Účastníci této polemiky takřka bez výjimky zaujali krajní postoje mající s historickou skutečností pramálo společného, tedy nekritickou adoraci na straně jedné a paušální zatracení na straně druhé. Pokusme se o pohled třetí, povznesený nad přízemní provokace, zato vedený zájmem o pravdivé poznání a pokorou před složitostí lidského rozhodování v mezních situacích.
Je bezesporu možné odbýt celý případ Vlasov a ROA konstatováním o zradě za válečného stavu a odpovídajícím trestu. Tím se ale omezujeme na jediný úhel pohledu, a sice hledisko sovětské vojenské spravedlnosti, pro kterou byla celá záležitost průzračně jednoduchá. Pokud bychom se stejnou optikou, tedy očima rakouské válečné justice podívali na naše legionáře, byli bychom s nimi také velmi rychle hotovi. Ale už při bližším pohledu se tato strohá jednoznačnost začne drolit: zatímco rakouské válečné soudy pracovaly s faktem pozvednutí zbraně proti státu, jehož branné povinnosti podléhali, většina legionářů, zejména důstojníků, se před svým svědomím hájila textem vojenské přísahy, jež se skládala osobně císaři (jako jedinému spolehlivému svorníku duální monarchie), a z níž se cítili zprávou o smrti Františka Josefa I. vyvázáni.
V Stalinových službách
Co je tedy důležité vědět, abychom si utvořili celistvější obrázek o Andreji Andrejeviči Vlasovovi? Stalinovu decimaci sovětského důstojnického sboru v letech 1937 až 1938, která se výrazně podepsala na porážkách Rudé armády v roce 1941, přežil jako její aktivní vykonavatel ve funkci předsedy vojenského soudu. Následně byl jmenován velitelem sovětské vojenské mise v Číně, odkud se v roce 1939 vrátil s nejvyšším čínským vyznamenáním – Řádem zlatého draka. Po Hitlerově přepadení Sovětského svazu na sebe upozornil při obraně Kyjeva a pak svým podílem na protiútoku u Moskvy v prosinci 1941, za což byl povýšen na generálporučíka. Začátkem března 1942 byl pověřen zastupováním velitele druhé úderné armády, jež měla prorazit blokádu Leningradu a už v lednu vrazila útočný klín hluboko do německých pozic. Pro nedostatek křídelní, vzdušné i týlové podpory však uvízla na jeho hrotu.
V polovině března rozmrzly volchovské bažiny, a druhá útočná armáda tím byla odříznuta od zásobování. Krátce nato byl generál Vlasov jmenován jejím velitelem, ale ústup z beznadějného postavení mu nebyl přes opakované žádosti povolen. Jeho jednotky sevřel takový hlad, že během tří týdnů pobily a snědly všechny koně, a pak už se rvaly o holé přežití jen vařením březové kůry a kožených částí výstroje. Když koncem května obdržel Vlasov svolení k ústupu, nebyl už prakticky proveditelný. Vydal tedy svým mužům rozkaz probít se zpět samostatně v menších skupinách. Němci v předstihu utáhli kolem druhé útočné armády smyčku, z níž se nakonec podařilo uniknout sotva 15 tisícům vojáků. Desetinásobek tohoto počtu zahynul – většinou hladem – a zbývajících zhruba 30 tisíc včetně Vlasova padlo začátkem července 1942 do zajetí. Podle Stalinova brutálního rozkazu z 16. srpna 1941, který zajetí postavil mimo zákon jako porušení vojenské přísahy pod trestem smrti, tím doslova ztratili svou vlast. Tato ztráta musela být o to bolestnější, že se za ni bili s krajním nasazením, když už se to konečně smělo takto chápat a cítit. Stalinův internacionalistický a ateistický režim, který do roku 1941 vlastenectví a pravoslavnou víru upřímně nenáviděl a vykořeňoval, totiž z pudu sebezáchovy provedl ideologický veletoč. Pod tlakem událostí uznal, že pouze vlastenecká válka a tradiční víra mohou pozvednout bojové odhodlání a poskytnout naději na konečné vítězství.
V Hitlerových službách
S ohýbáním své rasové ideologie až do absurdity neměl valné potíže ani Hitlerův nacistický režim. Konfrontován s milionovými počty sovětských zajatců a jejich převážně antikomunistickým smýšlením umožnil vznik bojových jednotek v rámci SS neruským národnostem Stalinova impéria, slovanským i turkotatarským, jakkoli naplňovali všechny znaky „podlidí“. Rusům to však, s výjimkou kozáků, označovaných za „potomky východních Gótů“, u nichž nevymizel „germánský instinkt“, umožněno nebylo. Kozácké jednotky pod kontrolou SS se tak začaly formovat již v září 1942. V dubnu 1943 prosadil plukovník Günther d´Alquen, velitel SS standarty válečných korespondentů pověřené frontovou propagandou, u šéfa SS Heinricha Himmlera propuštění generála Vlasova ze zajateckého tábora a jeho využití k protisovětské propagandě. Vlasov měl na obou stranách fronty získávat své krajany k boji proti bolševikům v Ruské osvobozenecké armádě, aniž by se však s jejím reálným nasazením počítalo.
Generál, jemuž se před necelým rokem zhroutil svět, se této příležitosti chopil, ale už po několika prvních přednáškách narazil. Stížnosti na jeho opakovaná prohlášení, že ROA dosáhne svých cílů bez ohledu na Německo, namíchly Hitlera natolik, že jeho další působení i využívání značky ROA v červnu 1943 zakázal a Vlasov byl dočasně poslán zpět do zajateckého tábora. V případě jeho osoby byl zákaz později odvolán a u značky ROA se s Himmlerovým vědomím začal obcházet. Ten ovšem potřeboval celý další rok plný neúspěchů na všech frontách k tomu, aby se pokusil prosadit skutečný vznik Vlasovovy ruské armády. První schůzku Himmlera s Vlasovem, plánovanou na konec července 1944, překazil neúspěšný atentát na Hitlera.
Uskutečnila se tak až v září 1944 s tím, že Hitler plán šéfa SS ani neschválil, ani nezakázal. Himmler tou dobou posílil své postavení jmenováním do funkce velitele Záložní armády (Ersatzheer), v jejímž čele vystřídal generála Fromma zapleteného do atentátu na Hitlera. Mohl tak Vlasovovi nabídnout vytvoření dvou pěších divizí ROA podle organizačního schématu Wehrmachtu, mimo strukturu SS. Vlasov jej sice zaskočil podmínkou, že ROA bude podléhat pouze ruské exilové vládě, která musí vzniknout jako první, ale nakonec u něj dosáhl svého.
Ustavení zmíněné exilové vlády s názvem Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) proběhlo o dva měsíce později – v listopadu 1944 v Praze. Kromě důstojníků oddaných Vlasovovi se na něm podílela část bílého exilu a monarchistů, exilový Ruský červený kříž i zástupci neruských národů SSSR. Nezanedbatelná část bílého exilu naopak účast v KONR odmítla s odůvodněním, že nevěří v upřímnost Vlasovova antikomunismu z důvodu jeho podílu na Stalinově masakrování vlastní armády koncem třicátých let. Ještě vážnější bylo, že zástupci neruských národů ohrozili samotný vznik KONR svými národně osvobozeneckými požadavky. Tento spor Vlasov elegantně ukončil návrhem odložit řešení národnostních otázek na dobu míru. Původní text prohlášení KONR, který vůbec nezmiňoval Německo, sice u Himmlera neprošel, ale jeho výsledná, na druhý pokus schválená podoba se od něj lišila jen několika málo ideologickými frázemi. Jednání z Berlína pozdravili Himmler, Ribbentrop a část generality, Hitler jej však odmítl vzít na vědomí.
Ve službách Pražského povstání
Sestavení a výcvik dvou pěších a jedné letecké divize ROA o celkovém počtu kolem 50 tisíc mužů se protáhly do února 1945. Do první divize generála Sergeje Kuzmiče Buňačenka byla na Himmlerův popud zařazena část ze zhruba 5 tisíc demoralizovaných hrdlořezů z rozpuštěné Kaminského brigády, původně protipartyzánské běloruské jednotky, jež se později jako součást SS podílela na drastickém potlačení Varšavského povstání. Ačkoliv Buňačenko zřejmě neměl na výběr, neboť stál o hladký průběh spolupráce při náboru ruských zajatců a jejich vyzbrojování, vznikla tím pravděpodobně nejčernější skvrna na pověsti ROA. K prvnímu bojovému nasazení Buňačenkovy divize na frontě došlo 13. dubna 1945 u Frankfurtu nad Odrou.
Při protiútoku na sovětské předmostí si nevedla vůbec špatně, ale pro nedostatek německé podpory svou operaci předčasně ukončila. Generál Buňačenko prohlásil, že ji nehodlá obětovat kvůli prchavému vítězství, jež nemůže rozjetý sovětský parní válec zastavit ani smysluplně přibrzdit. Poté zanechalo německé velení 1. divizi ROA bez rozkazů, a tato zahájila přesun na území Protektorátu Čechy a Morava. Její zapojení do Pražského povstání nebylo dílem okamžiku ani náhody. Již 17. dubna 1945 proběhlo v Praze tajné jednání legionářského generála ve výslužbě Vladimíra Klecandy s pověřencem generála Vlasova. Klecanda jeho prostřednictvím Vlasova důrazně varoval před spoléháním na západní mocnosti a upozornil na naši mnichovskou zkušenost. Doporučil mu, aby se pokusil probít do některého ze severoitalských přístavů, které dosud drží Němci, a pak zmizel v Jižní Americe. Jak víme, tato dobře míněná rada se minula účinkem.
V předvečer povstání dal Vlasov Buňačenkovi najevo svůj nesouhlas se zásahem ROA v Praze, neboť se obával vlivu komunistů v povstaleckém ústředí. Buňačenko však trval na svém, a Vlasov mu nakonec dal svolení, aby leták datovaný 5. květnem 1945 a vyzývající ke společnému boji Rusů a Čechů proti německým okupantům i bolševismu byl podepsán jeho jménem. Význam zásahu Buňačenkovy divize ROA v prvních dnech Pražského povstání tkvěl především v neutralizaci drtivé německé převahy v těžkých zbraních. Generál Karel Kutlvašr, který si dobře uvědomoval, jak snadno může být povstání utopeno v krvi, se štábem ROA o vojenské spolupráci opakovaně jednal, avšak v politické rovině mu nemohl nic nabídnout.
Spoléhání na americké zajetí se Vlasovcům nevyplatilo. Obratem byli vydáni zpět do sovětských rukou, kde vojáky čekal gulag nebo zastřelení, často hned za demarkační čárou. Důstojníky pak válečný soud, degradace a šibenice. Naplnily se na nich beze zbytku hořké verše Karla Kryla: „Jestliže důsledek je příčinou / a volnost cídí mříže pastí / je rodná země možná otčinou / však není vlastí, není vlastí“. Skutečnost, že Američané z mnoha důvodů potřebovali udržet s Moskvou rozumnou míru vzájemné důvěry, je velmi chatrnou omluvou jejich alibismu. Přinejmenším měli možnost nechat leckoho zmizet za mořem. Ostatně, pokud měli na něčem opravdový zájem, jako třeba na zajetí německých vědců z raketového a jaderného výzkumu, jednali velmi rozhodně a Stalina postavili před hotovou věc. Morální otazník se tedy vznáší i nad touto fází americké politiky, kdy byly její ideologické konstanty zcela potlačeny velmocenskou reálpolitikou.
