Bylo léto roku 1771. Nádeník Jan Koch, zvaný Janota, posbíral z podmáčeného říčního břehu podivná zlatá kolečka. Myslel, že jsou mosazná. Dal je dětem na hraní. Za necelý rok nebylo po největším zlatém pokladu celé Evropy téměř ani stopy. Co se stalo?
Déšť, který změnil všechno
Červen 1771 byl na Rokycansku mokrý a studený. Potok protékající vsí Podmokly se rozvodnil a podemílal své břehy. Dne 12. června místní nádeník Janota objevil v podemletém břehu bronzový kotlík plný zlatých mincí.
Jenže Janota nevěděl, na co sáhl. Zlatá kolečka vypadala jako mosaz. Vzal je domů. Všiml si jich podomní obchodník — a odkoupil je od dětí po krejcaru za kus. Pak se začal shánět po dalších. To byl signál. Vesničané pochopili, že jde o zlato. Všichni, kdo mohli, se vydali k potoku.
Co přesně leželo v bronzovém kotlíku?
Přesný počet mincí se nepodařilo zjistit nikdy. Písemné zprávy hovoří o zachycených 4 200 kusech. Původní množství se odhaduje na nejméně 5 000, možná až 7 000 mincí. Celková váha: 30 až 50 kilogramů ryzího zlata. Spolu s mincemi ležel v kotlíku i bronzový nákrčník — symbol bohatství a moci.
Padesát kilogramů zlata — to byl majetek, který vesnice na Rokycansku tehdy nedokázala ani domyslet. A čas byl nelítostný: české země v té době sužoval hladomor. Uprostřed bídy se náhle zjevilo zlato. Šance jednou za život.
Mince, které razila duha
Čeho byl plný ten bronzový kotlík? Zlatými mincemi zvanými duhovky — keltskými statéry miskovitého tvaru, raženými z vysokoryzostního zlata. Vážily šest až osm gramů. Na líci bývá abstraktní motiv hlavy nebo torza, na rubu geometrické vzory — nejčastěji kolo nebo hvězda.
A proč duhovky? Lidová pověra říkala, že tyhle mince vznikají tam, kde se duha dotkne země. Po dešti, kdy zlatá kolečka vystupovala z mokré hlíny, tomu sedláci snadno uvěřili.
Mince pocházely z doby kolem poloviny 1. století před Kristem. Pravděpodobně je razili Bójové v oppidu Stradonice u Berouna — jednom z nejvýznamnějších keltských sídlišť střední Evropy. Poklad byl ukryt v době velkého nebezpečí: germánský tlak nebo vnitřní konflikty rozkládaly keltskou civilizaci v Čechách. Ti, kdo jej zakopali, si pro něj již nepřišli.
Přišli drábové
Zpráva o zlatě se šířila velmi rychle. Dověděli se o ní úředníci křivoklátského panství a ohlásili ji majiteli — knížeti Karlu Egonu Fürstenberkovi. Ten byl přesvědčen, že poklad patří jemu. Vyslal do vsi skupinu drábů pod vedením aktuára Růžičky. Jejich úkol: mince sebrat. Z těch, kteří odmítali, je vytloukli.
Jak to dopadlo právně? Zákon tehdy stanovil: třetina pokladu patří státu, třetina majiteli půdy, třetina nálezci. V Podmoklech to dopadlo jinak. Marie Terezie se vzdala svého podílu ve prospěch knížete. Vesničané nedostali nic — kromě výprasku. Kdo odmítl vydat mince, šel do vězení. Fürstenberk shrábl vše.
Kníže, který roztavil dějiny
Karel Egon Fürstenberk byl v roce 1771 královský místodržící v Čechách. Většinu mincí nechal odvézt do pražské mincovny. Tam je roztavili. Ze starobylého keltského zlata vyrazili zbrusu nové dukáty: nejprve 7 374 tereziánských s letopočtem 1771, o rok později 5 000 fürstenberských s knížecí bustou a erbem.
A pak přišel ironický obrat dějin. Fürstenberské dukáty jsou dnes ještě vzácnější než původní keltské mince. Na aukcích dosahují ceny přes 50 000 korun za kus. V říjnu 2021 byl jeden vydražen za 2,5 milionu korun.
Byl Fürstenberk padouch? Zákon stál tehdy na jeho straně — poklad byl nalezen na jeho půdě. Ale rozhodnutím roztavit jedinečné archeologické svědectví si v historii příliš úcty nezískal.
Co zbylo — a co možná zbývá
Z celého pokladu se dodnes zachoval okraj bronzového kotle s obloukovitým držadlem zakončeným kachními hlavičkami. Je uložen v křivoklátské sbírce. Národní muzeum v Praze vlastní přibližně dvě desítky původních duhovek. Další exempláře jsou rozptýleny po evropských sbírkách — největší soubor spočívá patrně ve Vídni.
Část pokladu přitom možná stále leží v zemi. Odborníci to nevylučují — poklad pochází z doby zániku hradiště Stradonice a mohl být ukryt na více místech.
Dědictví, které přežilo
Nález měl jeden nečekaný důsledek. Téhož roku 1771 vydal piarista Mikuláš Adaukt Voigt — zakladatel české numismatiky — první odbornou studii o podmokelských mincích. Stačilo mu pár týdnů. Poklad zažehl zájem tehdejších vzdělanců o českou minulost.
Poklad byl fyzicky zničen. Voigt a po něm celá generace badatelů však začali českou minulost systematicky zkoumat. Podmokelský poklad tak paradoxně stojí u samého zrodu moderní české archeologie.
Dnes, více než 250 let po nálezu, stále nemáme úplný seznam dochovaných mincí. Jsou rozptýleny po sbírkách a muzeích po celé Evropě. Moderní vědecké zhodnocení celého pokladu dosud chybí.
Případ Podmokelského pokladu není uzavřen. Pouze přetaven.
