Války, které „prezident mírotvůrce“ rozpoutal nebo přiživil, nepřinesly jen smrt a utrpení – názorně mu také ukázaly meze západního hegemonistického impéria. Vojensky a hospodářsky vyčerpané Spojené státy budou hledat východisko – a nějaké jistě najdou.
Špatné vyhlídky před volbami do Kongresu
Potíže pro Trumpa – hrozí mu odvolání z funkce
Volí se „jen“ Kongres. Ve Sněmovně reprezentantů se obsazuje všech 435 křesel, v Senátu se volí 33 ze 100 senátorů. Senátoři mají šestiletý mandát a každé dva roky se o něj musí ucházet třetina z nich. Trumpa samotného se volby netýkají.
Přesto je ve hře mnoho a pro zbytek Trumpova funkčního období mohou být volby rozhodující. Podle mnohých ho čeká řízení o odvolání z funkce, protože porušil nespočet zákonů – zejména válkou proti Íránu. Po vietnamské válce přijal Kongres rezoluci o válečných pravomocech (War Powers Resolution). Podle výkladu Kongresu, který je v ní zakotven, smí prezident vyslat americké ozbrojené síly do boje zásadně jen tehdy, pokud:
- Kongres vyhlásil válku,
- Kongres takový zásah výslovně schválil zákonem, nebo
- nastal stav národního ohrožení po útoku na Spojené státy, jejich území nebo ozbrojené síly.
Odvolat prezidenta ale nebude snadné. Sněmovna reprezentantů sice může řízení formálně zahájit prostou většinou. Vede ho však Senát a k odsouzení a odvolání je zapotřebí dvoutřetinová většina, tedy 67 hlasů. Podle současných trendů zasedne po volbách v Senátu asi 55 demokratů – pro Trumpovo odsouzení a odvolání by tedy muselo hlasovat nejméně dvanáct republikánů, a to je sotva pravděpodobné. Pokud ale Trump přijde o obě komory, stane se z něj „chromá kachna“: zůstane značně osamocen a neprosadí už žádný ze svých záměrů – tedy za předpokladu, že bude dodržovat platné zákony, o čemž lze ovšem pochybovat.
V Senátu dnes zasedá 53 republikánů, 45 demokratů a dva nezávislí. Ve Sněmovně reprezentantů je 218 republikánů, 214 demokratů a jeden nezávislý, dvě křesla jsou neobsazená. Republikáni tedy mají většinu v obou komorách.
Pro Trumpa existuje jen jeden směr: kupředu
Trump by nebyl Trumpem, kdyby volby do Kongresu nebral jako hlasování o důvěře sobě samému. Je přece největší a prostě nedokáže pochopit, proč ho nemají rádi všichni. Ostatně ho zklamalo, že ani tentokrát nedostal Nobelovu cenu míru. Tolik ke světu, v němž žije prezident Trump.
Holá čísla nevěstí Trumpovi nic dobrého
Republikánům, a tedy i Trumpovi, prognózy ke 14. říjnu 2026 ukazují tyto výsledky:
- Demokraté vyhrají obě komory: 61 %
- Demokraté vyhrají Sněmovnu reprezentantů, republikáni udrží Senát: 30 %
- Republikáni vyhrají obě komory: 11 %
- Republikáni vyhrají Sněmovnu reprezentantů, demokraté Senát: 1 %
Trump nejsou Spojené státy
Za kormidlem sedí prezident, kurz ale určují jiní
O mechanismech americké zahraniční politiky jsem už psal v článku „Válka bez míru – americká strategie má s Trumpem pramálo společného“. Kdo se podívá za muže, který se v Bílém domě nafukuje, objeví strategii sice bezohlednou a chladnokrevnou, zato však soudržnou – a uskutečňují ji ti, kdo skutečně tahají za nitky. Jejím poznávacím znamením jsou nekonečné války. Jejich strůjcům vynášejí, protože je platí veřejnost. Vyhrát je nikdy cílem nebylo. Cílem byly naopak jejich vysoké náklady a trvalá přítomnost amerických vojsk na citlivých místech – bohatých na suroviny nebo politicky a strategicky významných. Spojené státy se pustily do velkých geopolitických sázek a ty se čím dál víc ukazují jako prohrané. Nechtějí-li všechno pohřbít, musejí se vrátit k tomu, v čem jsou Američané opravdu nejlepší na světě: začít úplně znovu.
Grahamova politika svého tvůrce dlouho nepřežila
Na první pohled by se dala dohoda o naftě snadno odbýt jako Trumpův reklamní tah uprostřed předvolební kampaně: celý její objem odpovídá americké spotřebě nafty za necelý týden, zhruba za čtyři až šest dní. Je to kapka v moři a ekonomicky to nedává smysl. Od uzavření dohody navíc Spojené státy zdrženlivěji poskytují Ukrajině zaměřovací údaje a včasná varování a omezen byl i systém Starlink.
Kyjevský režim proto hůře útočí hluboko na ruském území. Američané však toto Zelenského tvrzení popírají. Mnohem dalekosáhlejší je ovšem Trumpovo rozhodnutí pozastavit zákon o protiruských sankcích, s nímž přišel zesnulý senátor Graham. Jasně naznačuje, jak Spojené státy svou politiku vůči Rusku přehodnocují.
Odvěká touha Západu oslabit a rozdělit Rusko
Nejde možná o mnohem víc? Sepisuji tu své úvahy o změně kurzu, která by mohla trvale ovlivnit konflikt na Ukrajině. Spojené státy – společně s Brity a EU – usilují o oslabení Ruska: má se nakonec zhroutit nebo nechat rozparcelovat, aby se mohly zmocnit jeho surovin. „Kuchařku“, tedy návod k této strategii, vydal v roce 2019 think tank RAND Corporation pod názvem Extending Russia (Přetěžování Ruska).
Oslabit a rozkouskovat Rusko je dávný plán. Pro jednoduchost začněme výčet útoků na Rusko krymskou válkou (1853–1856). Rusko tehdy nakonec zničeno nebylo, ztratilo však právo držet černomořské loďstvo a získalo je zpět až v roce 1871. Dalším útokem na ruskou vojenskou moc byla rusko-japonská válka (1904–1905) – pokus, který financovala londýnská City. Brzy nato přišla první světová válka spolu s Říjnovou revolucí (1914–1917), která smetla carskou říši. Vítězstvím bolševiků však Britové ztratili nad během politických událostí kontrolu.
Druhá světová válka pak Sovětskému svazu, jehož největší část tvořilo Rusko, umožnila stát se největší pozemní velmocí. Rozpad Sovětského svazu (1991) vedl k výprodeji nejcennějších průmyslových odvětví prostřednictvím oligarchů, které financovali Rothschildové a další angloameričtí financiéři. Londýnská City tak byla vysněnému cíli blíž než kdy dřív. Oligarchové měli za Jelcina kromě peněz svých mecenášů i politický vliv, který se dal označit za značný, ne-li všudypřítomný. Teprve se zvolením prezidenta Putina byla moc vyrvána z rukou oligarchů, a tím i londýnské City. I proto Britové Putina nesnášejí jako čert kříž.
Války Rusko vysilovaly, přinášely mu utrpení a oslabovaly ho, umíráček mu ale nikdy neodzvonily. Roky 1917 a 1991 potvrdily Clausewitzův (volně citovaný) výrok: „Rusko nelze porazit zvenčí, lze ho jen zničit zevnitř.“ Pokusy dosadit po roce 2000 třeba Navalného nebo Chodorkovského byly jen bezvýznamné manévry – ztroskotaly hned na začátku, protože ani jeden z nich neměl v Rusku žádnou důvěryhodnost. Nakonec se k rozdmýchávání nepřátelství vůči Rusku sáhlo po jistém Billu Browderovi, odsouzeném daňovém podvodníkovi – v Rusku samotném bez sebemenšího úspěchu.
Zástupná válka na ukrajinské půdě je dalším útokem Západu všemi prostředky – vojenskými, politickými i hospodářskými – a znovu žalostně selhává. Rusko nikdy nebylo tak silné vojensky, hospodářsky (s výjimkou několika trpasličích států je nejméně zadluženou zemí světa) ani společensky: naprostá většina obyvatel plně podporuje jeho geopolitický kurz.
Na rozdíl od jiných politických hráčů si to Američané zřejmě stále víc uvědomují – tím spíš, že k válce proti Rusku na Ukrajině teď přibyl konflikt na Blízkém východě. Vyvolali ho sami – a i ten se jim, zdá se, vymyká z rukou.
Spojené státy mohou Blízký východ ztratit úplně
Americká moc slábne – krok za krokem od roku 1979
Od druhé světové války vládli Blízkému východu Američané. Nejprve převzali od Britů kontrolu nad Saúdskou Arábií a po převratu v rámci operace Ajax (1953) vyšachovali Brity i z Íránu. Roku 1979 o Írán, jednoho ze svých dvou velkých partnerů, přišli. Íránsko-irácká válka (1980–1988), kterou poté rozpoutali, sice potěšila americký zbrojní průmysl a zpočátku i americké ropné zájmy v Iráku, ztroskotala však na houževnatosti Íránců.
Další konflikty od roku 1991 (Irák 1991, Afghánistán od roku 2001, Irák 2003, Libye 2011) byly pro vojensko-průmyslový komplex opět hotovou hostinou, Američanům ale kromě zkázy a smrti nepřinesly žádný trvalý obchodní zisk. Netanjahu se čtvrt století snažil přimět každého amerického prezidenta k útoku na Írán – a v únoru 2026 u „blonďáčka“ uspěl. Výsledkem je nejen vojenské fiasko Spojených států a Izraele: „osa odporu“ navíc zesílila v míře, jakou si ani Izrael, ani Spojené státy nedokázaly představit.
Hormuzský průliv ovládají Íránci – ve spolupráci s Ománem. Bab al-Mandab má v rukou hnutí Ansarulláh a podle všeho má dobrou šanci svrhnout rod Saúdů – i když náš uznávaný odborník a autor Alastair Crooke soudí, že největší nebezpečí hrozí korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi (MBS) zevnitř. MBS tedy válčí na dvou frontách: s vojenským konfliktem, který podle všeho nezvládá, a s rodinnými rozbroji.
Pomoc Francouzů a Britů se omezuje na jeho osobní ochranu. Saúdské ozbrojené síly tvoří dobře placení žoldnéři: rádi zbohatnou, ale život nasazovat rozhodně nehodlají. Totéž platí pro „oficiální“ jemenskou armádu. Navíc hrozí zvrat v Iráku i Jordánsku a ani v Sýrii není situace stabilní. Mekkánská dohoda zatím nepřinesla nic: nikdo nechce prolévat krev.
Dominový efekt je reálná možnost – britská architektura se hroutí
Padne-li rod Saúdů, ostatní monarchie v Perském zálivu nevyhnutelně následují. Američané pak přijdou o všechno. Výsledkem by bylo úplné územní i politické přeuspořádání celého regionu, jehož hranice kdysi Britové (s pomocí Francouzů) narýsovali tužkou a pravítkem v Sykesově-Picotově dohodě. Díky ní a pozdějšímu britskému vlivu tak do sedmdesátých let „vznikly“ – aby byla zajištěna anglosaská nadvláda – tyto země: jako přímý důsledek Sykesovy-Picotovy dohody Sýrie, Libanon, Irák, Palestina a Zajordánsko (z něhož později vzešlo Jordánsko), později pak Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty a Omán. Všem těmto zemím hrozí zhroucení. Nejsou to přirozeně vyzrálé národní státy – chybí jim společná národní identita. Jde o umělé útvary, jakési korporace, jejichž vládci dostali peníze a moc, aby hájili zájmy svých zakladatelů. Přežívají, dokud na ně nikdo netlačí. V krizi totiž obyvatelé vůbec nedokážou rozpoznat, za koho a za co vlastně bojují.
Američané a Izraelci se sice v současnosti usilovně chystají k válce, nové bombardování Íránu jim však nemůže přinést žádný pokrok. „Matka všech bomb“, o níž se teď mluví, je sice s jedenácti tunami největší americkou konvenční bombou, íránským bunkrům ukrytým pod více než kilometrem žuly však nanejvýš zvíří trochu prachu. Ani jaderné bomby by nic nezmohly – kromě radioaktivního zamoření. Íránci navíc už naznačili: pokud budou napadeni, obrátí státy Perského zálivu i Izrael v popel.
Podle odborníků je to zcela reálné. Pozemní ofenzivu proti Íránu vylučuji: proti íránské armádě, která má dnes tři miliony vojáků, by bylo zapotřebí nasadit do boje přinejmenším několik milionů mužů. Takovou armádu Spojené státy prostě nemají – s podporou NATO ani bez ní. Mohli by sice kvůli efektu obsadit nějaký ostrůvek, jenže udržet ho natrvalo a takovou ofenzivu obhájit by se příčilo veškeré vojenské logice.
Také na zdolání húsíů by byly zapotřebí početné pozemní síly. Ani tady se tedy nestane nic, co by jejich pozici oslabilo.
Sun-c' nečetli, nebo mu neporozuměli
Šance, že si Američané na Blízkém východě udrží aspoň dosavadní pozice, považuji za mizivé. Íránce, Ansarulláh, Hamás i Hizballáh naprosto podcenili a Izraelce přecenili. Život i dějiny stále znovu ukazují, kam může vést podcenění protivníka: až do záhuby. Příkladem je Německo, když vpadlo do Sovětského svazu. Trump mluvil o Íránu stejně jako Hitler o Sovětském svazu.
Sun-c’ovo dva a půl tisíce let staré Umění války se na amerických vojenských akademiích hojně cituje i vyučuje, zjevně ho tam ale nikdo nepochopil, natož uplatnil. Znát protivníka i vlastní síly, a hlavně vlastní slabiny, je přitom možná nejdůležitějším předpokladem vítězství ve válce.
Izrael, nacistický stát, bude stát proti Peršanům, Arabům a Turkům – sám
Izraelci, kteří se vydávají za židovský národ – což ostatně zpochybňuji –, páchají genocidu od roku 1948. Od roku 2023 povýšili masakry na zvrácené umění a nacistům v tom nemají co závidět. Musím ovšem dodat: nacisté své zločiny páchali skrytě, Izraelci se svými zvěrstvy naopak nijak netají a jsou na ně dokonce hrdí. Sionistický propagandistický stroj poháněný miliardami začíná ztrácet dech i na Západě – a to přesto, že genocidu podporují prakticky všechna západní média.
Dokonce ani švýcarský týdeník Weltwoche, jehož vydavatel Roger Köppel neustále zdůrazňuje, jak vždy zastává opačné stanovisko než hlavní proud, tentokrát výjimku nedělá: genocidu horlivě podporuje tím, že ji popírá a projekt „Velkého Izraele“ vydává za projekt míru a demokracie.
Kromě těchto pochybných individuí, která genocidu fandí, nemá Izraelce nikdo rád. Jak by také mohl, když genocidu podporuje naprostá většina izraelské populace? O čem Západ mlčí? Izraelské občany nevpustí na své území Afghánistán, Alžírsko, Bangladéš, Brunej, Írán, Irák, Kuvajt, Libanon, Libye, Sýrie, Jemen a Maledivy. Malajsie, Pákistán, Omán a Saúdská Arábie jim vstup ztížily. Nesouvisí to jen s Izraelem jako státem. Kolují tisíce videí, na nichž se izraelští turisté chovají nepřijatelně, jako by byli „nadřazená rasa“ – zejména v Thajsku, kde už je mnohé restaurace odmítají obsluhovat.
Většina lidí je příliš nevědomá, aby rozlišovala mezi sionisty a Židy, a tak to znovu odnášejí Židé: dostávají se jim za vinu nepřijatelné činy Izraele, sionistického projektu. Více k tomu v mém článku „Antisionismus není antisemitismus“.
Vycházím z toho, že problém Izraele vyřeší samy jeho oběti. A pokud při volbě prostředků uplatní zásadu vzájemnosti, je čeho se obávat.
Nová strategie Spojených států: Rusko jako prostředník na Blízkém východě
Podceňovat protivníka je vždycky hloupé. Posuzovat strategické úvahy Američanů podle Trumpových hloupých řečí by bylo naivní, nebezpečné i mylné. Chytrá strategie Spojených států by v této svízelné situaci mohla spočívat v tom, že Rusům – v blízké budoucnosti – dají volnou ruku: přestanou podporovat Ukrajinu i Evropany, kteří ji na místě podporují. Ukrajinská fronta by se rychle zhroutila a Rusové by brzy dosáhli vojenského vítězství.
Při dnešní situaci a poměru sil na Blízkém východě Američané nadvládu nad jedním z nejbohatších regionů světa nejspíš ztratí: po pádu rodu Saúdů a států Perského zálivu přijdou o tamní vojenské základny a budou se snažit udržet si aspoň obchodní vliv – třeba prostřednictvím těžebních licencí, které se pak nejspíš pokusí získat od nových vládců. Bez vlivného prostředníka to nepůjde. Na novém Blízkém východě by tuto roli mohli sehrát Turci, Íránci, Číňané nebo Rusové. Prezident Erdoğan není šťastná volba – je zhruba stejně spolehlivý jako Trump. Totéž platí o Íráncích, kteří Spojené státy opakovaně napadli. Číňané jsou až druhou volbou, protože je Američané považují za svého hlavního protivníka. Rusové nabízejí solidní záruky, už jen proto, že v mezinárodních smlouvách vždy dostojí svému slovu. Do západní propagandy se to možná vůbec nehodí, ale prezident Clinton 25. září 2013 prohlásil: „Dodržel slovo ve všech dohodách, které jsme spolu uzavřeli.“ Na otázku, zda Putin někdy porušil nějakou dohodu, kterou s ním osobně uzavřel, Clinton odpověděl: „Ne, neporušil.“
Američané tedy mají pádné důvody se s Rusy usmířit.
Důsledky pro evropské státy, NATO a EU budou trpké
Evropu by tak Američané opustili, NATO vyprázdnili a EU jako mocenské centrum vyřadili ze hry. Odejdou-li Spojené státy z Evropy, nedokáže Evropa financovat boj proti (smyšlenému) nepříteli, natož postavit vojsko.
Nejbojechtivější z evropských politiků je Friedrich Merz. Německo stojí na pokraji hospodářské propasti, a on z ruské hrozby dělá jeho prioritu.
„Největší starosti mi NEDĚLÁ naše ekonomika. Největší starosti mi dělá vliv Ruska na naši společnost.“
To už hraničí s šílenstvím, protože Němci s Rusy válčit rozhodně nechtějí. Nebo to šílenství není?
Možná se Merz řídí Hermannem Göringem, který prohlásil:
„Lid samozřejmě válku nechce – ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, a vlastně ani v Německu. To je jasné. Politiku ale nakonec určují vůdci země a strhnout lid s sebou je vždycky snadné… Stačí mu říct, že je napaden, a pacifisty odsoudit za nedostatek vlastenectví a ohrožování země. Funguje to stejně v každé zemi.“
Hermann Göring, 18. dubna 1946
Evropským národům se začíná vařit krev v žilách: nikdo jim neřekl, že se kvůli agresivnímu postoji vůči Rusku řítí do záhuby. Svědčí o tom nepokoje ve Francii, Itálii a Albánii – a budou se šířit i sílit.
Za takových podmínek se přežít nedá, natož prosperovat. Díky propagandě západních médií však většina Evropanů ještě necítí, že to páchne zkázou.
Nestane-li se zázrak, bude z Evropy chudobinec. Pak se vrátí Američané s firmami, jako je investiční společnost BlackRock, a skoupí ji za deset centů za dolar – a ještě budou hlásat přátelství. Jak to jen bylo za druhé světové války a při „přátelské“ americké záchraně Evropy?
Závěr
Tato úvaha nachází v dnešní realitě velmi úrodnou půdu. Šlo by o cestu, která by mohla zabránit světové válce mezi velmocemi – a tedy nakonec i velkému jadernému Armagedonu.
Dokážou Američané tento plán vysvětlit vlastním lidem? – Na tom, co říkají, myslí, přejí si a chtějí Evropané či Zelenskij, vůbec nezáleží.
