Z Vávrova ateliéru vyšli takoví tvůrci jako Evald Schorm, Jaromil Jireš, Věra Chytilová a řada dalších, byl skutečným klasikem. Takových jsme u nás nikdy moc neměli. Nejen proto, že se Vávra dožil stovky, ale hlavně proto, že skoro celé to století tvořil a zanechával za sebou výraznou uměleckou stopu.
Realista a pragmatik
Studoval architekturu a od půlky 30. let už byl aktivní ve filmové režii. Protože se už od dob předválečných, pak protektorátních i poválečných často věnoval historickým látkám, navíc zpravidla výsostně zpracovaným, relativně brzy získal renomé i možnosti. Těch pak vrchovatě užil v oněch třeskutých šedesátkách. Dodnes nepadá prach na jeho snímky z té doby, Zlatá reneta (1965), Romance pro křídlovku (1966) či Kladivo na čarodějnice (1969).
Vávra byl často připomínán, a leckým i s opovržením, že si zadal se všemi režimy, které tu za jeho života vládly. V době nacistické diktatury za svou činnost přijal státní ocenění Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava, za což byl později výrazně kritizován. Když se jednou Arnošt Lustig ptal Otakara Vávry, proč toto vyznamenání přijal, odpověděl mu: „To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti.“
Ano, přesně takový byl Otakar Vávra, realista, pragmatik. Máloco mu bylo vzdálenější, než naivní a idealistické chiméry. A konec konců, Vávra po sobě zanechal tak rozsáhlé a vesměs mimořádné dílo, že by měl být navždy omilostněn ze všech nálepek a ostouzení.
Kniha vzpomínek k devadesátinám
Přesně tohoto Vávru, již letitého, ale stále velice aktivního Otakara Vávru jsem poznal já, a to v roce 2001, když jsme spolu psali knihu k jeho devadesátinám. Vyšla pod titulem Století Otakara Vávry. Na knize byl zajímavý, aspoň pro mne, onen nepatetický, střízlivý Vávrův pohled na rozmanité historické souvislosti tvořící pozadí pro naše životy napříč epochami. Dovolím si tu ocitovat pasáž, kde se Vávra vyjadřuje k věcem dodnes nápadně aktuálním:
Když jsme hovořili o vašem ukotvení v levicové avantgardě – měl jste vůbec představu, co to v realitě znamená? Ptám se jako příslušník mladší generace. Měl to být obdiv k tomu, co se dělo v Rusku?
Já myslím, že to byl ten nejstrašnější omyl, jaký jsem v životě zažil, protože ta naše představa byla jiná. Úplně. My jsme si Rusko představovali z Křižníku Potěmkin a z těch několika filmů, které natočili lidi, které jsem já osobně nepoznal, ale třeba Pudovkina jsem pak sám viděl - jako člověka uštvaného tím režimem. My jsme tu kulturu poznali z knih našich otců. Třeba můj strýc – on byl finanční ředitel, ke kterému jsem jezdil na prázdniny, kde jsem jako mladík četl klasickou ruskou literaturu.
My jsme mysleli, že to nějakým způsobem navazuje na ni. Nebyl to vyslovený panslavismus, to bych nechtěl říct. Já jsem tíhl vždycky k Francii, to byl nedostižný vzor. My jsme Francii milovali, Francouzi námi opovrhovali, takže to byl takový jednostranný vztah. Zvláštní. Rusko jsem obdivoval z hlediska umění, literatury a potom filmů. Ale vůbec mi to nešlo dohromady s realitou.
Měli jste vůbec informace, co se tam děje? Tady se o tom nepsalo?
No, u těch levých se to nekriticky chválilo, u pravých nevím. Mně nešlo o ty informace. Že tam byl hladomor, to vím, ve dvacátých letech, myslím, to byla hrůza. Že tam byla revoluce proti carstvu, to jsme chápali. Já jsem myslel, že carství bylo to nejhorší vůbec, že to bylo tmářství a proti tomu, že začala jakási revoluce. A tu revoluci reprezentovali strašně chytří, báječní kumštýři. Tu špičku, vršek ledovce, jsme nadšeně akceptovali. Ale postupně se to odkrývalo. Já jsem se tam dostal poměrně pozdě, a pak jsem tam i filmoval.
Před válkou nebo až po ní?
Po válce, před válkou vůbec ne. Tam byl jenom Fučík a ten byl už předem nadšený. Vyprávěl nám, že ho v Moskvě nepustili do restaurace, protože neměl kravatu.
Kdy jste se vůbec dozvěděli, vaše generace a vy osobně, že ta špička revoluce, mnozí kumštýři skončili v táborech nebo nějak jinak velmi špatně?
Hodně dlouho po válce, hodně pozdě. Musíte si uvědomit jednu věc. My jsme byli velice ovlivnění Mnichovem. Tím, co se za Mnichova stalo. To, že nás Anglie a Francie hodily přes palubu, jevilo se mi jako něco důležitého. To nás zatrpklo takovým způsobem, že jsme o nich nechtěli vůbec vědět. Protože to byli sobci, naprosto bezohlední imperialisti. Ale hlavně sobci, kteří mysleli na sebe a nás zneužili a kašlou na nás. A taky to tak bylo, v tom oficiálním smyslu. Takže tím víc jsme se pak orientovali k Rusku, k Sovětskému svazu.
Anglie skutečně směrovala Německo proti Rusku, aby vykrvácelo. A to jsme velice přesně cítili, že to byla hnusná, hrozná hra. Teď se o tom nemluví. Hodilo se to úplně napravo, jak to docela nebylo. Rusové skutečně nesli hlavní tíhu druhé světové války, která byla strašná. Oni v první světové válce také utrpěli, pak i tou revolucí. Ale v první světové válce krvácela i Francie, která pak chtěla už jen obchodovat. Už nechtěla krvácet. Za žádnou cenu. A to byl také její postoj v Mnichově.
Zkrátka Mnichov nás ovlivnil absolutně, nebo mě ovlivnil absolutně. Že jsem to najednou přestal brát, ačkoli předtím jsem Francii miloval. Četl jsem převážně ty Balzaky a podobné francouzské a anglické romány. Na těch ruských mi, zejména v klasické literatuře, vadili ti mužici. Co vlastně popisují, co to je za život? Ale to bylo tak daleko, že jsem si vůbec nepřipustil, že je to možné.
Naše republika, ta masarykovská, ta byla strašně bohatá. To byla tak báječná demokracie, že je to dnes nepředstavitelné. Každý byl samostatný. Člověk se mohl svobodně rozhodovat. A co jsem skutečně zažil, bylo, jak sem přišli Němci a byli v Koruně, němečtí vojáci jedli smetanové dorty, a vedle nich stáli Češi a říkali: „Poserte se, prajzové!“. A oni chlemstali smetanové dorty, protože nikdy nic takového neviděli…
