Mezi básníky, kteří vstoupili do české literatury v nejtemnější hodině národa, patří Jan Pilař k nejméně připomínaným. Narodil se 9. září 1917 v jihočeském Stříbřci. V básních se obracel k domovu, rodu a české zemi.
Z kraje rybníků
Stříbřec leží na Třeboňsku, v krajině rybníků, luk a borových lesů, která se do Pilařových veršů otiskla nesmazatelně. Venkovský původ pro něj nebyl jen životopisným údajem, nýbrž celoživotním měřítkem hodnot. Před válkou se hlásil k ruralistům, básníkům půdy a vesnice.
V roce 1939 publikoval v katolické revui Řád po boku Jana Zahradníčka, Jaroslava Durycha či Františka Křeliny. Jeho tehdejší verše nesou duchovní, téměř kajícný tón a touhu po pevném zakotvení v rozkolísaném světě. Knižně debutoval téhož roku sbírkou Jabloňový sad. Sbírka byla spolu s Ortenovou Čítankou řazena k nejvýraznějším debutům roku 1939, jejichž autoři se v soutěži mladé generace výrazněji prosadili.
Domov jako odpověď okupaci
Sedmnáctého listopadu 1939 Němci zavřeli české vysoké školy a na dvanáct set pražských a brněnských studentů odvlekli do koncentračních táborů. Mezi nimi byl i Jan Pilař. Prošel Sachsenhausenem a na svobodu se dostal až v následujícím roce. Studia přerušená okupací dokončil až po válce.
V dubnu 1940 vyšel u Františka Borového Jarní almanach básnický 1940 s předmluvou Václava Černého. Vedle Ivana Blatného, Josefa Kainara či Jiřího Ortena v něm Pilař otiskl cyklus Tři básně na domov. V něm se spolu s Lumírem Civrným přihlašuje k tradičním hodnotám. Byl to zásadový postoj. Tam, kde se o svobodě mluvit nesmělo, se legální poezie stala obranou jazyka, krajiny a národní paměti.
Za protektorátu pracoval v nakladatelství Novina a v literární rubrice deníku Venkov. V dopise Jaromíru Johnovi z března 1942 vysvětluje, že chce pomáhat dobrým knihám ve společnosti, která ztrácí měřítka, a přitom zůstat věrný vlastní poezii. Jeho sbírky v těch letech vycházely téměř každoročně.
Most přes Vislu
Pilařův velký přínos leží také v překladech. Už v roce 1946 připravoval pro Borového antologii polské válečné poezie. Později převedl do češtiny Juliana Tuwima, Władysława Broniewského a Konstantego Ildefonse Gałczyńského. V roce 1979 vydal rozsáhlý soubor polských básníků dvacátého století nazvaný Setkání nad Vislou a v roce 1983 výbor z venkovské lyriky Tadeusze Nowaka, Bělejší než sníh. Tyto knihy přibližovaly českému čtenáři národ, který stejně jako Češi poznal cizí útlak a z poezie si učinil oporu. Překladatelskou práci mu přiznávali i jeho nejtvrdší kritici.
Byl také pilným recenzentem. Po válce psal pro Zemědělské noviny pravidelné přehledy nové české lyriky a v roce 1946 tam Hostovského Listy z vyhnanství nazval „perlou české literatury“.
Stín doby a návrat ke kořenům
Po válce vstoupil tak jako mnoho jiných českých mladých literátů do KSČ. V letech 1949 až 1954 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů, pět let vedl Literární noviny a od roku 1959 řídil nakladatelství Československý spisovatel. A tak jako mnozí jiní včetně Pavla Kohouta či Milana Uhdeho psal oslavné verše ke Stalinovým narozeninám.
Tím spíše stojí za pozornost, kam se jeho poezie vracela v pozdních letech. Sbírka Žlutý list (1972) shrnuje verše z let 1967–1971, výbor Země zelená louka (1977) nese krajinu domova už v titulu. Knihou Růže pro Jana Nerudu (1984) se hlásil ke klasikovi české poezie devatenáctého století a roku 1987 vyšel výbor Rodokmen s ilustracemi Oty Janečka v edici Bohemia.
Už samotné názvy ukazují, co pro Pilaře zůstalo nejpevnější: rod, půda a mateřská řeč. Obrazovou publikací Československo (1975) pak čtenářům představil dějiny, přírodu a umění své vlasti.
Co z něj zůstává
Jan Pilař není postavou, kterou by bylo možné vepsat do čítanek bez otazníků. Jeho básnické dílo však dokládá něco, co přesahuje politické zlomy. Věrnost krajině, z níž vzešel, a přesvědčení, že národ drží pohromadě řeč a paměť.
Začínal jako dvaadvacetiletý básník, který v době německé okupace psal o domově, a končil knihami nazvanými Rodokmen a Země zelená louka. Mezi tím otevřel českému čtenáři poezii spřízněného slovanského národa.
Právě tato linie jeho díla, jihočeská, vlastenecká a slovanská, zasluhuje, aby nezapadla.
