Naši čtenáři znají „zdůvodnění“, jimiž kolektivní Západ ospravedlňuje dnešní války, a nejspíš i ty, které teprve přijdou. Jsou všeobecně známá a není třeba je znovu omílat. Jsou dutá a prolhaná nade všechny meze. Podle nich vidí Západ v Rusech agresivní podlidi, kteří ho přepadnou, aby si splnili své imperiální choutky – a to ne poprvé, ale zase jednou. Přitom to byl pokaždé Západ, kdo zaútočil a zanesl do Ruska smrt a zkázu.
Izraelci nepovažují Palestince – a s nimi i všechny Araby – ani za podlidi, nýbrž rovnou za zvířata. Palestince chtějí vyhladit genocidou, ostatní si podrobit a podřídit Izraeli („Velkému Izraeli“); od „Generálního plánu Východ“ to má jen kousek. Íránci jsou v očích Západu teroristé a masoví vrazi hnaní náboženským fanatismem.
To je samotná podstata zdůvodnění, jimiž se kolektivní Západ ohání. Dámy a pánové, kteří tento výklad vtloukají veřejnosti do hlavy a opakují ho jako mantru, odkoukali postup od Goebbelse, jemuž se připisuje známá poučka: lež donekonečna opakovaná se stane pro zmanipulovanou veřejnost pravdou. Izraelci a s nimi i jejich protějšky po celém kolektivním Západě se drží stejného receptu – a úspěšně.
Poučka funguje i po druhé světové válce – zjevný doklad naprostého úpadku skepse, tohoto protijedu na propagandu. Následky jsou děsivé: i dnes je mezi lidmi spousta přizpůsobivých, mlčících a lhostejných – až příliš mnoho.
V nacistickém Německu vraždili Židy potají. Většina obyvatel o tom neměla plnou představu, a když zaslechla nějakou fámu, mlčela. Nacistické vedení genocidu tajilo, protože se domnívalo – nejspíš právem –, že by ji lidé neschválili. V Izraeli je to úplně jinak: drtivá většina obyvatel „Svaté země“ genocidu Palestinců schvaluje a sledovat ji může každý v přímém přenosu na internetu.
Tento krátký film ukazuje Gazu před vlnou ničení a po ní. Ve srovnání s Gazou na tom Drážďany po bombardování v roce 1945 byly mnohem lépe: v Drážďanech bylo zničeno 25 000 bytů, v Gaze zhruba 135 000 budov!
Izrael vejde do dějin jako výstraha a převezme tu roli po nacistickém Německu – dějinný obrat, jehož cynismus nemá obdoby.
Katastrofálně je na tom politicky i společensky také západní Evropa. V Británii vás zatknou, postavíte-li se proti genocidě v Gaze; už jen tiché zvednutí cedule s nápisem „Jsem proti genocidě. Podporuji Palestinskou akci.“ se považuje za porušení paragrafu 13 britského zákona o terorismu. Právě kvůli tomu zatkli v Londýně Grahama Bashe, postaršího Žida. Kdo se staví proti genocidě a podporuje vražděné, platí za teroristu.
Gazu považuji za obří koncentrační tábor a jeho vězni mají právo se bránit – všemi prostředky, jak se to stalo v říjnu 2023. Když vězni v Sobiboru zabili své dozorce a utekli, platilo to za hrdinský čin – viz film Útěk ze Sobiboru. Dnes stačí podpořit tyto nebožáky, třeba jen zvednutým plakátem, a už vás mají za teroristu.
Většina je odsouzena k mlčení
Věříme-li médiím, jsou všichni Evropané rusofobové. Tak absolutně to rozhodně neplatí. Jenže – kdo rusofobem není, většinou mlčí – jedni z pohodlnosti, druzí nejspíš ze strachu před odvetou. Co by mělo ochránit „obyčejného občana“, když to nedokázalo ochránit ani tak viditelnou osobnost, jako je Jacques Baud?
V soukromém rozhovoru s lidmi ze západní Evropy rychle vyjde najevo: vlídné slovo o Rusku kariéře rozhodně neprospěje, a to ani v „neutrálním“ Švýcarsku. Jeden švýcarský bankéř ze středního managementu se mi osobně svěřil, jak věc vidí: chování Švýcarska jako neutrálního státu vůči Rusku pokládá za nepřijatelné a protiprávní, stejně jako přístup svého zaměstnavatele ke klientům s vazbami na Rusko. Hned ale dodal, že má dvě děti a dům na hypotéku, a svůj názor proto před nadřízenými vyslovit nemůže.
Je to jasné znamení: názor jednotlivce už nemá žádnou váhu ani účinek. Strach z nepříjemných následků je příliš velký. Co hrstka odvážných položí na misku vah veřejného mínění, je proto zanedbatelné. Mocní tak už vyhráli.
Rusofobie a genocidní smýšlení jsou v Evropě nejen společensky přijatelné, ale vzhledem k popsanému umlčení opačných názorů se staly mediálním a politickým programem veřejnoprávních stanic. Tento program vyznačuje „monoteistický“ pohled, v němž je jakákoli debata vyloučena: existuje jen jeden povolený bůh. A jen „náš“ názor, „naše“ pravda. „Naše demokracie“.
Zvítězilo zlo? Jsou už moje úvahy z článku „Zvítězí zlo?“ z listopadu 2025 překonané? Celé kontinenty otrávily lži, z nichž se stala jediná obludná „pravda“. Odpůrce této politiky už není třeba zabíjet ani nechávat beze stopy zmizet. Vládne strach – a odlišné názory díky němu mizí samy. Cíl splněn.
Tak se chystá válka
Ve všech zavedených stranách jede továrna na nenávist na plné obrátky. Politika, průmysl a média opět splývají v jedno – jasná známka fašismu. Mechanismus, který „odpůrce“ umlčuje, stojí na strachu povýšeném na instituci a zakotveném v zákoně. Na strachu ze ztráty zaměstnání, společenského postavení a dobré pověsti. Hrstku těch, kdo se zastrašit nedají, stihnou sankce – přijdou o veškeré peníze a nakonec o všechna práva.
Takové sankce šlapou po lidské důstojnosti i po základních právech, která z ní vyplývají. Je to politicko-správní mašinérie, vedle níž vypadá středověká říšská klatba jako žert. Zmizí-li základní svobody a práva, zhroutí se pilíř, na němž stojí každá společnost. Odkazuji na svůj text z 3. září „Lidská důstojnost je nedotknutelná“ – opravdu? Stačí se vrátit o devadesát let a tentýž rozklad společnosti uvidíme znovu.
Zmocňovací zákon z roku 1933 se zrodil z operace pod falešnou vlajkou – požáru Říšského sněmu – a ze zbabělosti německého parlamentu. Nenacistické poslance zastrašovali, vyhrožovali jim, některé i zbili. Výsledkem bylo soustředění moci, které v leckterých rysech připomíná naši dobu. „Právo je to, co slouží německému národu,“ utrousil Hans Frank na sjezdu německých právníků v roce 1933. Mezi lety 1933 a 2026 se velké rozdíly hledají jen těžko. Politika EU se dnes se vší silou úředního aparátu neprosazuje jen v Německu, ale v celé Evropské unii. V čele této nadnárodní struktury stojí Ursula von der Leyenová, vynesená k moci bez demokratického mandátu. Kancléřství Adolfa Hitlera bylo na rozdíl od ní demokraticky legitimované.
Na rozdíl od vlády Ursuly von der Leyenové bylo funkční období Adolfa Hitlera jako kancléře demokraticky legitimizováno.
Otevřená válka mezi NATO a Ruskem v Evropě se tedy už odehrává v hlavách lidí. Sud se střelným prachem je plný. Směšný útok „pod falešnou vlajkou“ v Lipsku (Rusko prý napadlo Německo dronem za 199 eur) sud zatím nezapálil; nechají tedy létat další jiskry, dokud to nebude stačit.
Na opačné straně se rýsuje jiný obzor – obzor snu, který by byl požehnáním pro celé lidstvo.
Koncept „Mám sen“ je krajně nebezpečný
„Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a naplní skutečný smysl svého kréda: ‚Za samozřejmé pokládáme tyto pravdy: všichni lidé jsou si rovni.'“
Martin Luther King na Pochodu na Washington 28. srpna 1963
Martin Luther King zaplatil za svůj sen životem. Kdyby se vlády světa řídily jeho příkladem – a nikdy jsem neslyšel, že by se proti snu tohoto hrdiny ozval jediný vlivný hlas – a kdyby se ke všem lidem na zemi přistupovalo jako k rovným, důvody dnešních válek by odpadly a měli bychom mír.
Rusové by byli lidé – ne imperialističtí a brutální podlidé z Východu. Íránci by nebyli krvelační muslimští náboženští teroristé ovládaní „mulláhy“. Číňané by nebyli bezduší komunističtí roboti toužící zničit Západ. Němci by nebyli otupělí a znovu pobloudilí nacisté, Američané by nebyli nevzdělaní, primitivní a nespolehliví chvastouni vydírající celý svět a konečně Britové by nebyli psychopati z mlh Albionu, kteří by dodnes rádi vládli světu.
Prostě bychom žili spolu, spory bychom řešili mírovou cestou a nikdy by nás nenapadlo vyhrožovat druhým smrtí a zkázou, natož je napadnout nebo zničit.
Jsem si jistý: kdyby se konalo celosvětové referendum, tahle prostá vize světa by získala širokou podporu – nejspíš u nějakých 90 procent lidstva.
Takový sen by byl rájem
Tento sen se brzy nejspíš nesplní. Představovat si ho je přesto čirá rozkoš.
Za války státy vyhánějí vojenské výdaje do astronomických výšin. Ve válce přitom už jsme a výdaje na zbrojení se mezitím znásobily. Kdyby tyto náklady odpadly, mohly by se vlády věnovat tomu, kvůli čemu je občané skutečně zvolili: zlepšovat život obyvatel investicemi do infrastruktury, školství, zdravotnictví a podobně.
V tomto ideálním světě by nebyly ani sankce; obchod se zbožím i peněžní toky by byly volné, bez překážek, a tím mnohem efektivnější a levnější. Těžil by z toho každý, kdekoli na světě.
Země jako Rusko a Írán – abychom jmenovali jen dvě z největších dnešních válčících stran – by se ze dne na den staly nejbohatšími státy planety. A právě v tom nakonec tkví jeden z hlavních důvodů, proč se dnes tento sen nedaří uskutečnit. Jmenuje se závist – po chamtivosti nejmocnější síla v člověku.
Mnozí pokládají závist za neduh nižších vrstev toužících po lepším životě. Tak to ale není. Poznal jsem miliardáře, kteří si mohli doslova pouhým kývnutím splnit jakékoli hmotné přání. A přesto záviděli těm, kdo byli ještě bohatší. Zvrácené, ale pravdivé. Totéž platí o superelitách skrytých před zraky veřejnosti. Ti nejmocnější chtějí automaticky být i nejbohatší – jinak se bojí, že o svou moc přijdou.
Mocní o snový svět nestojí
Snový svět mocných vypadá úplně jinak – zrcadlí se v dnešní situaci. Na zbrojních výdajích vydělávají miliardy; je to obchod s obrovskými provizemi a maržemi. Oáza blahobytu stvořená pro zkorumpované šéfy firem, politiky, politické analytiky, lobbisty a mainstreamová média. Svět mého snu by pro tento obchod znamenal konec. A obchod je to tím výnosnější, že se o ty obrovské sumy dělí nepatrná část lidstva – a ještě jí zbude dost, aby si koupila ty, kdo rozhodují v politice, ekonomice a médiích.
U těchto dam a pánů nestačí jen podmazávat, aby nějaký orgán – třeba parlament – schválil zakázku: podmazávání je totiž jako pronájem, platí se znovu a znovu. Kdo si tyto lidi koupí a zapojí je do hodnotových řetězců, ušetří na jejich opečovávání, na čase stráveném řízením, a tedy na penězích. Mladé politiky hýčkají stipendii a skvěle placenými trafikami se slibem, že po odsloužení v politické funkci opět dostanou místo, na jaké by sami nikdy nedosáhli. Čím hloupější člověk, tím nižší náklady.
Ukázkový příklad: Annalena Baerbocková. Je hloupá jako necky, a přesto: několik měsíců „navštěvovala“ spíš Londýn než Londýnskou školu ekonomie (LSE) (2004/2005), stala se ministryní zahraničí (2021–2025), poté předsedkyní Valného shromáždění OSN (2025/2026) a dnes je hostující profesorkou na Kolumbijské univerzitě. Plat bude mít nejspíš mezi 250 000 a 400 000 dolary. Jak se podařilo jejího rektora přimět, aby za profesorku přijal takové stvoření, které neovládá ani vlastní mateřštinu, nechám na čtenářově představivosti.
Nejsou to žádné novinky. Joschka Fischer, který nedokončil ani střední školu, skončil po letech v čele německé diplomacie a ve funkci vicekancléře (1998–2005) jako hostující profesor na Princetonské univerzitě – bez maturity a bez jakéhokoli vysokoškolského vzdělání, o bakalářském titulu, doktorátu či habilitaci nemluvě. Jen zlý jazyk by si pomyslel, že toto pasování na profesora mělo něco společného s bombardováním Srbska.
Mnoho kariér jede podle stejného vzorce: čím slabší kandidát, tím snáz ho jeho patroni vymodelují podle svého a tím levněji dosáhnou cíle. Prezident Macron neznal pojem provozní zisk před odpisy (EBITDA), když ho v roce 2008 přijali k Rothschildům – jako by zedník neuměl držet zednickou lžíci. Partnerem se sice stal už po dvou letech, jenže do té doby měl při velkých transakcích na starosti jen úkoly „juniora“: vyplňoval excelové tabulky. U Rothschildů přitom cesta od nováčka k partnerovi trvá sedm až dvanáct let. Macron tedy sklidil pocty dřív, než prokázal jakékoli zvláštní služby. Totéž platí o spolkovém kancléři Merzovi v BlackRocku.
Takhle se v Evropě – ale i v USA – kují kariéry poddajných, snadno ovladatelných loutek: poslouchají ty, kdo tahají za nitky, a na přání vlastních národů nedbají. Proto je také naprosto vedlejší, že 99 procent lidí touží po míru a blahobytu. Kam bychom to došli, kdyby plebs dostal, co si přeje?
Jak se zbavit těch, kdo ničí sny?
S potřebnými prostředky a dobrým týmem vědců by se dalo dámy a pány, kteří jednají ve stínu, docela dobře postavit do světla reflektorů. Zatím se k tomu však mnozí, kdo na to intelektuálně mají, z pouhého pudu sebezáchovy neodhodlají. Publikací na toto téma vyšla celá řada, pocházejí však většinou od neznámých autorů, a jsou tak snadnou kořistí pro ty, kdo podobné bádání odbudou nálepkou konspirační teorie – a autory tím odstaví na vedlejší kolej.
Před několika týdny jsem večeřel se skupinou nejbystřejších a nejvlivnějších geopolitických analytiků Západu. Zeptal jsem se jich, zda pokládají tezi o skupinách (deep state, Rothschildové atd.) za podloženou: odpověď zněla kategoricky „ano“ – a od všech. Pokud se žádný z těch velkých duchů – a to oni skutečně byli – tématu nevěnuje a nic o něm nezveřejní, je to z pudu sebezáchovy. Běžnými vědeckými a novinářskými prostředky to zatím zřejmě vyřešit nejde: strach na jedné straně je příliš velký, moc na druhé straně stejně tak. Ta chvíle ale přijde, protože loutkovodiči neustále chybují; viz Epstein – „Pomahač zla“ – nebezpečné otázky.
Můj sen je rajský, skutečnost je však noční můra.
Závěr
Mám sen. V tomto článku jsem o něm psal už mnohokrát: sen o blahobytu pro všechny, sen o spravedlnosti. A nade vše sen o míru. Právě on lidi odjakživa zvedal ze země a hnal do boje, i v nejtemnějších a nejtěžších obdobích jejich dějin.
Je to vůbec ještě možné, když nejméně od druhé světové války řídí světové dění ze stínu skryté, nikým nevolené kruhy? To je víc než nejisté. Kdo bude mít sílu, odvahu a prostředky vyrvat ty netvory z jejich temnot, vystavit je zrakům světa a postavit je před soud?
Času zbývá málo. Pokud Evropané dosáhnou svého a vypukne válka s Ruskem, bude to podle ministra zahraničí Lavrova válka úplně jiného druhu – a bude krátká.
Vyzývám západní představitele: zanechte válečného šílenství a dupněte na brzdu, dokud je čas – než silnice zledovatí, řízení přestane poslouchat a hlupáci za volantem pochopí svou hloupost až ve chvíli srážky.
Účet za vás zaplatíme všichni.
