Jak se, tak valí čas tempem hodně divoké šelmy, tak se vzdalují vzpomínky na časy, které nás formovaly, abychom to dnešní šílení vůbec vydrželi, a osobnosti, které nám byly v těch dobách dávno minulých vzory k následování.
Jeden z nejlepších českých baskytaristů
Jedním z nich beze vší pochybnosti byl muzikant. Jeden z nejlepších českých baskytaristů, Vladimír Padrůněk. Kdybyste se dnes na to jméno zeptali někoho pod čtyřicet, možná i pod padesát, asi by kroutil hlavou. A přitom šlo o umělce, bez něhož by se jedna celá epocha české moderní muziky neobešla.
Vladimír Padrůněk se narodil v roce 1952, konkrétně 17. února, a do muzikantského nebe se odebral už 30. srpna 1991. Z toho si každý snadno spočítá, že se nedožil ani čtyřicítky a odešel v okamžiku, kdy z něj mohl růst umělec světových parametrů.
Měl na to talent, techniku, pracovitost a konec konců i velmi sympatickou image. Patřil k vlasaté generaci, podobně jako Ota Petřina, oba asi nejvytrvalejší máničky českého bigbítu. Mimochodem Padrůňkovu typicky temnou a dusající basu slyšíme i na Petřinově debutovém sólovém albu Super-robot.
Exit, Jazz Q, Energit, Abraxas a Dux
Začínal s blues a příbuznými žánry, prošel kapelami Exit, Jazz Q (dokonce opakovaně), Energit, úplně na konci Abraxas a Dux. Asi nejdůležitější etapou jeho tvorby podle mého názoru byla však spolupráce s Mišíkovou kapelou Etc, a to již na jeho první a možná i vůbec nejlepší desce z roku 1975.
Kdo ví, o čem mluvím, tomu okamžitě naskočí výrazné basové linky Vladimíra Padrůňka, zejména v hardrockovém Bazaru proměn a překrásné skoro-sonátě Biograf. Kdo s touhle deskou a s těmi skladbami prožil mládí, ten se k nim nepochybně vrací periodicky doposud.
Unikátní záznamy Padrůňkova přínosu pro Etc v půli 70. let najdeme ale i na dvojEP zachycující unikátní výkony celé kapely včetně Padrůňka v době, kdy v Etc exceloval předčasně zesnulý fenomenální kytarista Jiří Jelínek. To byl skutečný dokument doby, v níž muzika byla symbolem naší vnitřní svobody.
Nezaměnitelná, přímočará, kouzlící
Důležité je samozřejmě zmínit Padrůňkovo angažmá v Jazz Q Martina Kratochvíla. Ten, jako klávesista a lídr opět pro naše luhy a háje objevitelské kapely přivedl na scénu zvláštní tým originálů. Nejen Padrůňka, ale ve své době velmi důležitého a osobitého kytaristu Františka Francla. Tak vznikla série krásných desek na pomezí rocku a jazzrocku, vrcholící Padrůňkovou účastí na albu Hodokvas.
Pak už jsme byli povětšinou svědky pomalého pádu. Objevily se zprávy o Vladimírově těžké nemoci, které on přehlušoval alkoholem. Posední tři roky se zneviditelnil zcela. A pak už přišla jen ta smutná zpráva. A s ní obrovská mezera v české hudbě, kterou nikdo nemůže zacelit, protože to by prostě nebylo ono.
Měli jsme vždycky spoustu skvělých basistů – od jazzmanů Luďka Hulana či Františka Uhlíře přes bigbíťáky Gumu Kulhánka či Jiřího Veselého a mnohé další. Všichni hráli či ještě hrají po svém a skvěle. Ale ta Padrůňkova nezaměnitelná, přímočará i kouzlící basa bude navždy chybět.
Alespoň naší generaci určitě.
