Minulý měsíc, 6. března, to byly nedožité pětasedmdesáté narozeniny, a nyní, 13. dubna, už pětačtyřicet let od jeho tragického skonu. Navzdory krátce vymezenému času se Schelinger stal nepochybnou a nezaměnitelnou osobností české moderní kultury. A jistě to nezpůsobil jen jeho osobitý chraplavý pěvecký projev. Mnohem důležitější bylo celkové působení jedné z nejpodivuhodnějších bytostí dobového popu a rocku.
Nápor na mladou mysl
Jiří se narodil ve východočeské obci Bousov, podle slov jeho bratra Milana (+2023) se tak stalo v domácím prostředí, což by dnes už nejspíš tak snadno neprošlo. Jenže v té době (až někdy do půlky 60. let) v okresním městě Chrudimi prostě nebyla porodnice. Brzy se celá rodina odstěhovala do příjemného secesního bytu v pražských Nuslích (dnes tam má Jiří pamětní bustu na domě). Byla to vždy čtvrť pestrá, barevná doslova i do písmene.
Hnízdiště bizarních hospod (kousek odtud se narodily a ke slávě propíjely punkové Tři sestry), všude spousta asimilovaných, zdaleka ještě ne z Rumunska importovaných Cikánů, čas tehdy plynul, aspoň zde, dost po sousedsku. Mohu to potvrdit na vlastní kůži. Ve stejném domě, hned vedle Schelingerových, jsem později žil i já. Shodou náhod právě díky Jirkovu mladšímu bratrovi Milanovi, který mi přihodil podnájem na stejném patře. Pak jsme sedávali, kouřili a mluvili o muzice ve sklepním ateliéru. Milan tou dobou nahrával i s Plastiky. Několikrát jsem tam potkal Jiřího Kabeše.
Leč zpět k Jiřímu. A opět trochu osobně, v tomto případě mi to ani jinak nejde, laskavě promiňte. V roce 1975, to jsem byl ještě tím občanem Chrudimska, se v okresním městě odehrál jeden z mých iniciačních zážitků. V krásném tamním funkcionalistickém divadle se konal koncert Jiřího Schelingera s kapelou F. R. Čecha. Prvně jsem tam slyšel naživo hudbu Black Sabbath, ovšemže počeštěnou Ringo Čechem, ale jinak jako přes kopírák. Kdo vyrůstal v tesilových letech Pavlů Bartoňů, ví, o jak mohutný nápor na mladou mysl mohlo jít.
Nabroušený hard rock a bubble-gum
Nu a tento koncert byl taky, což jsem ještě nemohl vědět, prvním nárazem fenoménu Schelinger do žulového monolitu dobového režimu. Zpěvák dostal v rodném okrese zaracha, který se pak ukázal být doživotním.
Asi jsem nebyl sám, komu zpočátku Jiří připadal jako schizofrenik. Na jedné straně nabroušený hard rock, na druhé straně odrhovačky, hezky nazývané jako bubble-gum. „Nesmrtelné“ songy jako René, já a Rudolf, Švihák lázeňský, Což takhle dát si špenát a mnoho jim podobných vykřikovaly z rádií v každé putyce, tímto žánrem se Schelinger také směl tu a tam prezentovat i v tehdejší Československé televizi.
Když mu vyšlo album Nemám hlas jako zvon, tato rozpolcenost produkce se do něj otiskla rovněž. Nicméně když si dáte tu práci a vyzobáte z něj jen ty rockové kousky, dá se to s jistou mírou tolerance k dobové naivitě poslouchat i dnes, například sabbathovská A National Acrobat (česky Metro dobrý den), santanovka No One to Depend On (česky Kluci už je to tady) či hit Dona Fardona Superwoman (česky Hledám cestu zpátky).
Hrrr na ně a Nám se líbí
Už zde se ale ukázal jeden z radikálních handicapů, spojovaných pak se Schelingerem vlastně po celý zbytek času: neumělé, banální a rádobyvtipné texty Františka Ringo Čecha. Ti dva měli sehranou takovou dobrou stylizaci. Čech hrál mentora, chytráka, co si v autě na rockový koncert přehrává veristické opery, a nezbedného žáčka Schelingera, který se musí držet sukně a dobré rady. Doboví kritici jim to zdatně papali z rukou. Potíž je, že na té hře něco bylo. Ti, kdo Jiřího znali, říkají, že to sice byl fanfarón a tvrdá hlava, ale taky skromný a milý kluk, s nímž ani sláva a peníze moc nezacloumaly.
Jiří se už ale čím dál víc blížil rockovému pohledu na muziku. Natočil desku Hrrr na ně, považovanou za první původní český hard rock. A nedlouho poté album Nám se líbí, kde se jeho cesta protkala i s folkaři Petrem Kalandrou, Oskarem Petrem či Janem Hrubým. Mrazení dodnes vyvolává autentické rockové blues Bílý sníh létá, nezestárla úvodní vypalovačka Jaro či akustický popěvek Láska. Tady už byl Schelinger dominantním autorem hudby.
Už už se ohlašovala chystaná deska, kde mělo dojít k dalšímu přitvrzení zvuku. Album mělo nést příhodný název Zemětřesení. Jiří z něj stačil natočit jen pár kousků na singl a došlo k události, která dodnes nemá jednoznačné vysvětlení. Na natáčení v Bratislavě se měl dostat do půtky s nějakým místním frájou - a byl z toho smrtelný skok do Dunaje.
Schelingerovo tělo našli skoro o měsíc později kus od slovenské metropole. Ačkoli jeho tělo rodina nedostala k identifikaci, to, že jde vskutku o něj, potvrdila zubařská zpráva a věci, co u něj byly nalezeny. Tak skončila první velká česká rocková legenda.
Obraz namalovaný v den Jirkovi smrti
Když jsem v tom domě v Čestmírově ulici bydlel, ukázal mi jeho bratr Milan svoje obrazy. Milan byl prima kytarista a kamarád, ale také malíř. Sice nestudovaný, ale upřímný a originální. Jednou jsem u něj viděl rozměrné plátno, kde ze surrealistického pozadí vystupuje výrazné oko s částí tváře. Milan mi řekl, že to je obraz, který namaloval v den, kdy se dověděl o Jirkově smrti.
Několik let jsem Milana přemlouval, aby mi ten obraz prodal, ale marně. Když pak zakládali s Viktorem Faktorem, překladatelem a spisovatelem, první polistopadovou soukromou knihovnu na Hládkově, dal jsem mu skoro půlku své domácí knihovny. Téhož večera zazvonil u mých dveří a – nesl to plátno. Věnoval mi ho.
Od té doby visí nad mým psacím stolem.
