Máte naprostou pravdu. Globální rozšíření angličtiny je opravdu důsledkem britského kolonialismu. V 19. století byla Anglie ekonomicky nejsilnější zemí a ovládla skoro celý svět, hospodářsky i kulturně. Dnes ovládá (zatím ještě) svět Amerika, a tudíž i americká angličtina. Žádnému jinému národu předtím se to nepovedlo. Evropské elity sice až do 18. století mluvily francouzsky, i u nás byla francouzština ještě v první polovině 20. století jazykem kultivovaných intelektuálů, ale angličtina byla silnější.
V době nesvobody (té předchozí a té ještě předtím) byla pro nás symbolem svobodného světa. Mnozí jsme byli tak naivní, že ještě v 70. letech se domnívali, že na té „druhé straně“ je svobodný svět.
Tuhle iluzi jsme samozřejmě už dávno ztratili. V druhé polovině 90. let jsem začala být trochu nesvá, když jsem na ulici pozorovala neomalené chování amerických turistů a poslouchala jejich hlasité arogantní slovní projevy. Oni si totiž na rozdíl ode mne – vědomě či podvědomě – uvědomovali, že jsou na dobytém území.
Od té doby se toho hodně změnilo, bohužel k horšímu. S nástupem informačních technologií a přívalem americké pop-kultury (vidíte?) se angličtina začala razantně vnucovat do naší řeči, do našich každodenních hovorů.
Ale ono to vlastně není nic nového. Ve druhé polovině 17. století, po skončení třicetileté války, prožívali naši předkové něco podobného. Domácí lidé byli odsunováni na vedlejší kolej a všechny výhodné pozice obsazovali cizinci.
Následovalo tři sta let potlačování češtiny. Když v roce 1808 Josef Dobrovský psal svou Zevrubnou mluvnici jazyka českého, musel ji napsat německy prostě proto, že neexistovala česká terminologie. Tohle všechno čeština přežila a docela přirozeně absorbovala spoustu německých slov, takže ani dnes neztrácíme „ksicht“ a máme na to dobrý „vercajk“.
Už ale dávno předtím se v Evropě dělo něco podobného. Římská koloniální velmoc ovládla velkou část území a podrobila si tehdejší národy. Dobyvatelé zabavili veškerou půdu. Směli ji vlastnit jen římští občané, z domácích tedy ti, kdo byli ochotni kolaborovat s vetřelci, naučili se latinsky, a získali občanství. Porobeným vzali všechny zbraně, aby se nemohli bránit, a spálili lesy, aby se neměli kde schovávat.
Nakonec se latina rozšířila na velké části evropského území a smísila se s místními jazyky. Tak vznikla takzvaná vulgární latina, z níž pak vykrystalizovalo několik románských jazyků.
Latina se ale také stala liturgickým jazykem, který dnes řadíme mezi posvátné jazyky. Ve středověku byla dorozumívacím prostředkem vzdělaných lidí. V 19. století bylo standardem, že vědecký pracovník nebo uchazeč například o pozici univerzitního učitele musel umět německy, latinsky, řecky a nejlépe ještě hebrejsky. To až v moderní době máme „vysoké nároky, i když nemáme moc co nabídnout.“
Jazyk je prostě záhadná věc, dělá si, co chce. Je to kolektivní výtvor, dokonce něco jako živý organismus. Nemůžeme nikoho donutit, aby mluvil tak, jak bychom si to představovali.
„Pokrok“ se totiž nedá zastavit, ani kdybychom se vztekli. Lidé si prostě budou mluvit, jak chtějí. Připomíná to trochu jeden vtip z časů té předchozí nesvobody: Lid buduje socialismus, ale lidi na to… však víme co.
Podobně je to i s jazykem.
Ale všeho do času. Všechno už tu kdysi bylo a zase bude, připomíná v jedné ze svých moudrých písní slezský bard. I nadvláda angličtiny jednou skončí. My se toho velmi pravděpodobně nedožijeme, ale možná naši vnuci či pravnuci se budou zlobit, že se jim vůbec nelíbí, jak ta zatracená čínština (nebo možná perština?) pomalu vytlačuje angličtinu.
Co s tím? Těžko se bránit tendencím, které se mohutností podobají geologickým procesům. Ale i tady platí to, co například i v morální oblasti. Dělat to nejlepší, co umíme, ve svém okolí. Udržovat krásnou a kultivovanou češtinu ve svých vlastních jazykových projevech, vychovávat tomto duchu své děti, dávat jim číst dobré knihy.
No, a potom zavřít oči a modlit se.
