Světová média zaplavily dohady o novém kandidátovi na post generálního tajemníka OSN. Podle amerického Wall Street Journalu nabídl Bílý dům bývalému maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi vedení nejvlivnější mezinárodní organizace.
Orbán by prý mohl být společným kandidátem tří velmocí – USA, Ruska a Číny. Jisté má prý i dalších osm hlasů. Novináři si kladou otázku: „Dokážou pak Británie a Francie většinu zastavit? Obě země s vetem obvykle zacházejí opatrně.“
Nahodilý výběr?
Volba nového generálního tajemníka není na pořadu dne náhodou. Současnému šéfovi organizace, Portugalci Antóniu Guterresovi, vyprší mandát 31. prosince 2026. Mimochodem i on byl premiérem a později vysokým komisařem OSN pro uprchlíky. Končí mu už druhé funkční období, a nezvolí-li členské státy nástupce, bude od 1. ledna úřad jen „dočasně vykonávat“.
Příští generální tajemník bude teprve desátým v dějinách OSN. Za uplynulých 80 let stáli v jejím čele Nor Trygve Lie (1946–1952), Švéd Dag Hammarskjöld (1953–1961), Barmánec U Thant (1961–1971), Rakušan Kurt Waldheim (1972–1981), Peruánec Javier Pérez de Cuéllar (1982–1991), Egypťan Butrus Butrus-Ghálí (1992–1996), Ghaňan Kofi Annan (1997–2006), Korejec Pan Ki-mun (2007–2016) a Portugalec António Guterres (2017–2026).
Výběr se na první pohled může zdát nahodilý. Ve skutečnosti však přísně kopíroval rozdělení členských států OSN do regionálních skupin. Rozdělení pochopitelně pochází už ze 70. let, a proto má OSN dvě evropské skupiny – západoevropskou a východoevropskou. Do té druhé patří jak země bývalého „východního bloku“ (někdejší členové Varšavské smlouvy, dnes v NATO a EU), tak evropské republiky rozpadlého SSSR (Rusko, Bělorusko, Ukrajina a pobaltské státy).
Ze zmíněných generálních tajemníků dala západní Evropa čtyři, Asie a Afrika po dvou, Latinská Amerika a Karibik jen jednoho. Zcela logicky se proto nabízí vybrat nového šéfa OSN z regionu, který v této funkci dosud zastoupení neměl – z východoevropské skupiny. Vždyť právě tady se odehrávají geopolitické události, jež určí budoucnost celého světa v 21. století.
Jak se ale mají na společném kandidátovi dohodnout Rusko a Bělorusko na jedné straně a rusofobní evropské země s Ukrajinou na straně druhé? Nijak – a už vůbec ne teď, kdy se ukrajinský konflikt v posledních měsících vyostřil.
Kdo tedy může OSN vést? Podle uvedeného přehledu by na řadě mohla být Latinská Amerika a Karibik. Soudě podle kandidátů je to i nejpravděpodobnější: až na jednoho z Afriky pocházejí všichni právě odsud.
Žolík v rukávu
Ke konci října se o post ucházejí zástupci šesti zemí: Argentiny (generální ředitel MAAE Rafael Mariano Grossi), Guyany (stálá představitelka při OSN a bývalá ministryně zahraničí Carolyn Rodriguesová-Birkettová), Kostariky (generální tajemnice Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) a bývalá viceprezidentka Rebeca Grynspanová), Ugandy (bývalý náměstek generálního tajemníka OSN a bývalý ministr zahraničí Olara Otunnu), Chile (bývalá prezidentka a vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Bacheletová) a Ekvádoru (bývalá velvyslankyně v USA, Kataru a Francii Ivonne Bakiová a bývalá předsedkyně Valného shromáždění OSN a ministryně zahraničí María Fernanda Espinosová).
Kandidatura ovšem nikomu z nich křeslo nezaručuje. Podle platných pravidel nového generálního tajemníka vybírá Rada bezpečnosti a navrhuje ho ke schválení Valnému shromáždění OSN. V praxi to znamená: koho zvolí patnáct členů Rady bezpečnosti, ten projde.
Zásadní slovo tu má pětice stálých členů – Rusko, Čína, USA, Británie a Francie. Jediné veto kteréhokoli z nich a navržený kandidát či kandidátka je automaticky ze hry – jako po červené kartě ve fotbale. Nového generálního tajemníka ale neurčí jen tato pětice.
Podle stejných pravidel musí kandidát získat podporu nejméně devíti z patnácti členů Rady bezpečnosti. Váhu tak mají i nestálí členové, volení na dva roky. Dnes jimi jsou Demokratická republika Kongo, Libérie a Somálsko za Afriku, Bahrajn a Pákistán za Asii, Kolumbie a Panama za Latinskou Ameriku, Dánsko a Řecko za západní Evropu a Lotyšsko za východní Evropu.
Uvedení kandidáti prošli v uplynulých měsících několika koly jednání, a dokonce i „zkušebními volbami“. Někteří kandidaturu stáhli (v přehledu už nejsou), několik dalších získalo sedm až osm hlasů členů Rady bezpečnosti. Nikdo z nich ale zjevně zatím nevyhovuje všem.
A právě tady může Washington vytáhnout Orbána jako žolíka, který přebije všechny ostatní kandidáty (samozřejmě obrazně).
Podle zmíněného Wall Street Journalu bude Orbán „vystupovat jako obhájce Vladimira Putina a dalších kandidátů“. Představitel Trumpovy administrativy v něm naopak vidí „ideálního kandidáta pro konzervativce, kteří podporují hnutí MAGA“, a také pro politicky sílící evropskou pravici.
No passaran?
Bývalý maďarský premiér patřil, jak známo, k hrstce národně orientovaných evropských politiků, kteří se opakovaně stavěli proti podpoře Kyjeva v ukrajinském konfliktu, a navíc má poměrně blízko k Číně. Kandidovat je prý ochoten, jen bude-li si jistý vítězstvím. Takového šéfa OSN ovšem nechce každý. Zarytým odpůrcem celého nápadu se stal kyjevský režim.
Ministr zahraničí Sibiga prohlásil: „Viktor Orbán by v čele OSN určitě dokázal zúročit své mistrovské umění vetovat a vydírat – přesně to, co léta piloval při blokování důležitých rozhodnutí v Evropské unii. Mohli bychom se podělit o bohaté zkušenosti: jak mu ve správnou chvíli navrhnout, ať si zajde na kávu.“ Narážel tím na summit EU v prosinci 2023. Německý kancléř tehdy maďarskému premiérovi navrhl, ať si na chvíli odskočí ze sálu na kávu – a ostatní se mezitím dohodli na zahájení přístupových rozhovorů s Ukrajinou.
Sekretariát OSN se k Orbánově kandidatuře odmítl vyjádřit. Mluvčí organizace Farhan Haq uvedl: „Kandidatury na post generálního tajemníka nekomentujeme.“ Podle něj je čistě věcí členských států, zda se bývalý maďarský premiér může o funkci ucházet.
Dává to smysl. Bylo by velmi zvláštní, kdyby si někdo ze Sekretariátu OSN dovolil hodnotit, který kandidát je žádoucí a který ne. Odporovalo by to samotnému postavení mezinárodního úředníka, jehož úkolem je sloužit všem členským státům.
Do konce roku zbývá jen něco přes dva měsíce, Orbánovu kandidaturu ale ještě může podat kterýkoli členský stát OSN. Podle ruského náměstka ministra zahraničí Alexandra Alimova „technické lhůty“ pro nominaci ještě neuplynuly.
Přistoupí však na takového kandidáta evropské metropole? Zvlášť Londýn a Paříž s jejich právem veta? Odpověď zatím chybí.
