Dne 30. října 1961 v 11.32 moskevského času vybuchla čtyři kilometry nad mysem Suchoj Nos na Nové zemi sovětská vodíková bomba o síle 50 megatun. Její síla více než 3300krát převyšovala bombu svrženou na Hirošimu.
Dodnes jde o největší výbuch, jaký kdy člověk způsobil. Konstruktéři bombě říkali Ivan, západní noviny psaly o padesátimegatunové bombě. Jméno Car-bomba se ujalo až v 90. letech podle Car-děla a Car-zvonu v Kremlu, obřích exponátů, které nikdy nesloužily svému účelu.
Matička jakéhosi Kuzmy
Cesta k testu začala 10. července 1961 v Kremlu. Nikita Chruščov tam svolal jaderné vědce a oznámil jim, že Sovětský svaz na podzim obnoví zkoušky atomových zbraní. Velmoci totiž od roku 1958 dodržovaly neformální moratorium. Fyzik Andrej Sacharov namítl, že další testy nejsou potřeba. Chruščov ho rozzlobeně odbyl, že by byl medúzou, a ne předsedou strany, kdyby poslouchal lidi jako Sacharov.
Napětí stoupalo kvůli Berlínu, kde v srpnu vyrostla zeď. Dne 30. srpna Moskva oznámila konec moratoria a zmínila hotové návrhy bomb o síle 20 až 100 megatun. První reakci prezidenta Kennedyho označil jeho poradce za nepublikovatelnou. Jen v říjnu 1961 provedli Sověti 45 jaderných zkoušek.
Na sjezdu KSSS 17. října Chruščov ohlásil výbuch padesátimegatunové bomby. Stomegatunovou verzi prý mají také, ale neodpálí ji, protože by si i na nejodlehlejším místě v zemi mohli vytlouct okna. Sál nadšeně tleskal. Valné shromáždění OSN 27. října Moskvu marně vyzvalo, ať od testu upustí.
Americké zdroje bombě přezdívají také Kuzkina matka. Chruščov v červenci 1959 během hádky s americkým viceprezidentem Nixonem totiž pohrozil, že Američanům ukáže Kuzkinu máť, tedy že jim to spočítá. Zaskočený tlumočník idiom přeložil doslova jako matku nějakého Kuzmy.
Polovina naděje
Bomba vážila 27 tun, měřila osm metrů a měla průměr přes dva metry. Do trupu bombardéru Tu-95V se nevešla. Technici z něj vymontovali dveře pumovnice i palivové nádrže, a bomba přesto z větší části visela pod břichem letounu. Letadlo dostalo bílý nátěr, který měl odrazit žár. Posádka majora Andreje Durnovceva měla i tak podle odhadů jen padesátiprocentní naději na přežití.
Devět mužů odstartovalo z letiště Olenja na poloostrově Kola. Doprovázel je letoun Tu-16 s kamerami a měřicími přístroji. Zhruba dvě hodiny po startu odhodil Durnovcev bombu z výšky 10 500 metrů. Padák o ploše 1600 metrů čtverečních prodloužil její pád na více než tři minuty. Bombardér mezitím uletěl 39 kilometrů. Rázová vlna ho dostihla ve vzdálenosti 115 kilometrů, zrychlila ho z 880 na 980 kilometrů za hodinu a strhla o 800 metrů níž. Pilotům se podařilo stroj vyrovnat a obě letadla bezpečně přistála. Durnovcev byl povýšen na podplukovníka a stal se Hrdinou Sovětského svazu.
Na velitelství na Kole zatím panovala nejistota. Ionizace vzduchu přerušila rádiové spojení na 40 minut a nikdo nevěděl, zda bomba fungovala a zda posádka přežila. Sacharov čekal u telefonu. Delegáti sjezdu, ministr Jefim Slavskij a maršál Kirill Moskalenko, sledovali výbuch z letadla vzdáleného několik set kilometrů.
Světlo nad Arktidou
Ohnivá koule dosáhla průměru osmi kilometrů a vystoupala téměř do stejné výšky, ve které letěl bombardér. Zemského povrchu se nedotkla, protože ji odražená rázová vlna vytlačila vzhůru. Atomový hřib vyrostl do 67 kilometrů, téměř osmkrát výš než Mount Everest. Záblesk viděli lidé v Norsku, Grónsku i na Aljašce. Účastníci testu cítili tepelný úder ještě ve vzdálenosti 270 kilometrů. Kameraman z doprovodného letounu přirovnal ohnivou kouli k Jupiteru.
Osadu Severnyj vzdálenou 55 kilometrů výbuch srovnal se zemí. Na ostrově Dikson, 780 kilometrů daleko, popraskala okna. Tlaková vlna obletěla Zemi třikrát a stanice v novozélandském Wellingtonu ji zaznamenala při každém průchodu. Povrch pod místem výbuchu prý připomínal kluziště.
Car-bomba přitom patřila k nejčistším jaderným výbuchům historie. Z jaderné fúze pocházelo 97 procent energie a radioaktivního spadu vzniklo poměrně málo. Technici dorazili do epicentra už po dvou hodinách.
Fyzik, který chtěl poslední test
Bombu vyvinul Sacharovův tým v utajeném středisku Arzamas-16 za pouhých 16 týdnů. Původní konstrukce počítala se stovkou megatun. Sacharov však prosadil, aby uranový plášť nahradilo olovo. Síla klesla na polovinu a s ní i radioaktivní spad, který by jinak dopadl hlavně na sovětské území. Fyzik už v roce 1958 spočítal, že každá megatuna i takzvaného čistého výbuchu způsobí v příštích tisíciletích kolem 6600 předčasných úmrtí. Doufal, že rekordní výbuch uzavře poslední sérii atmosférických zkoušek.
Naděje se nesplnila. V roce 1962 odpálil Sovětský svaz čtyři nejsilnější nálože po Car-bombě. Sacharov se je marně snažil zastavit a tento spor později označil za definitivní rozchod s jaderným zbrojním komplexem. Nakonec přesvědčil Chruščova, že se velmoci mohou dohodnout aspoň na zákazu nejnebezpečnějších zkoušek: v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. Z tvůrce vodíkové bomby se stal disident. V roce 1975 dostal Nobelovu cenu míru, pro niž si nesměl odjet. Jeho projev přečetla manželka Jelena Bonnerová.
Washington se pohoršuje a počítá
Bílý dům označil test za politický čin, který má šířit strach. Výroba padesátimegatunové bomby podle něj není žádné tajemství a Spojené státy už před lety dospěly k závěru, že podobnou zbraň armáda nepotřebuje. Americké noviny si všimly, že test připadl na předvečer Halloweenu, a karikaturista Herb Block nakreslil Chruščova jako čarodějnici na koštěti.
Americký měřicí letoun Speedlight se k výbuchu přiblížil natolik, že ho žár ožehl. Podle jeho dat odhadli Američané sílu na 57 megatun. Sověti tento údaj rádi přejali a k 50 megatunám se vrátili až po roce 1991.
Odtajněné dokumenty ukazují druhou tvář Washingtonu. Den po Chruščovově projevu na sjezdu poslal předseda Komise pro atomovou energii Glenn Seaborg Kennedymu odhad, že při nejvyšší prioritě mohou USA mít stomegatunovou bombu do roka. Generál Curtis LeMay o ni stál. Superbomby by ale vyžadovaly další zkoušky v atmosféře, protože tak velký výbuch nelze ukrýt pod zem. Washington si musel vybrat mezi obřími zbraněmi a dohodou.
Dne 5. srpna 1963 podepsaly Spojené státy, Sovětský svaz a Británie v Moskvě smlouvu, která zakázala jaderné zkoušky v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. Podzemní zkoušky zůstaly povolené. Nejsilnější výbuch v dějinách tak předznamenal konec amerických a sovětských zkoušek pod širým nebem.
