„Území obývané Němci je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“
To prohlásil Tomáš Garrigue Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918.
Relativizace a rehabilitace nacismu
Opakujme si tato slova prvního československého prezidenta ve dnech, kdy si připomínáme 87. výročí zahájení okupace (zbytku) českých zemí Němci. To, co nám dlouhou dobu připadalo jako naprostá samozřejmost, může být totiž vlivem působení démonů relativizace a rehabilitace nacismu a procesů přepisování výsledků druhé světové války, kterým některé současné politické síly otevřely dveře, ohroženo.
Německé osidlování našeho pohraničí začalo v éře vlády posledních Přemyslovců, od poloviny 13. století. Tento fenomén označovaný jako Ostsiedlung se týkal přílivu germánských (nikoli pouze německých), osadníků a kolonistů, hlavně z tehdejších regionů Starobavorska, Horního Saska, německého Slezska, Porýní, Nizozemska, Rakouska či Flander.
Skutečnost, že české země byly následně téměř čtyři staletí spravovány rakouskými Habsburky z Vídně, vedla i k permanentnímu zvýhodňování a dominantnímu postavení němčiny v českých zemích, vedle dlouholeté politické dominance německého živlu u nás doma. Na podzim roku 1918 drtivá většina českých a moravských Němců (a celá jejich politická reprezentace) odmítla uznat vznik samostatného Československa a nechtěla se smířit se ztrátou své výsadní politické pozice z dob existence habsburské monarchie.
Okamžitě po 28. říjnu 1918 čeští Němci vyhlásili v pohraničí autonomii čtyř separatistických celků a deklarovali jejich připojení k Německu (provincie Deutschböhmen s centrem v Liberci a Sudetenland s centrem v Opavě, resp. k nově vznikajícímu Rakousku (Šumavská župa (Böhmerwaldgau a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren). Součástí těchto nových provincií se měla stát mj. i města Brno, Olomouc a Jihlava.
Pojem Sudety je jen ideologickou floskulí
Tyto dějinné skutečnosti potvrzují, že antičeská (protičeskoslovenská) averze a velkogermánské tendence nebyly zdaleka až plodem nacistického, resp. henleinovského „sudetoněmeckého“ hnutí, ale kontinuálním programem českých, moravských a slezských Němců. Československo se tehdy, na přelomu let 1918 a 1919, odmítlo rozsáhlých pohraničních území vzdát a po několikatýdenních bojích je vojensky obsadilo.
Krátce po vzniku Československa začaly radikální pangermánské proudy „prvorepublikových“ Němců používat pro sebe označení „sudetští Němci“. Nešlo o žádný relevantní geografický termín, ale o politický ekvivalent pro německý revanšismus a iredentismus. To ostatně platí dodnes.
Historik Vojtěch Šustek to říká zcela jasně: „Pojem Sudety je ideologickou floskulí. Používání tohoto slova je významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, kterou se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií“.
Čeští Němci měli v meziválečném Československu veškerá občanská, politická a sociální práva ve stejném rozsahu jako etničtí Češi a Slováci. Míra ochrany německé menšiny (jejích menšinových práv) pak byla v tehdejším celoevropském měřítku vysoce nadstandardní. Na územích, kde byl více než pětinový podíl německé menšiny, byla němčina dokonce druhým úředním jazykem. Od prvních československých voleb v roce 1920 měli čeští Němci zastoupení v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Od roku 1926 (třetí vláda premiéra Antonína Švehly) pak byly některé německé politické strany opakovaně i součástí československých vlád.
400 000 vyhnaných Čechů z pohraničí
1. října 1933 vznikla Sudetoněmecká vlastenecká fronta, separatistická strana československých Němců přímo inspirovaná programem německých nacistů (NSDAP), kteří právě v Německu převzali vládu. Tato partaj se později přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu a její vedení (Henlein a Frank) veškerý svůj postup úzce koordinovali s vedením NSDAP.
Následný vývoj je notoricky známý, Mnichovská zrada západních tzv. spojenců a odtržení pohraničních území obývaných částečně Němci od československého státu a včlenění do Německa, coby župy Sudetengau. Místní Němci se stali občany Německa. Zcela dobrovolně a z vlastního rozhodnutí. Jen naprosto zanedbatelná část z nich zůstala aktivními odpůrci nacismu, budiž jim věčná čest a sláva, neboť mnozí z nich svou odvahu a loajalitu k Československu zaplatili životem.
Konrád Henlein to v roce 1941 komentoval slovy: „Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu. Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci.“.
Již v září roku 1938, v předvečer Mnichova, bylo členy německých polovojenských organizací v našem pohraničí povražděno několik stovek českých vojáků, četníků, členů finanční stráže či Stráže obrany státu. O tom, kolik dalších českých občanů v té době v pohraničí umlátily zfanatizované německé davy, bohužel statistika neexistuje.
Po mnichovském diktátu přišlo masové vyhánění Čechů z pohraničí. Tehdejší oficiální statistika, vypracovaná v Ústavu pro péči o uprchlíky uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171 401 vyhnanců z pohraničních oblastí do vnitrozemí (141 037 Čechů, 10 496 Němců a 18 673 Židů). K vyhánění docházelo i v pozdější době, celkově šlo asi o 400 000 vyhnanců.
Německá okupace jako nejtemnější hodina našich dějin
Zbývající české obyvatelstvo se po 1. říjnu roku 1938 v tzv. Sudetech ocitlo v pozici bezprávné menšiny. Byly zrušeny a zakázány české politické strany a spolky, byl zakázán český jazyk v úředním styku i na veřejnosti. Bylo zastaveno vydávání českých knih, novin a časopisů. Zakázán byl český film a divadlo, i rozhlasové vysílání a bohoslužby v češtině. Byly zavřeny české střední školy i základní školy. Došlo ke konfiskaci českého zemědělského majetku.
Po cca pětiměsíčním intermezzu tzv. Druhé „pomnichovské“ československé republiky přichází nejtemnější hodina naší dosavadní národní a státní existence: Německá okupace „zbytkového“ území Čech, Moravy a Slezska. Její nástupní (vojenská) fáze proběhla ve dnech 14. až 16. března 1939. V jejím důsledku bylo obsazené území Německem anektováno a byl zřízen tzv. autonomní Protektorát Čechy a Morava, vyhlášený 16. března 1939 výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
Touto okupací Německo samozřejmě porušilo Mnichovskou dohodu, ale její další signatáři (Itálie, Francie, Velká Británie) k tomu jen hanebně mlčeli. Šlo o jejich další zradu Československa, v jistém smyslu ještě horší, než byla ta mnichovská. Britský premiér Neville Chamberlain se tehdy dokonce pokoušel prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku Československa a Velká Británie tedy není povinna garantovat jeho hranice.
Podle Němců šlo o rozbití zbytkového Česka
V dobovém německém tisku se o okupaci psalo jako o „Zerschlagung der Rest-Tschechei (rozbití zbytkového Česka)“, případně jako o „Griff nach Prag“ (sáhnutí po Praze) nebo o „Erledigung der Rest-Tscheche“i (vyřízení zbytkového Česka). Z pohledu mezinárodního práva se jednalo o zamaskovanou formu nelegální anexe. Z tehdejšího německého pohledu šlo naopak o „legální a mírové obsazení“ na základě společného prohlášení československé a německé vlády ze dne 15. března 1939. V tomto prohlášení bylo Československo označeno za „…uměle vytvořený stát, ahistoricky vytrhující české země z životního prostoru německého národa, vnitřně neschopný existovat a představující ohnisko nestability, ohrožující evropský mír“.
Území Československa bylo již v mezidobí mezi Mnichovem a začátkem okupace značně zredukováno – kromě odtržení tzv. Sudet šlo o polskou anexi východní části českého Těšínska a částí (Orava a Spiš) severního Slovenska a o připojení části Podkarpatské Rusi a východního (včetně Košic) a jižního Slovenska k Maďarsku.
Z území anektovaného Polskem bylo okamžitě násilně vyhnáno více než 30 tisíc Čechů a ti, kteří tam zůstali, byli podrobeni brutální polonizaci. Adolf Hitler opakovaně požadoval po maďarském vůdci admirálu Miklósi Horthym, aby vojensky obsadil a anektoval celé Slovensko. Je férové přiznat, že toto Horthy vždy odmítal a spokojil se s připojením území, kde žili slovenští Maďaři.
14. března 1939 pak vyhlásilo samostatnost Slovensko, na které vzápětí vojensky zaútočilo Maďarsko a anektovalo další části východního Slovenska. 15. března 1939 vyhlásila samostatnost Karpatská Ukrajina, na kterou ovšem již den předtím, 14. března 1939, vpadlo Maďarsko, které ji nakonec i celou vojensky obsadilo a anektovalo.
Okupace se připravovala už od poloviny října 1938
Ještě před samotnou okupací byli pod německým tlakem nuceni zástupci Národní banky československé podepsat smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž Československo uvolňuje 481 miliónů korun (z toho 465,8 milionu ve zlatě) pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí. Československo bylo dále nuceno prodat Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných korun, které však nebyly Německem nikdy uhrazeny.
V průběhu února 1939 byla plánovitě zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci žijícími ve velkých městech. 12. března se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži. Téhož dne zaútočila skupina asi 600 Němců na četnickou stanici ve Stonařově a došlo k lynčování četníků. Uskutečnil se i pochod asi šesti tisíc brněnských Němců směrem k Pohořelicím, kde došlo k zapálení české celnice a k rozehnání jejího osazenstva. Československá zpravodajská služba hlásila, že se k našim hranicím blíží mohutné kolony německých vojsk.
Z pozdějšího historického zkoumání archivních pramenů vyplývá, že již v polovině října 1938 předložil Hitler maršálu Wilhelmu Keitelovi soupis dotazů ohledně vojenských možností obsazení zbytkového československého území. 21. října pak vydal Vůdce příkaz k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka“.
Adolf Hitler dále postupně nutil slovenského ministerského předsedu Jozefa Tisa k vyhlášení slovenské nezávislosti. Pokud by tak neučinil, plánoval Hitler úplné rozdělení území Slovenska mezi Polsko a Maďarsko. Jozef Tiso se však zdráhal učinit takto zásadní rozhodnutí sám, a proto vyhlášení nezávislosti provedl 14. března, jednomyslně, slovenský parlament (Slovenský sněm).
Jako konečný termín vojenského útoku na české země byl Hitlerem stanoven 15. březen v 6 hodin ráno. 14. března Hitler souhlasil s návrhem československého prezidenta Emila Háchy na uskutečnění jeho návštěvy v Berlíně. Následně, v 16 hodin, Hácha s ministrem zahraničních věcí Chvalkovským odcestovali zvláštním vlakem z Prahy do Berlína.
Boj o Czajankova kasárna v Místku
O hodinu později odstartovalo z Ruzyně letadlo s plk. Františkem Moravcem, (šéfem vojenské rozvědky) a s deseti zpravodajskými důstojníky hlavního štábu čs. Armády a s kompletním archívem. Už v 17:30 14. března vstoupily na československé území první německé jednotky, jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS. Nedlouho na to, se toto uskupení ostře střetlo s 13. rotou III. praporu 8. pěšího pluku československé armády ubytovanou v provizorních (Czajankových) kasárnách v Místku. Došlo k boji, při němž příslušníci wehrmachtu použili i minomety a protitanková děla.
Po nějaké době německý velitel nařídil svým jednotkám zastavit palbu, neboť vyšší německé velení se obávalo eskalace konfliktu, což by odporovalo plánovanému a deklarovanému „mírovému“ a poklidnému charakteru okupace. Na české straně bylo 6 raněných, na německé straně byli i mrtví. Byl to jediný ozbrojený střet během zahájení okupace.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a německá bezpečnostní policie (SD) ihned zahájila zatýkání místních vlasteneckých politiků. Prezident Hácha mezitím společně s ministrem zahraničí Chvalkovským dorazili do berlínského Nového říšského kancléřství s plánem dojednat nový poměr mezi zbytkem Česko-Slovenska a Německem, přičemž doufali, že vzorem se stane postoj Německa k nově vzniklému Slovenskému státu.
Česká delegace byla Němci přijata mezi jednou a druhou hodinou noční. Hácha poděkoval Hitlerovi, distancoval se od Masaryka a Beneše a požádal o uznání práva na samostatnou existenci pro český národ. Hitler ve své odpovědi oznámil, že 15. března v šest hodin ráno německá armáda vpochoduje do Čech. Zároveň Háchu varoval před jakýmkoli odporem ze strany československé armády či obyvatelstva.
Prezident Hácha v Berlíně
Poté následovaly rozhovory Háchy a Chvalkovského s Ribbentropem a Göringem, při nichž Göring pohrozil nálety na Prahu s ničivými následky. Během tohoto rozhovoru utrpěl Hácha srdeční příhodu, ze které se zotavil po injekci od přivolaného Hitlerova osobního lékaře dr. Theo Morella. Krátce před čtvrtou hodinou ranní 15. března pak podepsal Hácha Prohlášení německé a česko-slovenské vlády, kde se mimo jiné uvádí: „Československý prezident prohlásil, že klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše.“ Osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře.
Hitler tím získal dokument, kterým později přesvědčoval zahraniční partnery o neagresivním převzetí Čech a Moravy. Ve 3:15 hodin 15. března bylo zahájeno mimořádné zasedání naší vlády a následně byl všem armádním sborům rozeslán rozkaz se zákazem klást Němcům jakýkoliv odpor. Ve 4:30 začal pražský rozhlas vysílat zprávu o chystaném vstupu německých vojsk na území Čech a Moravy.
Operaci německého obsazení Čech a Moravy (s krycím názvem Březnový vír) velel gen. Walther von Brauchitsch. Okupaci Čech oficiálně prováděla 3. skupina armád generála Johannese Blaskowitze, Moravu obsazovaly jednotky 5. skupiny armád generála Lista. Celkem se jednalo o 22 německých divizí o síle 350 tisíc mužů. Kromě armádních jednotek dorazily na území Čech a Moravy i německé bezpečnostní složky Gestapo a Sicherheitsdienstu. Oddílům gestapa velel dr. Werner Best, oddílům Sicherheitsdienstu Heinz Jost.
Do ulic Prahy i jiných měst byla nasazena německá pořádková policie. V 9:00 byla obsazena vojenská letiště ve Kbelích a Letňanech. Zvláštní komando abwehru (vojenská zpravodajská služba) obsadilo budovu hlavního štábu československé armády v Dejvicích se snahou získat písemnosti. Jejich poslední zbytky však tou dobou již dohořívaly.
V 11 hodin odjel Emil Hácha s doprovodem po nočních jednáních z Berlína domů. Před polednem byla již obsazená celá Praha. Na Hradčanech Němci rozmístili děla a namířili je na město. Před veřejné budovy, hotely a na důležité dopravní uzly byly umístěny německé ozbrojené hlídky s puškami nebo kulomety.
Hitler dorazil z České Lípy do Prahy
V 17 hodin 15. března vyjel z České Lípy do Prahy Adolf Hitler. Jeho autokolonu doprovázely obrněné vozy. V čele této kolony jel sudetoněmecký pohlavár Karl Hermann Frank. V 19:15 hodin přijela kolona na Pražský hrad, kde českou hradní stráž vystřídali esesáci.
Ve čtvrtek 16. března vydal Hitler na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Všichni čeští Němci se dle jeho textu mimochodem stali občany Německa. Češi se pak stali občany nového Protektorátu. Česko-slovenská vláda byla přejmenována na vládu protektorátní, která byla zbavena kompetencí v oblasti obrany a zahraniční politiky.
Říšský protektor, tím prvním byl jmenován Konstantin von Neurath, se sídlem v Praze zajišťoval, že česká vláda jedná v souladu s německými zájmy. Mohl vetovat jakékoli české zákony a propouštět české ministry. Pravomoci vyhrazené říšskému protektorovi zaručovaly, že veškerá rozhodnutí českých představitelů bude podřízeno libovůli nacistických pánů v Berlíně. Tím skončila prvotní, oficiózní a administrativní fáze okupace, a pomalu nastupoval německý teror, jehož podrobný popis by vydal na objemnou knihu a jemuž se na stránkách Akademie budeme dále postupně věnovat.
Co je v souvislosti s německou okupací naší vlasti obzvláště smutné a tragické? Například to, že podle průzkumu agentury Sofres-Factum k 60. výročí této okupace (tedy v roce 1999) pouze 52 % dotázaných mladých Čechů ve věku do 29 let tehdy vědělo, že 15. března 1939 začala německá okupace Čech a Moravy. Pokud by takový průzkum proběhl dnes, budou jeho výsledky zcela jistě ještě mnohem děsivější. Bezesporu i kvůli dlouhodobě systematickému mainstreamovému zamlčování této události.
350 tisíc obětí německého běsnění
Protektorátní německý teror si vyžádal minimálně 350 tisíc československých obětí. Pokud k tomu připočítáme lidi zemřelé na následky válečného utrpení, mučení nebo tzv. nuceného nasazení, lze hovořit až o jednom milionu československých oběti německé okupace a řádění Němců. Obětí německého teroru se staly i mnohé celé vesnice, z těch nejznámějších například Lidice a Ležáky.
Popraveno Němci bylo téměř 9 tisíc Čechů, politických a společenských elit a hrdinů odboje. Jejich jména a jejich památka nesmí být nikdy zapomenuta. A právě proto, z úcty k těmto lidem, a také z úcty k našim osvoboditelům z německého jha, což byl dominantně Sovětský svaz a jeho Rudá armáda (s významnou pomocí rumunských vojáků) se musíme ze všech sil postavit současné dezinterpretaci okupace a celého průběhu druhé světové války a drzému revanšismu Frankových a Henleinových pohrobků sdružených v tzv. Sudetoněmeckém landsmanschaftu, který letos v květnu na pozvání české Páté kolony chystá (poprvé v historii) svůj sjezd do České republiky, konkrétně do Brna, kde místní Němci (nejen) za války terorizovali Čechy zvláště odpudivým způsobem.
Stejně tak usilovně musíme veřejně hájit poválečný odsun Němců z Československa. Na tomto řešení dávno panovala jak shoda vítězných válečných mocností, tak i celého tehdejšího československého politického a společenského spektra včetně zahraničního a domácího odboje.
Den památky obětí německé okupace
Odsun Němců byl z hlediska naší národní budoucnosti a bezpečnosti jediným možným a naprosto strategickým řešením, politicky i morálně plně ospravedlnitelný. Nikoli jen z tehdejšího, jak se někdy alibisticky říká, ale i z dnešního, a i z jakéhokoli budoucího úhlu pohledu. Je naprostou hanebností, že 15. březen, počátek genocidní okupace historických českých zemí Němci, dodnes není významným dnem České republiky, na rozdíl od 21. srpna, anebo třeba Dne přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO).
Proto autor tohoto textu, společně s kolegy poslanci Jindřichem Rajchlem a Liborem Vondráčkem, připravil novelu zákona o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, která by zavedla 15. březen jako významný den ČR - Den památky obětí okupace českých zemí nacistickým Německem. Návrh byl již předložen koaličním partnerům SPD.
