Antonín Dvořák patří k těm historickým postavám, které si škola umí proměnit ve známku v žákovské knížce. Člověk si vybaví portrét s plnovousem, Novosvětskou symfonii, Rusalku, možná Slovanské tance. Někdo si vzpomene na Ameriku, ti hodně vzdělaní na tragickou smrt jeho dětí. A pak už bývá ticho.
Je to zvláštní osud skladatele, jehož hudba je tak živá: čím častěji ji slyšíme, tím snáze přestaneme vidět člověka, který ji napsal. A je to škoda. Dvořákův osud je prostý a plný jako jeho hudba – a dodává jí další rozměr.
Pohyboval se ve velkém hudebním světě, skládal v Americe, měl úspěch v Londýně, a přesto se nechtěl stát „světovým člověkem“ odříznutým od vlasti. V jeho hudbě zůstaly Nelahozeves, kostelní kůr, rodinný dům, česká řeč i víra, kterou vyjadřoval i ve svých v dopisech: že národ, který umí vytvořit a nést své umění, nemusí zmizet ani tehdy, je-li malý.
Svatý Ondřej a domácí muzika
Narodil se roku 1841 v Nelahozevsi, v krajině nad Vltavou, do rodiny hostinského a řezníka. Nebyl vychován pro dráhu skladatele. Jeho první hudební svět měl podobu venkovského kostela, kůru, kantorů a domácího muzicírování. Kostel svatého Ondřeje stál přímo proti rodnému domu. Hudba pro Antonína od počátku byla součástí řádu dne, obce a liturgického roku.
Po varhanické škole sháněl práci, bydlel po příbuzných a pronajatých pokojích a hrál na violu v Komzákově kapele. Po otevření Prozatímního divadla se z tohoto ansámblu stalo jádro divadelního orchestru. Dvořák zde po léta denně hrál opery Verdiho, Meyerbeera i Donizettiho, půjčoval si partitury a doma je studoval, protože si vlastní hudebniny nemohl dovolit kupovat. Pro pozdějšího autora velkých symfonií to byla nenápadná, ale podstatná škola: hudbu nejprve poznával zevnitř, jako hráč v orchestru, který musí slyšet celek, a přitom přesně plnit svůj díl.
Dva velcí v souladu
Smetana byl v této době jeho dirigentem, později i starším kolegou, s nímž jej spojoval vzájemný respekt a občasná umělecká soutěživost. Dvořák pod jeho vedením hrával v orchestru Prozatímního divadla, Smetana uváděl některé jeho rané skladby a Dvořák se podílel jako violista na soukromém prvním provedení Smetanova kvartetu Z mého života.
Pozdější otázka „Smetana, nebo Dvořák?“ je proto falešná nejen hudebně, ale i lidsky. Vytvořila ji až pozdější potřeba mít pro českou kulturu jedinou správnou hierarchii. Ve skutečnosti šlo o dva rozdílné skladatele, kteří se pohybovali v témž opětovně se rodícím suverénním českém prostředí a oba mu dávali tvar.
Když Němec nechal Čecha hrát
Podobně stojí za opravu i představa Dvořáka jako domácího samorosta, kterého svět jednoduše objevil. Jeho cesta ven vedla přes vídeňské státní stipendium pro nemajetné mladé umělce. Získal je opakovaně a v porotě tehdy seděl Johannes Brahms.
Brahms v mladším českém skladateli rozpoznal skutečnou sílu, doporučil jej nakladateli Fritzi Simrockovi a jejich vztah se proměnil v přátelství, které trvalo až do Brahmsovy smrti. Je to pěkný, dnes trochu zapomenutý obraz Evropy, která ještě uměla rozeznat talent přes hranice jazyků a národních soupeření: slavný německý skladatel otevírá dveře Čechovi, aniž by jej nutil vzdát se vlastní řeči.
Rozhovor s Novým světem
Dvořákova českost ostatně nebyla vnějším znakem. Nespočívala jen ve slovanském názvu tanců nebo v citaci lidového nápěvu. Projevovala se spíš způsobem, kterým jeho hudba dýchá: v rytmu, zpěvnosti, schopnosti spojit jasnost formy s niterností, radost s náhlým stínem. Právě proto se mohla stát srozumitelnou i za hranicemi.
Roku 1892 odjel Dvořák do New Yorku, aby vedl Národní konzervatoř hudby; přijal plat, který převyšoval možnosti pražské konzervatoře třicetinásobně. V Americe napsal Symfonii č. 9 e moll „Z Nového světa“. V létě odjížděl do Spillville mezi české krajany v Iowě, kde se cítil doma, a během několika dnů vytvořil Smyčcový kvartet F dur, později nazvaný „Americký“.
„Nový svět“ ve Dvořákově hudbě není popřením starého domova. Je to setkání. Americké duchovní písně, zkušenost jiného prostoru, hlas černošských a domorodých kultur, česká vzpomínka i evropská kompoziční kázeň se u něj nepotírají, ale vstupují do rozhovoru.
Čech na prérii
Když si poslechneme Novosvětskou, nebo Americký kvartet, uslyšíme pozoruhodnou věc: zní to trochu, i když ne docela, jako hudba k westernu. Ne snad, že by Dvořák Američanům nabízel hotový recept na jejich národní hudbu; spíše jim připomínal, že opravdový hudební hlas nezačíná napodobováním cizího modelu, ale pozorností k vlastním pramenům.
Výsledkem bylo něco hluboce amerického, a současně velmi českého. Což je ostatně souvislost nenáhodná. Češi, byli a zůstávají ve Spojených státech, speciálně pak na Středozápadě velmi podstatnou, hlasitou a hrdou menšinou. Jako by něco českého patřilo na prérie a v jejich drsném světě umělo prosperovat.
Rodina a víra
Hudba Antonína Dvořáka nevznikala ve vzduchoprázdnu ani v osamělém pokoji zasvěceném výhradně umění. Roku 1873 se oženil s Annou Čermákovou, mladší sestrou duchaplné Josefíny Čermákové, provdané hraběnky Kounicové, k níž jej v dřívějších letech poutal intenzívní, leč neopětovaný cit. Životní štěstí a stabilitu ale našel u její mladší sestry.
Anna sama hrála na klavír, byla pokládána za dobrou zpěvačku a později uváděla i manželovy písně; v prvních letech manželství přispívala do chudého rodinného rozpočtu zpěvem v pražských kostelech. Mladí manželé bydleli nejprve u Anniny matky, potom ve skromném bytě v ulici Na Rybníčku. Dvořák vyučoval, hrál a skládal, Anna nesla většinu každodenní péče o domácnost, v níž se záhy začaly rodit děti.
Během prvních tří let po svatbě přišli na svět syn Otakar a dcery Josefa a Růžena. Všechny tři však zemřely v raném věku – Ota na neštovice, Josefa hned po porodu a Růženka se nešťastnou náhodou otrávila fosforem; teprve od roku 1878 se manželům narodilo dalších šest dětí, které se již dožily dospělosti: Otilie, Anna, Magdalena, Antonín, Otakar a Aloisie. Dvořákova rodina tedy nebyla jen kulisou životopisu, ale početným, živým a také zkoušeným domovem. V něm se vedle skladeb pro koncertní sály odehrával obyčejný svět dětského smíchu, nemocí, starostí a později i radosti z dospívajících dětí.
U Dvořáka také nelze obejít víru, aniž by se člověk vyhnul samotnému středu jeho života. Nebyla to víra intelektuálního programu ani dekorace určená pro slavnostní příležitosti. Vyrůstal s ní od dětství, studoval na varhanické škole, tři roky působil jako varhaník v kostele svatého Vojtěcha na Novém Městě pražském a zanechal po sobě vedle mší i velká duchovní díla: Stabat Mater, Requiem, Te Deum, Biblické písně a oratorium Svatá Ludmila. Denně chodil na mši. Sám Josefu Hlávkovi napsal: „Nedivte se, že jsem tak nábožný, ale umělec, který není, nic takového nedokáže.“
Skrz tragédii k transcendenci
Tato slova u Dvořáka ukazují prostou věc: tvorba pro něj nebyla samovolná hra ega. Hudební řád, v němž žil, měl svůj základ v přesvědčení, že svět není beztvarý a že bolest nemusí být posledním slovem. Právě proto mohl po rodinné tragédii sáhnout po středověkém textu Stabat Mater a geniálně jej zhudebnit.
Z této události se někdy mechanicky vyvozuje, že Stabat Mater je přímým hudebním zápisem soukromého žalu. Není to tak prosté. První podobu díla Dvořák vytvořil již po smrti Josefy; po dalších ztrátách se ke skladbě vrátil, doplnil ji a přepracoval pro sóla, sbor a orchestr. Jeho bolest se tedy neproměnila v soukromou zpověď bez odstupu. Našla oporu ve starém jazyce víry, ve slovech, která před ním nesli jiní a která mu umožnila vyjádřit utrpení, aniž by se hudba a jeho duše uzavřely samy do sebe.
Věrnost vede k velikosti
To je možná nejcennější Dvořákova lekce pro dnešek. Často mluvíme o identitě, jako by šlo o nálepku: něco, co si člověk zvolí, vystaví a brání proti druhým. U Dvořáka je českost něčím mnohem méně hlučným. Je to bytostná věrnost konkrétnímu světu a kořenům. Neuzavírá se tím před světem větším. Naopak: právě díky této věrnosti mohl skladatel dát světu něco, co nebylo zaměnitelné.
Když roku 1904 zemřel, Čechy už jej vnímaly jako skladatele evropského jména. Jeho hudba mezitím začala nést českou zkušenost dál, než by to dokázaly politické projevy nebo hesla. Zní-li dnes Dvořák až příliš známě, není to důvod odložit jej mezi školní harampádí. Spíše naopak. Pod známými melodiemi lze ještě zaslechnout něco, co bychom v hluku dne možná jinak ztratili: zkušenost toho, že mít obyčejný domov není malost, že víra nemusí být okázalá - a že člověk může vstoupit do světa, aniž by se musel vzdát toho, odkud vyšel.
