Téměř 55 % Francouzů odmítlo evropskou ústavu, která měla nahradit všechny dosavadní základní smlouvy a vytvořit z EU de facto federální útvar s novou úrovní pravomocí a zcela novou politickou realitou. V tu chvíli padl jeden z největších evropských mýtů: že národní státy už rezignovaly na své sebeurčení a že občané všech členských států touží po stále těsnější unii.
Zatímco Brusel zažíval šok a západní média řešila „krizi důvěry“, pro odpůrce evropské ústavy nebylo na výsledku nic překvapivého. Francouzská společnost vnímala text ústavy jako záruku další centralizace moci, odtržení evropských elit od běžných lidí a jako krok k trvalému potlačení národní suverenity.
O co Francouzům šlo?
Francouzské NE bylo dle oficiálních analýz výsledkem souběhu několika zásadních faktorů:
Strach ze ztráty národní suverenity
Ústava byla správně vnímána jako krok k federální Evropě, kde o rozhodování ve Francii už nebudou rozhodovat Francouzi, ale úředníci v Bruselu. Pro mnoho voličů byla hrozba centralizace neakceptovatelná – i vzhledem k francouzské tradici republikánství a státní nezávislosti.
Sociální a ekonomické obavy
Ústava byla kritizována za prosazování neoliberalismu, „volného trhu bez hranic“, který měl podkopat sociální stát. Pravicoví voliči se báli ztráty kontroly nad migrací a levicoví dalšího rozvolňování pracovního práva.
Odcizení elitám
Kampaň pro ANO byla vedena převážně politickými a mediálními elitami, které ale nebyly schopny přesvědčit běžné občany. Pocit, že „o nás rozhodují bez nás“, rezonoval napříč společností.
Obecná nedůvěra k EU
Pro mnohé byla ústava jen záminkou pro další vlnu evropské byrokracie a nedemokratického rozhodování. V debatě často padala slova jako „nedostatek kontroly“, „Brusel diktuje“, „ztráta vlivu“.
Evropané říkají NE, euroelity hledají obezličky
Výsledek francouzského referenda by v každé skutečně demokratické společnosti znamenal konec projektu. Jenže Evropská unie hraje podle vlastních pravidel. Stačilo pár týdnů a v evropských kuloárech už se hledal způsob, jak výsledek referenda obejít, neutralizovat nebo „převyprávět“.
Co následovalo?
Místo zastavení procesu přišel narychlo (Německem a kancléřkou Merkelovou) upečený plán B: stejná ústava byla přeformulována, rozkouskována, přejmenována na „Lisabonskou smlouvu“ – a podstatná většina jejích ustanovení zůstala zachována. Jen už to neměla být „ústavní smlouva“, ale „reforma“. Francouzům (a nejen jim) tak bylo jasně vzkázáno: když se nám nelíbí výsledek referenda, prostě si text napíšeme znovu, poskládáme ho jinak, přestaneme tomu říkat „ústavní smlouva“ – a už se raději nebudeme ptát.
Není divu, že nedůvěra k EU ještě narostla. Zvláště když stejným způsobem byla ignorována i vůle Nizozemska – tamní voliči také evropskou ústavu odmítli v referendu. Irsku, kde padlo NE Lisabonské smlouvě, bylo vzkázáno: zopakujeme hlasování, dokud neřeknete ano. V Dánsku, když byl odmítnut Maastricht, se prostě vypsalo nové referendum, dokud nevyšlo „správně“.
Když demokracie je špatně
Celý proces kolem evropské ústavy a jejího „náhradního“ prosazení Lisabonskou smlouvou je učebnicovým příkladem evropské demokratické schizofrenie. Jakmile voliči v některé zemi odmítnou další posílení EU, spustí se kampaň o „neporozumění“, „komunikačních chybách“ nebo se otevřeně hledá, jak výsledek obejít.
Národní zájmy? V evropském slovníku to znamená překážku, kterou je třeba překonat. Referendum, které se EU nehodí do krámu, je prostě ignorováno. Pokud je to nutné, opakuje se tak dlouho, dokud nevyjde „správně“ – a výsledek je potom vykreslen jako „vůle lidu“. Příkladů je dost: Nizozemsko, Dánsko, Irsko, Francie.
Evropské elity samy dávají najevo, že lid je tu od toho, aby „schvaloval“, nikoli aby rozhodoval. Otevřená debata o směřování Evropy je výjimečná, referenda o zásadních otázkách jsou brána jako bezpečnostní riziko. Když to shrneme: Evropská ústava ve Francii padla, ale Brusel o to více přitvrdil.
