Jedni tváří v tvář úpadku angloamerické hegemonie a vzestupu euroasijských mocností hlásají nevyhnutelný konec Západu – vystřídat ho má nový světový řád v čele s Čínou, Ruskem a dalšími mocenskými centry.
Druzí chtějí uhájit převahu takzvaného „kolektivního Západu“ a přežití západní civilizace ztotožňují se zachováním jeho hegemonních struktur – politických, vojenských i finančních.
Oba výklady stojí proti sobě, a přesto podléhají stejnému základnímu omylu: zaměňují tisíciletou civilizaci s dějinně pomíjivou mocenskou stavbou. Západní civilizace se nezrodila s NATO, Evropskou unií ani Wall Streetem. Její kořeny sahají k řecké filozofii, římskému právu a hlavně ke křesťanství, z něhož vzešla velká civilizační syntéza.
Stejně tak Evropa a Evropská unie nejsou totéž. Evropa je dějinná skutečnost – národy, kultury a duchovní tradice trvající po staletí. Unie je dnešní politická a institucionální stavba, a protože k sobě postupně stahuje stále víc nadnárodních pravomocí, právem čelí výtkám, že se vzdálila zájmům a tužbám evropských národů.
Evropa opravdových národů nezmizela se vznikem bruselských institucí. Nelze ji ani zúžit na rozhodnutí unijní byrokracie či strategické pokyny NATO. Její historická identita zůstává spjata s řecko-římským dědictvím, křesťanstvím, zakládáním univerzit, rozvojem vědy, velkými právními tradicemi a kulturní rozmanitostí jejích národů.
Především je však spojena s dlouhým středověkým vývojem, v němž se utvářela evropská politická společenství a z něhož nakonec vzešly národní státy – stále ještě zakotvené v křesťanském chápání politické moci, práva a obecného dobra. Evropa se tedy nezrodila v Bruselu: Brusel je jen nedávná institucionální stavba uvnitř mnohem starších civilizačních dějin.
Marco Rubio u Parthenónu: jaký Západ stojí za obranu?
Zvlášť výmluvně se tento rozpor ukázal 7. října 2026 v Athénách, kde americký ministr zahraničí Marco Rubio promluvil na symbolickém pozadí Akropole a Parthenónu. Pokusil se narýsovat souvislou dějinnou linii, jež vede od starověkého Řecka přes Řím a křesťanskou Evropu až ke Spojeným státům – ty pak vylíčil jako dědice celé této tradice. Za znaky západní velikosti označil rozum, vědu, hrdinství, výjimečnost a ctižádost a spojil je s potřebou obnovit americkou převahu.
Mezi všeobecnou platností řecko-římského a křesťanského odkazu a jeho využitím jako zdůvodnění převahy jedné konkrétní mocnosti však zeje zásadní rozpor.
Řecko neodkázalo lidstvu jen oslavu výjimečnosti a soutěživosti. Sókratés, Platón a Aristotelés mu zanechali i hluboké úvahy o pravdě, spravedlnosti, ctnosti a podstatě Dobra. Řím přispěl svou právní tradicí a křesťanství přineslo pojetí lidské důstojnosti, jež přesahuje národnost, bohatství i moc.
Místo, které si Rubio vybral, navíc skrývá dějinnou ironii. Parthenón se stal obětí jednoho z nejznámějších případů kulturního drancování v dějinách britského impéria. Lord Elgin, britský velvyslanec v Osmanské říši, dal v letech 1801 až 1812 odvézt značnou část jeho soch. Skončily v Britském muzeu a jsou tam dodnes – Řecko přitom žádá jejich navrácení.
Takový byl obdiv k řecké civilizaci: jedna z největších imperiálních mocností Západu se nespokojila s pouhým pohledem na její mistrovská díla a odvezla si kameny a sochy z jejích nejposvátnějších památek.
O dvě století později se na totéž místo symbolicky vrací představitel americké moci a vyhlašuje tu velikost Západu. Skutečnou všeobecnou platnost civilizace však neprokazuje přivlastňování cizích výdobytků, ale úcta k národům, jež je vytvořily.
Platón proti Thrasymachovi: spravedlnost není právo silnějšího
Tento rozpor si zaslouží rozbor i ve světle vlivu německého politického filozofa Lea Strausse a jistých výkladů klasické filozofie v americkém neokonzervativním myšlení. Někteří neokonzervativní intelektuálové se dovolávají Platóna, jako by však zapomněli na základní poučení jeho Ústavy – zejména na rozhovor z první knihy, v němž sofista Thrasymachos hlásá, že spravedlivé je to, co prospívá silnějšímu. Jinými slovy: vládci ustavují zákony podle vlastních zájmů a ovládaní mají za spravedlivé uznat všechno, co prospívá těm, kdo drží moc.
Právě toto ztotožnění spravedlnosti se silou Sókratés zpochybňuje: moc má podle něj sloužit dobru těch, kdo jsou jí svěřeni. Nejde o to připisovat Thrasymachovo učení přímo Straussovi. Jde o to uznat, že některé politické výklady klasického odkazu mají zřejmě blíž k sofistovu pojetí než k sókratovsko-platónské kritice.
Naplno se tento rozpor ukázal po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Washington se tehdy nechopil dějinné příležitosti budovat řád založený na spolupráci a místo toho se upnul k vidině dlouhé jednopolární převahy, provázené takzvanými „nekonečnými válkami“.
Nejznepokojivěji se toto pojetí projevilo v dubnu 2026, kdy Donald Trump během konfrontace s Íránem veřejně pohrozil zánikem celé jedné civilizace. Hrozba vůči starobylé perské civilizaci je mravním popřením samotných všeobecných zásad americké Deklarace nezávislosti, postavených na zákonech přírody a Stvořitele.
Spravedlnost nevzniká z moci a pravda se nenastoluje silou. Podřídit se musí moc – pravdě, spravedlnosti a obecnému dobru.
Skutečná západní civilizace a její kořeny
Tyto rozpory nás nutí vrátit se k přesnému vymezení západní civilizace.
Syntéza řecké filozofie, římského práva a křesťanství položila základy pojetí společnosti, v němž politická moc není cílem sama o sobě, ale má směřovat k obecnému dobru.
Toto dědictví našlo zvlášť významné novodobé vyjádření v sociální nauce katolické církve – od encykliky Lva XIII. Rerum novarum (O nových věcech) až po velké sociální dokumenty 20. a 21. století. Lidská důstojnost, přirozené právo, solidarita, zásada subsidiarity a všeobecné určení statků patří k základním zásadám této tradice.
Tyto základy mají dnes mimořádný význam právě proto, že světová krize není jen hospodářská, finanční, politická či vojenská. V jádru jde o krizi ducha: vytrácejí se mravní a duchovní zásady, jimiž by se měl řídit výkon moci i uspořádání společnosti.
V tomto smyslu nabízí sociální nauka církve pozoruhodně aktuální základy pro budování skutečně multipolárního světového řádu.
Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris (Mír na zemi, 1963) obhajoval potřebu celosvětové veřejné autority, jež by dokázala prosazovat obecné dobro celého lidstva. Její oprávněnost podle něj musí vzejít ze shody mezi národy – velmoci ji nikdy nesmějí vnutit.
Druhý vatikánský koncil toto pojetí dále rozvinul v pastorální konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje, 1965) a Pavel VI. v encyklice Populorum progressio (Rozvoj národů, 1967) spojil budování všeobecného právního řádu s celistvým rozvojem každého člověka a každého národa.
Jde o pojetí naprosto odlišné od jakékoli oligarchické či imperiální světové vlády. Oprávněná mezinárodní autorita nesmí potlačovat svrchovanost národů – má naopak zajistit podmínky pro její naplnění v mezinárodním společenství postaveném na spolupráci.
Iberské dědictví a civilizační identita Latinské Ameriky
Pro nás, národy Latinské Ameriky, má tato úvaha zvláštní význam.
Jsme dědici civilizační tradice, jež od velkých portugalských a španělských plaveb 15. a 16. století nesla křesťanství za hranice Evropy a dala vzniknout novým společnostem, zrozeným ze setkání evropských, původních a afrických národů.
Tento proces provázely dobyvačné války, vykořisťování a těžké křivdy, přesto ho nelze zúžit na kolonialismus ve službách obchodu. Iberská tradice zároveň zrodila mimořádné úvahy o přirozených právech národů – zejména zásluhou Francisca de Vitorii a salamanské školy, která dobývání a výkonu moci vytyčila důležité mravní meze.
Tento civilizační rozměr musíme odlišit od soustav obchodní nadvlády, spojených se vzestupem anglo-nizozemských mocností zejména od 16. a 17. století – s jejich privilegovanými obchodními společnostmi, monopoly, kaperstvím, pirátstvím a rostoucím soustřeďováním finanční moci.
Samozřejmě ani iberské monarchie se nevyhýbaly koloniálnímu násilí. Nejde o to jedny ospravedlnit a druhé odsoudit. Podstatné je rozlišit mezi všeobecnými zásadami civilizace a vlastními zájmy říší, které tvrdí, že ji zastupují.
Latinská Amerika, dědička této křesťanské tradice obohacená vlastní kulturní rozmanitostí, může k budování nového světového řádu přispět něčím jedinečným.
Lev XIV. ve Francii: křesťanská Evropa stále žije
Současné politické struktury Evropy prožívají existenční krizi. O to výmluvnějším znamením je apoštolská návštěva papeže Lva XIV. ve Francii v září 2026: ukázala, jak živé jsou dosud křesťanské kořeny kontinentu.
Davy, které papeže vítaly – a zvlášť hojná účast mladých –, stály v ostrém protikladu k obrazu Evropy, z níž zesvětštění údajně jednou provždy vymýtilo náboženskou identitu.
Nadšení ve Francii samo o sobě ještě nedokazuje všeobecné křesťanské obrození v celé Evropě. Náboženská tradice ale zjevně dosud dokáže strhnout významnou část společnosti, včetně mladší generace.
Tento jev má zvláštní váhu na kontinentu poznamenaném hospodářskými krizemi, klesající důvěrou v instituce a rostoucí nespokojeností s vládní politikou, zejména energetickou a zahraniční.
Názorným příkladem tohoto rozporu je Francie. Náboženský život tu pozoruhodně kvete, a přitom zemí zmítá sociální napětí, které se za jistých okolností vybíjí v násilných střetech – včetně víc než předvídatelné účasti radikálních anarchistů.
Nemálo pozorovatelů je považuje za polovojenské skupiny, cíleně financované a cvičené po vzoru sítí natovské operace Gladio ze 70. a 80. let. Jejich úkolem má být pronikat do oprávněných lidových protestů, rozdmýchávat sociální a politické napětí a poskytnout vládám dotčených zemí záminku k tvrdým represím.
Evropské vlády by měly vidět riziko prohlubující se trhliny mezi svými institucemi a tužbami obyvatel. Neschopnost vyhovět oprávněným sociálním požadavkům může přiživovat radikalizaci, násilí i represe.
Duchovní obnova zase může pomoci znovu upevnit soudržnost společnosti, solidaritu a důvěru – pokud se ovšem nestane nástrojem politického boje. Návštěva Lva XIV. nám především připomíná, že křesťanská Evropa nezmizela se zesvětštěním svých politických institucí.
Evropská unie není Evropa, stejně jako takzvaný „kolektivní Západ“ není západní civilizace.
Velká křižovatka
Nejde tedy o pouhou akademickou debatu o dějinném smyslu Západu.
Jak velmoci chápou vlastní civilizační identitu a své vztahy k ostatním národům, přímo ovlivňuje válku, mír i uspořádání světového hospodářství.
Zvítězí-li představa, podle níž se velikost civilizace měří schopností ovládat druhé, může se zrod multipolárního světa zvrhnout v trvalou konfrontaci soupeřících mocenských center.
Úpadek angloamerické hegemonie a vzestup euroasijských mocností by pak mohly vést nikoli ke spravedlivějšímu mezinárodnímu řádu, nýbrž ke světové válce s možná zničujícími následky.
Východisko je jinde: překonat samotnou zásadu hegemonie jako základ mezinárodních vztahů.
Přirozené právo a sociální nauka církve nabízejí zásady pro společenství plně svrchovaných národů, které usilují o celistvý rozvoj svých obyvatel v rámci oprávněného mezinárodního právního řádu postaveného na spolupráci.
Návrat ke křesťanským kořenům západní civilizace nesmí znamenat obnovu imperiální převahy, nýbrž znovupotvrzení jejího všeobecného přínosu pro lidskou důstojnost, spravedlnost a obecné dobro.
Stejná zásada musí vést i euroasijské mocnosti: žádná civilizace nemá právo jednostranně vnucovat své zájmy celému lidstvu.
Dnešní krize je v jádru duchovní, protože se týká samotných mravních základů, jimiž by se měl řídit výkon moci.
Překonat ji znamená vrátit se k poučení, jež Sókratés postavil proti Thrasymachovi: spravedlnost nelze zúžit na prospěch silnějšího.
Velká křižovatka naší doby leží mezi konfrontací, jež může vyústit ve světovou válku, a dorozuměním schopným nastolit světový řád spolupráce, založený na přirozeném právu a důstojnosti národů.
A právě na této křižovatce – ne v boji o převahu mezi Západem a Východem – se rozhoduje o skutečném osudu civilizace.
