Naposledy jsem se s Dominikem Dukou setkal na zádušní mši za zavražděného Charlieho Kirka. Vycházel z kostela u Týna, kde na něj čekala ulička hanby, sestavená z pražských neomarxistických skupinek, tedy radikálních feministek, stoupenců antify či jejich pirátských podporovatelů. Kardinál kolem hloučku prošek klidně, skoro jako by si narušitelů bohoslužby nevšiml.
Terčem neomarxistů
Možná mu už ani nestáli za diskusi, které se však nikdy nevyhýbal, a to ani s těmito lidmi. Přiznám se, že takto jsem tohoto odvážného muže neznal. Tváří tvář těmto lidem nestál poprvé. Nebál se jít v čele Pochodu pro život, nebál se vstupovat do veřejné debaty s disentními názory. Nenechal si nikdy nic diktovat od katolických progresivistů, kteří ho líčili jako středověkého tmáře, stejně jako se nebál ani komunistického režimu a vězení.
Když jsme se letmo setkali, popřál mi úspěch ve volbách a já mu předal náš předvolební suvenýr v podobě lahvičky předvolebního „espéďáckého“ piva. Věděl jsem, že tyhle drobnosti ho vždycky potěší, že ho lidé vnímají nejen jako kněze, biskupa a funkcionáře, ale i jako člověka, který si rád dá k obědu právě třeba pivo.
Kardinál Duka přes svou staromilskou povahu nepatřil mezi ty, kteří by svůj tradicionalismus směšovali s představou křesťanství skrytého v puritánství. Když pak nastupoval do auta, neomarxistický dav na něj začal posměšně pokřikovat a provolávat mu hanbu. Klidně a možná i bez zájmu nastoupil do auta a já si v ten moment uvědomil nepříjemnou pravdu, která se o několik týdnů stala skutečností: Už neměl sil, aby bojoval dále.
Mimořádný smysl pro sílu velkorysého gesta
Měl mimořádný smysl pro sílu velkorysého gesta. Jeho názory byly jasně vyprofilované, založené na desetiletích studia a soustavné četby, a to v celé šíři témat, která ho zajímala. Kromě teologie a náboženství studoval historii, politologii nebo filozofii. Hloubka jeho sečtělosti a jazykové vybavenosti přitom byla v kontextu současné doby u takto vysoce postaveného funkcionáře nevídaná.
Jeho záběr byl takový, že měl načtenou i literaturu, kterou by u něj nikdo neočekával, jako byly spisy materialistických ateistů. Dokázal být proto respektovaným diskusním partnerem vzdělanému Václavu Klausovi, uměl krasodušit spolu s Václavem Havlem, držel krok s Milošem Zemanem a společnou řeč jako syn prvorepublikového důstojníka nalezl i s posledním prezidentem, se kterým se osobně setkal, s Petrem Pavlem.
Když byl papežem jmenován 36. arcibiskupem pražským, několikrát si povzdechl, že na jeho místo už měl nastoupit někdo jiný, mladší a nespojený s režimem před rokem 1989. Svou novou roli však přijal s pokorou, vnímal totiž určité popřevratové resty, které bylo potřeba dotáhnout. Šlo zejména o majetkové narovnání státu s církvemi a otázku společné správy Svatovítské katedrály, založené na dohodě mezi církví a státem.
Kanonizační procesy s umučenými knězi
Pozornost ale věnoval i symbolické rovině. Usiloval o pokrok v kanonizačních procesech s umučenými knězi Štemberkou, Toufarem, Bulou a mnohými jinými, osobně se zasadil o znovuvztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, o doplnění Katedrály o sousoší Sv. Vojtěcha, Radima a Radly v duchu zamýšlené karolinské mystiky, nebo inicioval sbírku na nové svatovítské varhany, které nakonec poprvé veřejně zahrály právě na jeho pohřbu.
Zapadnout by neměl ani jeho podíl na překladu Jeruzalémské bible, kterou s mnohými spolupracovníky s disentu, manžely Halasovými a dalšími teologickými kapacitami dotáhl do zdárného konce. Podobně by neměla zapadnout ani jeho práce na znovuobnovení dominikánského řádu v 70. a 80. letech minulého století, v podmínkách komunistické totality.
V závěru své kariéry na Svatovojtěšském stolci často rád žertoval, že už se spolu s prezidentem Zemanem a předsedou Ústavního soudu Rychetským cítí ve svých úřadech jako takové fosilie doby předchozí, rád o této trojici hovořil jako o trilobitech. To bylo v době, kdy na pozici svatovojtěšského stolce a primase českého několik let přesluhoval a opakovaně, s diplomatickou jemností jemu vlastní žádal papeže Františka o propuštění ze služby.
V centru zuřivých kulturních válek
V pozici úřadujícího arcibiskupa si nepřál dovršit osmdesátého roku. V době zuřivých kulturních válek měl za to, že vedení české církve by měl převzít někdo, kdo bude ochoten a připraven vést dialog s ideologiemi, o kterých on měl jasno.Z jeho pohledu šlo jen o další ideologie vedoucí k zotročení člověka, jeho individuality a svobody. O převracení přirozeného řádu naruby.
Rád svůj postoj pak glosoval slovy, že když mu dnešní hlasatelé pokroku nadávají stejnými slovy, jako kdysi ti komunističtí, nemusí dlouho přemýšlet, kde se ve sporu nachází pravda. Vést boj by dokázal, ale už tak nechtěl činit z první linie.
Několikrát jsme se spolu chystali sepsat osobní reflexi jeho života, díla, které po sobě zanechal. Kardinál se však nerad ohlížel do minulosti. Nevím, jestli to tak bylo dáno jeho řeholní formací, nebo jestli tak byl povahově založen. Ne, že by se nechtěl ohlížet, paměť na to měl velmi dobrou. V minulosti však nerad zůstával dlouho. Vždycky se spíše zajímal o budoucnost. Nikoliv však v duchu sci-fi, ale ve smyslu takové té obyčejné starosti, jak se nám a našim dětem bude žít za dvacet let, zda tu bude svoboda.
Věznění na Borech o obhajoba svobody
Pokud něco konal, vždy s důrazem na svobodu jedince. Tu vnímal jako vysoce zavazující, s důrazem na osobní integritu, morálku a s vědomím odpovědnosti vůči Bohu a vlastnímu svědomí. Zároveň tvrdě rozporoval sesun pojetí svobody do roviny bezuzdnosti. Jako člověka vzdělaného v duchu tomistického aristotelismu ho rozčilovala současná módní vlna lidskoprávního konstruktivismu. Člověk se rodí jako svobodný, ale nikoliv s právem upírat dětem otce, nikoliv s právem zabíjet nenarozené či staré, nikoliv s právem k totalitnímu potlačování myšlení.
Jeho veřejným působením se proto jako nit táhne soustavné varování před totalitami jakéhokoliv druhu. Sám byl přes svého otce, příslušníka bojového letectva RAF v Anglii osobně dotčen nacistickou totalitou, na kterou plynule navázala totalita komunistická. Vzpomínky na návštěvy otce ve věznici v Leopoldově byly jedním z mála momentů v minulosti, ke kterým se vracel pravidelně. Podobně to měl i se vzpomínkami na své věznění na Borech, kde se seznámil s Václavem Havlem. Občas mi to přišlo, jakoby nechtěl marnit čas detaily, na kterých by už stejně mnoho nezměnil.
Do veřejné debaty však kardinál Duka vstupoval často. S charakteristickou razancí a moderně. Vnímal, že musí k dnešním lidem hovořit prostředky, které používají nejčastěji. V roce 2009 proto neměl ještě coby královéhradecký biskup žádné námitky proti zřízení svého profilu na Facebooku. Když se stal pražským arcibiskupem, tak si navíc vyžádal založení webových stránek, následně i blogu, účtu na twitteru a vlastního pořadu na vlnách Českého rozhlasu.
Zádušní mše za Charlieho Kirka
Narozdíl od svých bratří v biskupské službě se veřejné medializace svých názorů a postojů nebál, a v mohutnosti komunikace s veřejností se mu doposud žádný z církevních činovníků nevyrovnal.
Snad jen na okraj je potřeba poznamenat, že je i jistým paradoxem doby, že veřejná a silně liberálně orientovaná média dopřávala kardinálovi Dukovi svůj prostor a vždy i s určitým očekáváním prezentace neotřelých postojů – narozdíl od těch katolických a křesťanských, kde by byli nejraději, aby žádný Duka neexistoval.
Když se vrátíme k úvodní vzpomínce na zádušní mši za Charlieho Kirka, nalezneme v souvisejících událostech i odpověď na otázku, proč byl kardinál Duka jedinečnou osobností, která nemá v současné české společnosti mnohého srovnání. Nebál se udělat gesto, a to ani navzdory nepřízni, které mu takové gesto vyneslo. Kdyby byli jeho kritici co k čemu, šli by bohoslužbu koncelebrovat s ním.
Nebál se ani své vlastní církve
Nešlo o zádušní mši za názory jednoho amerického konzervativce. Šlo o modlitbu za mladého člověka, kterého zavraždila nenávist. Ideologická nenávist, která se v posledních letech ve společnosti rozlézá jak rakovina. Před tou také chtěl kardinál Duka varovat, možná jako takový svůj poslední testament společnosti.
Svůj stín však tito pokrokoví katoličtí intelektuálové překročit nedokázali, čímž jen potvrdili svou malost. Jinými slovy, na knihy Tomáše Halíka si za pár desetiletí nikdo nevzpomene, podobně jako prvorepublikovou katolickou literaturu dnes zná už jen opravdový literární fajnšmekr.
Na Dominika Duku se ale vzpomínat bude. Jako na statečného kněze, velkorysého arcibiskupa a zdatného diplomata, který dokázal ukotvit českou církev v polistopadové společnosti. A také jako na kněze silných gest, který se nebál ani své vlastní církve.
Auror je poslanec za SPD a letitý spolupracovník kardinála Duky.
