Mládí zahalené mlhou
O jeho dětství a mládí víme jen velmi málo. Narodil se kolem roku 400, v době, kdy se západní polovina římské říše již otřásala v základech. O deset let později Řím poprvé po staletích vyplenili Vizigóti vedení Alarichem.
Nejstarší papežská kronika zvaná Liber pontificalis uvádí, že Lev pocházel z Toskánska a jeho otec se jmenoval Quintianus. Jiní badatelé se přiklánějí k názoru, že se narodil přímo v Římě v rodině toskánského původu. Z jeho pozdějších spisů je zřejmé, že se mu dostalo vynikajícího vzdělání: jeho latina je jasná, rytmická a důstojná, jeho teologické myšlení přesné a hluboké. Do služby v Církvi nastoupil zřejmě velmi mladý.
Na scénu dějin vstupuje jako jáhen za pontifikátu papeže Celestýna I. (422–432). Tradice mu připisuje roli arcijáhna, tj. hlavního římského jáhna. Jáhnové spravovali církevní majetek, pečovali o chudé a vyřizovali úřední agendu.
Ať už byl tento titul formální, nebo ne, jeho postavení muselo být mimořádné. Svědčí o tom skutečnost, že se na něj kolem roku 431 obrátil sám alexandrijský patriarcha Cyril. Jan Kassián, slavný mnišský učitel z Galie, mu na jeho žádost věnoval spis proti Nestoriovu bludu o osobě Kristově. Za Celestýnova nástupce papeže Sixta III. jeho vliv dále rostl.
Volba v nepřítomnosti
Roku 440 svěřil císařský dvůr Lvovi choulostivé poslání: měl v Galii usmířit dva znesvářené muže, vojevůdce Aëtia a vysokého úředníka Albina, jejichž spor ohrožoval obranu provincie před germánskými kmeny. Už samotné pověření ukazuje, jakou důvěru Lev požíval nejen v církvi, ale i u světské moci. Právě během této mise zemřel v Římě papež Sixtus III. Římané neváhali a Lva, ač byl daleko za Alpami, zvolili jednomyslně jeho nástupcem. Vyslali za ním poselstvo, a tak 29. září 440 přijal biskupské svěcení.
Proč padla volba právě na něj? Římský lid i klérus ho znali jako zkušeného správce, učeného teologa, schopného diplomata, a především jako muže hluboké, neochvějné víry. V době, kdy se císařská moc rozpadala, potřeboval Řím biskupa, který bude nejen duchovní osobou, ale i praktickou oporou města.
Kazatel a strážce pravé víry
Byl především dobrým pastýřem. Dochovalo se na sto jeho kázání a přibližně 150 dopisů – vzácné svědectví o duchu, který dokázal spojit teologickou hloubku se srozumitelností. Jeho vánoční kázání obsahuje slova, která dodnes čteme v breviáři: „Agnosce, o christiane, dignitatem tuam“ – „Poznej, křesťane, svou důstojnost.“ Lev své bratry v Kristu nešetřil. Vyzýval je k pokání, k postu, k modlitbě a k almužně, avšak vždy s otcovskou laskavostí.
Stejně pevně stál na stráži jako obránce pravé víry. Zakročil proti pelagiánům (kteří popírali dědičný hřích) v Akvileji, odhalil a potíral manichejskou sektu (vyznávali dva rovnocenné principy, dobro a zlo a tvrdili, že svět je výsledkem smíchání obojího), jež se v Římě usadila po pádu Kartága. Do Hispánie psal proti priscilliánům (ti zase popírali svatou trojici a skutečné lidství Kristovo).
Největší zkouška však přišla z Východu. Konstantinopolský mnich Eutychés hlásal, že v Kristu po vtělení zůstává jen jediná, božská přirozenost. Lev roku 449 odpověděl slavným listem konstantinopolskému patriarchovi Flaviánovi, známým jako Tomus ad Flavianum, v němž jasně vyložil, že Kristus je jedna osoba ve dvou přirozenostech, božské a lidské, nesmíšených a neoddělených.
Synoda v Efesu téhož roku jeho list potlačila a pravověrné biskupy ztýrala. Lev ji právem nazval „loupežnou synodou“. O dva roky později však na koncilu v Chalcedonu zazněl jeho list nahlas a shromáždění biskupové podle tradice zvolali: „Petr promluvil ústy Lvovými!“ Chalcedonská definice víry dodnes patří k pilířům křesťanské nauky.
Otec chudých
Ale nebyl jen teologem „od psacího stolu“. Římská církev pod jeho vedením pravidelně pořádala sbírky na pomoc nemocným a chudým ve všech sedmi římských obvodech a papež k nim svými kázáními vyzýval. Opakovaně připomínal, že majetek není naším vlastnictvím, nýbrž svěřenou správou, z níž budeme Bohu skládat účty.
V chudých, jak učil, sytíme samotného Krista, který se pro nás stal chudým. Půst podle něj nemá smysl, není-li spojen s almužnou: co si člověk odepře, má darovat potřebnému. Bohatství pokládal za dobré tehdy, když slouží druhým – když je marnotratník nepromrhá a lakomec nezahrabe.
Tváří v tvář Attilovi
Roku 452 vtrhl do Itálie hunský král Attila, zvaný Bič Boží. Vyplenil Akvileju, obsadil Milán a Pavii a cesta na Řím mu byla otevřená. Císař Valentinián III. byl bezmocný, římská vojska vyčerpaná. Tehdy vyslal k Attilovi poselstvo: bývalého konzula Gennadia Avienia, bývalého prefekta Trygetia – a papeže Lva.
Setkali se u řeky Mincio nedaleko Mantovy. Současník Prosper Akvitánský, píšící jen několik let po události, uvádí, že papež se úkolu ujal s důvěrou v Boží pomoc. Attila poselstvo přijal, vyslechl a slíbil, že z Itálie odtáhne. Legenda vypráví, že za papežem spatřil apoštoly Petra a Pavla s tasenými meči. Tento výjev zvěčnil Raffael na slavné fresce ve vatikánských stancích.
Historikové dnes připomínají i další okolnosti, které mohly Attilu přimět k ústupu – hlad a mor v jeho vojsku, zprávy o vojácích východního císaře Marciána i pověru, že Alarich zemřel brzy poté, co Řím vyplenil. Nic z toho však neubírá na odvaze muže, který bez meče a bez vojska vyšel vstříc nejobávanějšímu válečníkovi té doby a jehož přítomnost dodala jednání váhu, jakou by mu žádný úředník dodat nemohl.
Vpád Vandalů
Další zkouška přišla o tři roky později. Roku 455 připlul z Afriky ariánský vandalský král Geiserich a Řím se neměl čím bránit. Papež Lev mu tentokrát vyšel vstříc před městské hradby. Plenění zabránit nedokázal, ale podle Prospera Akvitánského vyjednal, že Vandalové město nevypálili a obyvatele nepovraždili.
Čtrnáct dní pak Geiserichovi muži systematicky vyvlékali z Říma vše cenné, včetně chrámových pokladů, a mnoho obyvatel odvlekli do Afriky. Ale Řím byl ušetřen požárů a krveprolití, k němuž by jinak pravděpodobně došlo. A pak se papež s pomocí věřících pustil do obnovy vypleněných kostelů. V kázání na výročí apoštolů Petra a Pavla posléze zarmouceně káral Římany, že se hrnou spíše do cirku než do chrámů, aby Bohu poděkovali za své vysvobození.
Lev I. Veliký zemřel 10. listopadu 461 po jednadvaceti letech pontifikátu a byl pohřben v bazilice svatého Petra. Papež Benedikt XIV. ho roku 1754 prohlásil učitelem církve. Jeho postava je dodnes připomínkou, že ve chvílích, kdy světské instituce selhávají, může pevná víra a mravní autorita být jediným štítem společnosti. Lev neargumentoval mocí, ale trval na pravdě.
Protože se nebál barbarů, jen Boha.
