Jean-Paul Belmondo zemřel 6. září 2021 v Paříži ve věku osmaosmdesáti let. Francie mu vystrojila národní rozloučení v Invalidovně, kde 9. září promluvil prezident Emmanuel Macron a zazněla hymna.
Za padesát let natočil přes osmdesát filmů a přišlo na ně zhruba sto padesát milionů diváků. Doma mu říkali Bébel. V češtině po něm zůstalo něco vzácnějšího než přezdívka — vlastní žánrové označení. Belmondovka. Jedno slovo, kterému rozuměl každý.
Boxera vzali napotřetí
Narodil se 9. dubna 1933 v Neuilly-sur-Seine na západním okraji Paříže. Otec Paul byl sochař, matka Madeleine malířka, doma se tedy mluvilo o umění, syna však táhlo hřiště a ring. V šestnácti nastoupil k prvnímu amatérskému zápasu a vyhrál. Další tři soupeře poslal k zemi v prvním kole. Sportovní dráhu mu podťala tuberkulóza, rodiče ho poslali na zotavenou do Alp - a právě tam se rozhodl pro divadlo. Na pařížskou konzervatoř ho přijali až napotřetí, v roce 1952.
Zlom přišel v roce 1960. Jean-Luc Godard mu svěřil drobného zloděje Michela Poiccarda ve filmu U konce s dechem po boku Američanky Jean Sebergové. Ve svých pamětech to Belmondo shrnul do jedné věty: po slavnostní premiéře se probudil jako filmová hvězda. Snímek se stal základním kamenem francouzské nové vlny a mladík s křivým nosem její tváří.
Střecha metra bez dubléra
Řemeslo ho učil Gil Delamare, jeden z nejslavnějších francouzských kaskadérů. Původně měl Belmonda dublovat, místo toho z něj udělal žáka a pilovali spolu doskoky, pády a kotouly. Později s ním pracoval Rémy Julienne, dublér s více než tisícovkou filmů na kontě.
Strach nad městem zjara 1975 ukazuje, kam to Belmondo dotáhl. Na střeše obchodního domu Galeries Lafayette uklouzl, zachytil se okapu a zůstal viset nad Paříží. Záběr putoval rovnou do filmu. Jinde propadl skleněnou výplní. A pak je tu ta jízda po střeše rozjetého metra, kterou si pamatuje každý, kdo film jednou viděl.
O dva roky později si ve Zvířeti zahrál rovnou kaskadéra, přesněji dvojroli kaskadéra a rozmazlené filmové hvězdy. Během natáčení ho kousl tygr do ucha, odnesl si zraněný kotník a splnil si dávný sen, když se postavil na křídlo letícího letadla.
Strach přiznával. Cítil ho pokaždé, bral ho jako součást řemesla a stejně vylezl nahoru. Právě tohle diváky fascinovalo. Věděli, že to nahoře je opravdu on, a věřili mu proto úplně všechno.
Dva hlasy jednoho Bébela
Český hlas se pro něj dlouho hledal. Dramaturgyně Věra Barešová si typ pojmenovala jako suverénního šaška a vybrala Jana Třísku. Trefa do černého. Tříska Belmonda nadaboval v pěti filmech, mimo jiné v Muži z Acapulca, Cartouchovi a Velkém šéfovi. V Acapulcu je slyšet, proč to fungovalo: v jednom dechu zvládl utahaného smolaře i nabubřelého tajného agenta, aniž by jednu jedinou polohu přehrál. Ironii nechal viset ve vzduchu a spoléhal, že si ji divák najde sám.
Po Třískově emigraci převzal štafetu v osmdesátých letech Jiří Krampol a už ji nepustil. Počtem filmů předchůdce dohnal v roce 1989, dnes jich má ještě více. Sám vyprávěl, že si na Belmonda musel zvyknout, ale jakmile chytil jeho rytmus, šlo to samo. Když neměl čas, zaskakovali Miroslav Moravec, Ladislav Mrkvička nebo Vladimír Brabec.
Rozdíl slyší každý, kdo zná obě verze. Tříska hrál chlapa, který si ze sebe utahuje a přitom myslí každé slovo naprosto vážně. Krampol vsadil na chraplák a hlášky. Publikum si jej ale zamilovalo.
Svět, ve kterém se nevysvětlovalo
Boxerský nos, výrazné rty, posměšný pohled. S touhle tváří odehrál gangstery, policisty, zlodějíčky i světáky, a pokaždé to byl týž chlap: bije se, protože musí, směje se, protože ho to baví, a zamiluje se, protože je jaro. Vedle něj stály ženy, které tehdejší svět považoval za vrchol krásy. Ursula Andressová a Laura Antonelliová v Soukromí, Raquel Welchová ve Zvířeti. Muž a žena si v těch filmech nemuseli nic dopředu vysvětlovat ani vyjednávat.
Část toho by dnes neprošla. Zvíře stojí na kontrastu drsného kaskadéra a zženštilé filmové hvězdy, kterou týž herec hraje jako čirou karikaturu; nad tím nápadem by současný producent přemýšlel hodně dlouho. Tehdy se sál smál a nikdo v tom nehledal víc než hru. Byla to hodina a půl volna od vlastního života, přesně to, kvůli čemu se do kina chodilo.
Zbývá hudba. Melodii Chi Mai složil Ennio Morricone už v roce 1971 pro film Maddalena, nesmrtelnou ji ale udělal až Profesionál z roku 1981. Ve Francii zůstává dodnes nejoblíbenější Morriconeho skladbou a stačí pár tónů, aby se člověku sevřel žaludek.
U nás byl přitom Bébel vzácnější, než se dnes zdá. Po Policajtovi nebo rošťákovi z Jara 1982 nastal v kinech pětiletý půst a pětice filmů natočených v mezidobí, mezi nimi právě Profesionál, se sem nikdy nedostala. Bezva fintu pustili do kin až v prosinci 1987 a během následujícího roku na ni přišlo skoro půl milionu diváků. Rozběh, úsměv a skok fungovaly přes jazykovou i ideologickou hranici bez jediného slova komentáře.
V Cannes si v roce 2011 přišel pro čestnou Zlatou palmu o holi, deset let po mrtvici, a sál mu tleskal vestoje.
Jiskřičky v očích měl pořád.
