Křeslo pro Maa, deštník pro Tchaj-wan

Pro rezoluci číslo 2758 dne 25. října 1971 hlasovalo 76 států, 35 bylo proti a 17 se zdrželo. Rezoluce uznala zástupce Čínské lidové republiky za jediné zákonné představitele Číny v OSN a nařídila okamžitě vyloučit „zástupce Čankajška“ z OSN i ze všech přidružených organizací.

Peking tím získal i stálé místo v Radě bezpečnosti s právem veta. Spojené státy hlasovaly proti. Ve stejných dnech však Nixonův poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger pobýval v Pekingu a jednal o prezidentově návštěvě. Tchaj-wan od té doby v OSN nezasedá.

Míček v autobusu

Sbližování začalo nenápadně. Na mistrovství světa ve stolním tenisu v japonské Nagoji nastoupil 4. dubna 1971 devatenáctiletý Američan Glenn Cowan omylem do autobusu čínské reprezentace. Většina Číňanů si dlouhovlasého cizince měřila nedůvěřivě. Trojnásobný mistr světa Čuang Ce-tung mu však podal ruku a daroval mu hedvábnou tkaninu s vyobrazením hor Chuang-šan. Fotografie obou hráčů se druhý den objevily na titulních stranách japonských novin. Mao Ce-tung podle dobových zpráv prohlásil, že Čuang je nejen dobrý hráč, ale i dobrý diplomat. O šest dní později přešlo americké družstvo z Hongkongu do Číny.

V červenci se na tajnou cestu vydal Kissinger. V Pákistánu předstíral žaludeční nevolnost, ačkoli ho žaludek skutečně zradil už předtím v Indii. Do horského letoviska odjel místo něj dvojník. Kissingera samotného odvezl 9. července v půl čtvrté ráno nejvyšší úředník pákistánského ministerstva zahraničí Sultán Muhammad Chán volkswagenem broukem na letiště, odkud odletěl do Pekingu. Úspěch mise měl Nixonovi oznámit jediným slovem: „Eureka“. Dne 15. července prezident v televizi ohlásil, že Čínu navštíví.

Křeslo zakládajícího člena

Čínská republika patřila v říjnu 1945 k zakládajícím členům OSN a usedla mezi pět stálých členů Rady bezpečnosti. Po prohrané občanské válce se Čankajškova vláda stáhla na Tchaj-wan. Za jedinou zákonnou vládu celé Číny se však dál považovala. Stejný nárok vznášela komunistická vláda v Pekingu. Právo veta použila jedinkrát, v prosinci 1955 proti přijetí Mongolska, které pokládala za součást Číny.

Od roku 1961 prosazovaly Spojené státy každoročně usnesení, podle něhož byla jakákoli změna čínského zastoupení „důležitou otázkou“ a vyžadovala dvoutřetinovou většinu. Peking ale získával stále víc příznivců. Uznala ho Británie už v roce 1950, Francie v roce 1964 a Kanada v říjnu 1970. Na jeho stranu se přidávala i řada nově nezávislých států Asie a Afriky. V listopadu 1970 získal návrh na přijetí komunistické Číny poprvé většinu, 51 hlasů proti 49.

Bush bojuje, Kissinger cestuje

V roce 1971 Washington poprvé přestal bránit vstupu komunistické Číny a začal prosazovat dvojí zastoupení, při němž by v OSN zasedaly obě čínské vlády. Státy, jejichž podporu Washington potřeboval, trvaly na tom, aby místo v Radě bezpečnosti připadlo Pekingu. Velvyslanec při OSN George Bush napsal Kissingerovi, že v OSN nenašel nikoho, kdo by plánu bez této podmínky dával šanci. Dvojí zastoupení přesto odmítl Čankajšek i Peking. Čínské ministerstvo zahraničí 29. srpna prohlásilo, že v OSN nikdy nedopustí „dvě Číny“.

Nixon a Kissinger uložili Bushovi, aby za setrvání Tchaj-peje v OSN tvrdě bojoval. Kissinger mezitím chystal druhou cestu do Číny, kde měl s premiérem Čou En-lajem připravit společné komuniké k Nixonově návštěvě. Hlasování v OSN nakonec připadlo právě na dny jeho pobytu. Ministr zahraničí William Rogers a Bush 22. října prezidenta varovali, že Kissingerův návrat těsně před hlasováním zapůsobí na nerozhodnuté státy. Bush dodal, že už samotná cesta vrhá na hlasování nejasný stín. Nixon proto nařídil odložit návrat o den. Kissinger přistál ve Washingtonu 26. října odpoledne, den po hlasování.

Tanec v sále

Dne 25. října Spojené státy nejprve prohrály procedurální hlasování o dvoutřetinové většině poměrem 55 ku 59, patnáct států se zdrželo. Neprošel ani Bushův návrh hlasovat o vyloučení Čínské republiky zvlášť. Před rozhodujícím hlasováním oznámila delegace Tchaj-peje v čele s ministrem zahraničí Čou Šu-kchajem, že se dalšího jednání nezúčastní, a opustila sál. Pro albánskou rezoluci se pak vyslovily i Francie, Kanada, Rakousko a Československo.

Tanzanský velvyslanec Salim Ahmed Salim v černé tunice vyskočil ze židle a zatančil vítězný tanec. Bush seděl zachmuřeně a událost označil za chvíli hanby. Čankajšek o dva dny později prohlásil, že OSN, kterou jeho země pomáhala založit, se stala semeništěm zla. Krajany ujistil, že o osudu země rozhodují oni sami. Zástupci lidové republiky usedli do lavic Valného shromáždění 15. listopadu 1971.

Washington bere na vědomí

Nixon přiletěl do Pekingu 21. února 1972. Na konci návštěvy podepsaly obě strany v Šanghaji společné komuniké, v němž každá vyložila své stanovisko zvlášť. Spojené státy v něm „berou na vědomí“, že Číňané na obou stranách Tchajwanského průlivu zastávají názor, že existuje jediná Čína a Tchaj-wan je její součástí. Zavázaly se také postupně snižovat počet vojáků na ostrově a jako konečný cíl je stáhnout. Nixon při přípitku prohlásil, že to byl týden, který změnil svět. Mao v roce 1975 Kissingerovi řekl, že si Tchaj-wan vezmou za sto let a budou o něj bojovat.

Muž, který v OSN hájil Tchaj-pej, mezitím v letech 1974 a 1975 vedl americkou styčnou kancelář v Pekingu. George Bush po městě jezdil na kole a vysloužil si přezdívku cyklistický velvyslanec. Prezident Jimmy Carter pak 15. prosince 1978 oznámil, že USA od 1. ledna 1979 uznávají Peking jako jedinou zákonnou vládu Číny a ukončují obrannou smlouvu s Tchaj-wanem. Kongres pobouřilo, že s ním vláda jednání nekonzultovala, a přijal zákon o vztazích s Tchaj-wanem, který Carter podepsal 10. dubna 1979. Zákon zřídil Americký institut na Tchaj-wanu jako neoficiální zastoupení a umožnil ostrovu dodávat obranné zbraně.

O ostrově mlčí

V roce 1969 uznávalo Tchaj-wan zhruba 70 států, letos v květnu jich zbývalo dvanáct. Většinou jde o malé země v Latinské Americe, Karibiku a Tichomoří, v Africe Eswatini a v Evropě Vatikán. Peking vykládá rezoluci 2758 jako mezinárodní potvrzení zásady jedné Číny. Americké ministerstvo zahraničí od roku 2024 veřejně namítá, že rezoluce tuto zásadu nepotvrzuje, o postavení Tchaj-wanu nerozhoduje a nebrání jeho účasti v systému OSN. Čínská diplomacie odpovídá otázkou, proč by shromáždění vylučovalo Čankajškovy zástupce, kdyby se zastoupení Číny Tchaj-wanu netýkalo.

Dne 24. září 2026 přijal Donald Trump v Bílém domě s plnými poctami Si Ťin-pchinga, který tam zavítal poprvé po jedenácti letech. Podle čínského ministerstva zahraničí Si vyzval Spojené státy, aby se proti nezávislosti Tchaj-wanu výslovně postavily. Znamenalo by to posun od dosavadní americké formulace, podle níž Washington nezávislost „nepodporuje“.

 Trump ani Si na otázky novinářů, zda o Tchaj-wanu mluvili, neodpověděli. Washington přitom už schválil ostrovu balík zbraní za jedenáct miliard dolarů. I po pětapadesáti letech tak hraje se dvěma pálkami zároveň.