Jeho příběh lze vyprávět jako sled úspěšných výrobků, velkých obchodů a osobních výstředností. Zajímavější však začne být ve chvíli, kdy se za nimi pokusíme zahlédnout člověka, který se s „obyčejným“ úspěchem nedokázal spokojit.
Společnost Apple
Steve Jobs založil v roce 1976 se Stevem Wozniakem společnost Apple. Z níž postupně vyrostl výrobce osobních počítačů a spotřební elektroniky, jehož jméno dnes spojujeme především s telefony iPhone. Pod jeho vedením vznikal Macintosh, který pomáhal přiblížit počítače běžným uživatelům, a později hudební přehrávač iPod, iPhone či tablet iPad; po odchodu z Applu v osmdesátých letech se Jobs také rozhodujícím způsobem podílel na budování animačního studia Pixar.
Velkým soupeřem Applu byl Microsoft, softwarová společnost Billa Gatese a Paula Allena, jejíž operační systém Windows a kancelářské programy Word či Excel pronikly do domácností, firem i úřadů. Microsoft dodával programy pro počítače různých výrobců. Jobs ale prosazoval, aby Apple ovládal celý výrobek: od přístroje po jeho software. V rozhovoru s Gatesem roku 2007 připustil, že tato samostatnost měla i svou cenu v menší schopnosti spolupracovat s jinými firmami.
To jsou základní obrysy jeho veřejného života. Snadno se za nimi ztratí všechno, co se do příběhu technologického vítěze nehodí: člověk přijatý do cizí rodiny, žák bývalého mnicha, obtížný otec, duchovní hledač. Také proto stojí za to se u něj znovu zastavit. S lidmi, jejichž tvář příliš dobře známe, totiž zacházíme podobně jako se známými místy: přestaneme se rozhlížet.
Zadní strana plotu
Jobs vyrůstal u adoptivních rodičů Paula a Clary, kteří se zavázali, že jej pošlou na vysokou školu, přestože sami vysokoškolské vzdělání neměli. Paul byl zručný mechanik a v garáži synovi vyhradil část pracovního stolu, dal mu nářadí a učil jej s ním zacházet. Jedna z lekcí zručnosti se týkala plotu: Paul trval na tom, že i jeho zadní strana má být udělaná pořádně, třebaže ji nebude nikdo obdivovat.
Pozdější Jobsův požadavek na krásu skrytých součástí počítače měl kořeny právě zde. Prostě moderní přístroj, který se měl od všeho dosavadního lišit, v sobě nesl docela starou představu poctivé práce. Kvalita neměla končit tam, kam zákazník přestává vidět.
Na otčímu Paulovi je sympatické, jak málo potřebuje k tomu, aby do synova příběhu patřil. Nemusíme mu přisuzovat tušení budoucího úspěchu ani z něj dělat nepoznaného génia. Stačí vidět jej jako člověka, který uměl svou práci a našel čas ukázat ji dítěti.
Jobs se ostatně později bránil výkladu, že by svou dravostí koimpenzoval pocit opuštění; Paula a Claru považoval za své rodiče bez výhrad. Přesto se právě kolem jeho adopce často kreslí snadná psychologická zkratka. Byla by škoda, kdyby zastínila to, co je na jeho dětství doloženo mnohem konkrétněji: Někdo jej přijal a něco dobrého mu předal.
Písmo, které přišlo z kláštera
Na Reed College Jobs vydržel jako řádný student jen šest měsíců, ale po odchodu dál navštěvoval některé hodiny, mezi nimi kaligrafii. Učil ji Robert Palladino, bývalý trapistický mnich, který v klášteře působil jako písař a knihvazač a na školu přinesl důkladnou znalost krásného písma i jeho dějin.
Jobs vzpomínal na poznávání různých typů písma, proporcí a mezer mezi písmeny jako na setkání s něčím historickým a umělecky jemným, co jej fascinovalo, ačkoli v tom tehdy neviděl žádné praktické využití. Když o deset let později pracoval na Macintoshi, vybavila se mu právě tato zkušenost a promítla se do jeho požadavků na typografii.
Je to hezká oklika dějin. Umění pěstované v tichu kláštera si přes učebnu a nedostudovaného mladíka našlo cestu na počítačové obrazovky. Nebylo nutné je nejprve prohlásit za moderní; musel se pouze objevit někdo, kdo pro ně měl oči.
Palladino počítače nikdy nepoužíval. Svou výuku spojoval s láskou k umění, kterou si odnesl z řeholního života a teologického studia. Nebyl tajným původcem Applu, stejně jako nebyl otčím Paul tajným konstruktérem iPhonu. Oba však do příběhu patří víc, než napovídá obvyklá představa budoucnosti, která vzniká rozchodem se vším starým.
Jobsova osobitost tak nespočívala jen v odmítání zavedených postupů. Uměl si také všimnout věcí, kolem kterých jiní spěchali: řemeslného detailu, tvaru písmene, krásy, která na první pohled nic nevydělává. Teprve potom ji chtěl vložit do rukou milionů lidí.
Nesnadný člověk
Vkus pro lidi a výrobky Jobsovi přiznával i Bill Gates. Při jejich zmíněném společném vystoupení v roce 2007 řekl, že by za jeho cit pro tyto věci dal cokoli. Jobsův přístup ale vyžadoval od okolí mimořádnou odolnost; dokázal spolupracovníky strhnout k výkonům, které považovali za nemožné, a zároveň jejich práci hrubě shazoval.
V jeho osobnosti se tato prudkost potkávala s dlouhodobým zájmem o zen a s úctou k učiteli Kóbunovi Činó Otogawovi, kterého přizval jako duchovního poradce ke své společnosti NeXT. Bylo by snadné se nad tím pousmát: další mocný muž, který obdivuje klid, ale svému okolí jej nedopřeje. Jenže duchovní hledání nemusí být neupřímné proto, že člověk zůstává obtížný. Může být i přiznáním neklidu, s nímž si neví rady.
To ovšem neznamená, že neklid všechno omlouvá. Jobs dva roky popíral otcovství dcery Lisy, zatímco její matka pobírala sociální pomoc; až později ji za dceru uznal. Vedle vzpomínek na otcův pracovní stůl je to nepříjemná skutečnost, kterou žádný povedený výrobek nenapraví.
Právě zde se portréty výjimečných lidí často rozcházejí se zkušeností těch ostatních. Z odstupu obdivujeme neústupnost, kterou bychom jako jejich děti nebo kolegové asi klasifikovali jako bezohlednost. Nemusíme však proto popřít velikost díla. Jen bychom neměli očekávat, že nám zároveň vydá spolehlivou zprávu o osobnosti jeho autora. Jobsův život prostě nelze uzavřít do několika komplikovaných vlastností jeho osobnosti.
Pohádka přežije svůj počítač
Roku 1985 musel po mocenském střetu opustit vedení Applu a v následujícím roce koupil počítačovou divizi Lucasfilmu, z níž se osamostatnil Pixar. Firma nejprve prodávala specializované počítače a prodělávala, zatímco její lidé v čele s Edem Catmullem a režisérem Johnem Lasseterem usilovali o celovečerní počítačově animovaný film. Výsledkem byl v roce 1995 Příběh hraček, Toy Story.
V Pixaru nebyl Jobs hlavním vypravěčem ani režisérem. Catmull vzpomínal, že se tu učil být partnerem a naslouchat, a přijal i to, že nebude chodit na některé tvůrčí porady, protože jeho přítomnost příliš ovlivňovala ostatní. Místo další historky o šéfovi, který měl vždycky poslední slovo, tu máme člověka schopného připustit, že dobrému výsledku někdy pomůže právě jeho nepřítomnost.
Pixar mu také nabídl jinou představu o trvání vlastní práce. V rozhovoru z roku 1996 Jobs vyprávěl, jak se synem sledoval Disneyho Sněhurku: téměř šedesát let starý film dítě milovalo a pouštělo si jej znovu a znovu. Jobsovi při tom došlo, že zatímco počítače a programy během několika let zastarávají, dobrý starý příběh se v každé další generaci dětí rodí znovu.
O Příběhu hraček tehdy řekl, že se na něj budou lidé dívat i za šedesát let, nikoli kvůli počítačové grafice, ale kvůli příběhu o přátelství. Od člověka, jehož životní dráha stála na nových technologiích, je to pozoruhodně střízlivé rozlišení.
Na přátelství totiž nevychází každou chvíli nová verze. Dítě nepotřebuje nejprve ocenit výkon počítačů, aby rozumělo strachu, že je někdo nahradí, nebo radost z návratu kamaráda. A dospělý nemusí rozumět animaci, aby v pohádce poznal něco ze svého života.
Právě tady se Jobsova práce dotýká věcí, na kterých záleží i mimo dějiny podnikání. Jak poznat rozdíl mezi něčím skutečně dobrým a něčím pouze novým? Co má cenu uchovat, když všechno kolem vybízí k výměně? Na takové otázky neodpoví technologický pokrok.
Poslední úžas
Jobs o smrti veřejně mluvil už ve stanfordském projevu roku 2005, kdy připomněl svou zkušenost s rakovinou a vědomí omezeného času. V pozdějším rozhovoru s Isaacsonem však o tom, co následuje, žádnou jistotu nepředstíral: ve víře v Boha byl podle svých slov „tak padesát na padesát“ a přál si, aby lidská zkušenost a moudrost nekončily prostým „vypnutím“ životních funkcí.
Krátký e-mail, který si napsal v září 2010, ukazuje ještě jinou jeho polohu: připomínal si závislost na práci druhých, na jejich vynálezech i na pomoci lékařů a vyjadřoval vděčnost lidem živým i mrtvým. Bylo by přehnané z této zprávy vyvozovat smíření se vším, co se mu v životě přihodilo. Přesto je v ní cosi jiného než hlas muže přesvědčeného, že všechno podstatné musí dokázat sám.
Jeho sestra Mona Simpsonová později ve smuteční řeči popsala, jak se před smrtí díval na nejbližší a pak za jejich ramena; za jeho poslední slova označila trojí užaslé „No, páni..! („Oh wow“!), pronesené chvíli před skonem. Nevíme, co v něm tento úžas vyvolalo. Nemáme důvod interpretovat jej jako zahlédnutí posmrtného života, ale nelze jej ani odbýt jako bezvýznamný detail.
Po člověku, jehož práci si spojujeme s hotovými odpověďmi na to, jak mají věci vypadat a fungovat, tak nakonec zůstala i záhadná otázka. Je vlastně dobře, že ji neumíme uzavřít.
