2. října přesun tankové divize k Pekingu. Maršál Jie rozkaz zrušil. Radikální tisk zároveň varoval, že kdo se odchýlí od „stanovených zásad“, špatně skončí. Jie naléhal, aby se udeřilo hned, a Chua rozhodl jednat nejpozději 6. října.
Toho dne odpoledne dostali členové stálého výboru politbyra pozvánku na večerní zasedání v sále Chuaj-žen v Ťung-nan-chaj. Tento rozlehlý areál bývalých císařských zahrad kolem dvou jezer v sousedství Zakázaného města, slouží od roku 1949 jako sídlo vedení strany i vlády – je to jakýsi čínský Kreml. Na programu bylo vydání pátého svazku Maových spisů.
Kolem osmé večer přicházeli jeden po druhém. Wang Chung-wen se s ochrankou rval. Když mu Chua četl usnesení o jeho „izolaci k vyšetřování“, vrhl se na maršála Jie, než ho strážní spoutali. Čang Čchun-čchiao se nechal odvést bez odporu, Jao Wen-jüan prý jen řekl: „Pojďme.“ Ťiang Čching současně zatkli ve vlastním sídle.
Téže noci byl zadržen Mao Jüan-sin i další stoupenci radikálů a Chuaovi lidé převzali ústřední rozhlas. Šanghajské vůdce, kteří mohli vyvolat ozbrojený odpor, vylákali „na poradu“ do Pekingu a tam je zatkli.
Převrat bývá označován za nekrvavý, i když podle historika Immanuela Hsüa Wang při zatýkání zabil dva strážné. Ještě v noci politbyro jmenovalo Chua Kuo-fenga předsedou strany i ústřední vojenské komise.
Veřejnost se o převratu dozvěděla 21. října. O tři dny později zaplnily jásající davy náměstí Tchien-an-men, totéž náměstí, které bylo v dubnu násilím vyklizeno.
Vítěz, který nebyl u toho
S pádem Gangu čtyř se dnes spojuje především jméno Teng Siao-pchinga. V říjnu 1976 však byl Teng sesazeným politikem bez funkcí a převrat zorganizovali jiní – Chua Kuo-feng, maršál Jie a Wang Tung-sing. Teng sám poslal Chuaovi dopis, v němž jeho vítězství oslavoval povinně vzletnými frázemi.
Chua ovšem chtěl zůstat Maovým věrným dědicem a jeho stoupenci hlásali, že je třeba dodržovat vše, co Předseda rozhodl. Pod tlakem starých kádrů a armády se Teng v létě 1977 vrátil do vedení a do prosince 1978 Chuaa fakticky odsunul. Zahájil hospodářské reformy. Miliony perzekuovaných byly rehabilitovány a přijímací zkoušky na vysoké školy byly obnoveny.
Gang čtyř na přelomu let 1980 a 1981 stanul před zvláštním tribunálem v pečlivě zrežírovaném procesu. Ťiang Čching nazývala soudce fašisty a hájila se tím, že byla Předsedovým psem a kousala, koho jí poručil. Fakticky tak vyslovila to, co strana přiznat nechtěla – že hlavním viníkem byl sám Mao.
Ťiang Čching a Čang Čchun-čchiao dostali trest smrti s odkladem, později změněný na doživotí. Wang Chung-wen dostal doživotí a Jao Wen-jüan dvacet let. Ťiang Čching se roku 1991 oběsila, ostatní zemřeli v letech 1992 a 2005. Strana v roce 1981 označila kulturní revoluci za příčinu nejtěžších ztrát od vzniku lidové republiky. Maoův odkaz však prohlásila za převážně kladný.
Thermidor po čínsku
Čínský historik Ču Süe-čchin přirovnal noc 6. října k Robespierrovu pádu – revoluce, která požírá své děti, nakonec pozřela i své nejhorlivější vůdce. A stejně jako thermidor ani tento převrat nepřinesl „západní“ svobodu, jen konec nejhoršího teroru. Strana zůstala u moci a vinu za deset let hrůzy svalila na čtyři obětní beránky, aby nemusela zúčtovat se zakladatelem novodobého státu. Maův portrét dodnes visí nad branou Tchien-an-men.
Přesto patří zatčení gangu čtyř k velkým zlomům v historii Číny dvacátého století. Bez něj by nebylo Tengových reforem a Čína by dnes byla úplně jinou zemí. Především však pro miliony lidí, kteří deset let žili ve strachu z udání, lynčování na „kritických“ schůzích a vyhnanství na venkov, znamenal říjen 1976 že se konečně mohli nadechnout.
