Na konci srpna roku 1526 se u Moháče v jižních Uhrách střetlo uherské vojsko s armádou sultána Sulejmana I. Bitva skončila katastrofou. Mladý král Ludvík Jagellonský, jemuž bylo teprve dvacet let, se na útěku z bojiště i s koněm utopil v rozvodněném potoce.
Česká koruna tak náhle osiřela, a to v okamžiku, kdy osmanská expanze přestala být vzdálenou zprávou z Balkánu a stala se bezprostřední hrozbou pro samo srdce Evropy.
Moháč a osiřelý trůn
Úmrtí panovníka bez dědice otevřelo otázku, kterou české země neřešily od roku 1471. Stavovská obec, zvyklá za vlády slabých Jagellonců spravovat zemi fakticky po svém, se nyní měla rozhodnout, komu svěří korunu svatého Václava.
O uprázdněný trůn projevila zájem řada uchazečů. Nejvážnějšími soupeři byli bavorští vévodové z rodu Wittelsbachů, ve hře byl i polský král Zikmund či saský kurfiřt. Ferdinand ale měl dva podstatné trumfy. Byl manželem Anny Jagellonské, sestry zesnulého Ludvíka, a za jeho zády stála moc staršího bratra, císaře Karla V., vládce nad říší, „nad níž slunce nezapadá“.
Čeští stavové však odmítli uznat jakýkoli dědický nárok odvozovaný od Anny. Trvali na zásadě, že král je v Čechách volen. Ferdinandovi vyslanci proto nevystupovali jako zástupci dědice, nýbrž jako vyjednavači uchazeče. Slibovali potvrzení zemských privilegií a svobod, respektování basilejských kompaktát, převzetí dluhů královské komory, pobyt panovníka v zemi a obranu proti Turkům.
Sněm, který se sešel v Praze, svěřil samotnou volbu čtyřiadvacetičlennému sboru volitelů, do nějž vyslal po osmi zástupcích panský, rytířský i městský stav. Tento sbor 23. října 1526 jednomyslně zvolil Ferdinanda králem. Nový panovník musel vydat reversy, v nichž výslovně uznal, že na trůn nastupuje ze svobodné vůle stavů.
Korunován byl 24. února 1527 v chrámu svatého Víta. Korunovaci vykonal olomoucký biskup Stanislav Thurzo, neboť pražský arcibiskupský stolec zůstával od husitských válek neobsazen. Den nato byla korunována i královna Anna.
Jednomyslnost volitelů nebyla projevem citové náklonnosti, ale střízlivého kalkulu. Stavové potřebovali panovníka schopného zemi ubránit a zároveň doufali, že vladař zaměstnaný starostmi po celé Evropě ponechá správu Čech v jejich rukou. Druhá z těchto nadějí se brzy ukázala jako mylná.
Španělský princ na českém trůnu
Ferdinand se narodil 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu. Byl synem Filipa Sličného a Jany Kastilské, vnukem císaře Maxmiliána I. i katolických veličenstev Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Vyrůstal ve Španělsku pod dohledem svého aragonského děda, jehož jméno nesl, a teprve jako mladík se ocitl ve střední Evropě. Němčině se musel učit dodatečně.
Roku 1521 mu bratr Karel svěřil správu rakouských dědičných zemí. Téhož roku se v Linci oženil s Annou Jagellonskou. Jejich manželství, uzavřené z dynastických důvodů, se ukázalo jako mimořádně šťastné a vzešlo z něj patnáct dětí. Ferdinand byl vzdělaný, hluboce zbožný katolík, zároveň však pragmatický a vytrvalý správce, který dovedl ustoupit, když to okolnosti vyžadovaly, a znovu zatlačit, když se naskytla příležitost.
Vláda pevné ruky
Do Čech přišel s jasnou představou: posílit královskou moc, kterou za Jagellonců prakticky převzaly stavy, a vybudovat úřednický aparát schopný spravovat celé soustátí. Již roku 1527 zřídil ve Vídni dvorské ústřední úřady a v Praze českou komoru, která převzala správu královských financí z rukou stavovských hodnostářů. Postupně se mu dařilo omezovat vliv nejvyšších zemských úředníků a prosazovat vlastní lidi.
Zlomem nastal rok 1547. Ferdinand vyzval stavy k tažení proti protestantským knížatům šmalkaldského spolku Část šlechty a královská města se však postavily na odpor a sestavily vlastní vojsko. Po vítězství Karla V. u Mühlberka se však odboj rozpadl. Na takzvaném krvavém sněmu v létě 1547 byli čtyři vůdci odboje popraveni, královským městům byla zkonfiskována podstatná část majetku a jejich správu nově dozorovali královští rychtáři. O rok později vznikl apelační soud, nejvyšší odvolací instance pro městské soudy. Tvrdě postižena byla i Jednota bratrská, jejíž členové museli z velké části odejít do exilu.
Vedle represí však Ferdinandova vláda přinesla i konsolidaci církevních poměrů. Roku 1556 povolal do Prahy jezuity, kteří v Klementinu založili kolej s gymnáziem, a roku 1561 dosáhl obnovení pražského arcibiskupství v osobě Antonína Bruse z Mohelnice. Od roku 1547 spravoval Čechy jako místodržitel jeho druhorozený syn, arcivévoda Ferdinand Tyrolský, mecenáš umění a zadavatel stavby letohrádku Hvězda.
Po abdikaci Karla V. převzal Ferdinand i císařskou korunu. Zemřel 25. července 1564 ve Vídni a byl pohřben v katedrále svatého Víta, kde spolu s Annou a synem Maxmiliánem odpočívá v renesančním královském mauzoleu.
Odkaz, který rozděluje i spojuje
Volba roku 1526 svázala české země s podunajskou monarchií, která na jedné straně uchránila Čechy a Moravu před osmanskou okupací, jakou zažila velká část Uher, na straně druhé je vtáhla do napětí mezi stavovskou samosprávou a panovnickým centralismem. Toto napětí, poprvé otevřeně propuknuvší roku 1547, vyvrcholilo o sedmdesát let později stavovským povstáním a bitvou na Bílé hoře.
Za Ferdinandovy vlády pronikla do Čech naplno italská renesance. Na Pražském hradě vyrostl Letohrádek královny Anny, obklopený Královskou zahradou, a šlechtická sídla po celé zemi přejímala nové architektonické tvary. Humanistická vzdělanost se šířila prostřednictvím škol i tiskáren a čeština zůstávala jazykem zemské správy, sněmu i soudů.
Obraz Ferdinanda v národní paměti je přesto rozporuplný. Obrozenecká a později i prvorepubliková historiografie kladla rok 1526 na počátek dlouhé „národní poroby“ a Habsburky vykreslovala jako cizí dynastii utlačující český živel. Takový výklad však opomíjí, že Ferdinanda zvolili sami Čechové, a to zcela svobodně. I František Palacký napsal roku 1848 známou větu, že „kdyby Rakouska nebylo, bylo by třeba se přičinit, aby bylo“.
Současné dějepisectví hledí na první Habsburka na českém trůnu střízlivěji: jako na panovníka, jenž sice tvrdě prosazoval vlastní moc, ale zároveň položil základy státního celku, v němž české země po staletí obstály uprostřed velmocenských střetů a v němž se nakonec zformoval i moderní český národ.
Podzimní den roku 1526 tak není jen datem nástupu nové dynastie. Je to okamžik, kdy se Čechy rozhodly pro místo ve střední Evropě. Důsledky pak – dobré i zlé – utvářely jejich osud po celá další staletí.
