Když se řekne sportovní komentátor, většina Čechů si vybaví televizní přenosy plné grafiky, statistik a opakovaných záběrů. Na počátku toho všeho, ale stál jen jeden muž, jeden mikrofon a fotbalové hřiště. Josef Laufer vstoupil do dějin české žurnalistiky jako průkopník, jehož hlas poprvé proměnil sport v rozhlasový zážitek pro celý národ.
Chlapec z Vinohrad
Narodil se 20. dubna 1891 na pražských Královských Vinohradech. Ke sportu ho to táhlo odmalička. Běhal, cvičil a hrál fotbal, kdekoli se dalo. Na základní škole a gymnáziu Na Smetance měl to štěstí, že místní učitelé sportování podporovali, což v tehdejší době rozhodně nebylo samozřejmostí. Žáci mohli využívat tělocvičnu i hřiště mimo výuku a kantoři jim navíc pomáhali navazovat kontakty se sportovními kluby.
V zahradě Kanálka, v místech dnešních Riegrových sadů, a na hřišti proti vinohradskému pivovaru trávil mladý Laufer volný čas. Právě tady se poprvé setkal s fotbalem a o něco později i s hokejem, který objevil zcela náhodou na sportovním prostranství zvaném Vendelínka. Oba sporty ho provázely celý život. Stal se oddaným členem a poté funkcionářem pražské Slavie, klubu, který sehrál v jeho životním příběhu klíčovou roli.
Náhoda, která změnila dějiny rozhlasu
Třetího října 1926 se odehrál okamžik, který navždy změnil podobu českého rozhlasového vysílání. Pražská Slavia hostila v rámci Středoevropského poháru budapešťskou Hungarii a Radiojournal, předchůdce Českého rozhlasu, měl zápas poprvé přenášet živě. Domluvený komentátor však nepřišel. Mezi přítomnými novináři se nenašel nikdo, kdo by si troufl stoupnout před mikrofon a improvizovaně popsat průběh utkání. Kolegové proto začali přemlouvat Laufera, tehdejšího jednatele Slavie, aby za chybějícího redaktora zaskočil.
Laufer nakonec souhlasil. Zápas už mezitím začal, takže neměl čas na rozmyšlenou ani na trému. Nejprve představil sestavy obou týmů, zmínil počasí a návštěvnost a pak se pustil do popisu dění na hřišti. Odvysílán byl pouze první poločas. Nespokojený ředitel Radiojournalu přenos zastavil a místo druhého poločasu nechal hrát hudbu. To, s čím nepočítal, byla bouřlivá reakce posluchačů. Lidé u přijímačů byli z Lauferova komentáře nadšení a dožadovali se pokračování. Ředitel se musel Lauferovi omluvit a přesvědčit ho, aby v práci sportovního komentátora pokračoval.
Tímto neplánovaným vstupem se Josef Laufer stal prvním Evropanem, který odvysílal sportovní přenos v přímém přenosu.
Hlas, který strhl celý národ
Lauferův komentátorský styl byl od počátku výjimečný. Měl hluboké znalosti sportovního prostředí, cit pro dramatický popis a přirozenou pohotovost. Jeho hlas nesl emoce, humor i radost, a právě tato směs přitahovala k přijímačům i lidi, kteří se o sport dříve vůbec nezajímali. Ke sportovním přenosům díky němu usedaly i ženy, což bylo v tehdejší době zcela nevídané.
Dopad jeho reportáží na rozvoj rozhlasu byl mimořádný. Spousta lidí si právě kvůli sportovním přenosům pořídila rozhlasový přijímač. Během jediného roku po Lauferových prvních komentovaných přenosech vzrostl počet rozhlasových koncesionářů více než trojnásobně. Do redakce přicházely stovky dopisů, gratulací i vtipných stížností, že prý když komentoval Laufer, šlo všechno stranou, včetně práce.
V průběhu třicátých let se stal jednou z nejpopulárnějších rozhlasových osobností v Evropě. Stál u prvního přímého přenosu fotbalového zápasu ze zahraničí, který Radiojournal odvysílal v srpnu 1929 z vídeňského hřiště Hohe Warte. V roce 1934 komentoval finále mistrovství světa ve fotbale v Itálii, kde československý tým vybojoval stříbrnou medaili. Působil také na berlínské olympiádě v roce 1936, kde měl mikrofon umístěný přímo nad Hitlerovou lóží.
Ve stínu dvou totalit
Lauferův osud bolestně poznamenaly oba totalitní režimy dvacátého století. Za druhé světové války byl pronásledován kvůli svému židovskému původu. Většina jeho příbuzných zahynula v německých koncentračních táborech. Laufer sám unikl transportu jen díky odvaze svých přátel ze sportovního prostředí.
Klíčovou roli sehrál legendární fotbalista Josef Bican, který společně s dalšími přáteli ze Slavie zorganizoval plán na Lauferovu záchranu. Skupina kolem Bicana dokázala pomocí úplatku zajistit, že Lauferovo jméno zmizelo ze seznamů určených k deportaci. Po zbytek války se Laufer skrýval, stěhoval se dvakrát až třikrát týdně a přežíval v nuzných podmínkách.
Po osvobození v roce 1945 se vrátil k mikrofonu a zažil velké triumfy československého hokeje. Komentoval hokejový šampionát na pražské Štvanici v roce 1947 i finále patnáctistovky na olympiádě v Londýně o rok později. Jenže po komunistickém převratu požádal o vystěhovalecká víza do Kanady, ta mu však nebyla udělena. Rozhlas ho postupně odstavil od mikrofonu, jako nestraník nedostal povolení vycestovat mimo země sovětského bloku. Nesměl tak komentovat ani slavné olympijské triumfy Emila Zátopka v Helsinkách v roce 1952. Směl pouze vychovávat mladší kolegy a psát zprávy.
Odkaz, který přetrvává
S rozhlasem i televizí přesto spolupracoval až do konce života. Zemřel 18. října 1966 v Praze, přesně čtyřicet let po odvysílání své první fotbalové reportáže. Je pochován na Vinohradském hřbitově. V roce 2010 byl posmrtně uveden do Síně slávy českého hokeje.
Josef Laufer zanechal nesmazatelnou stopu v české kultuře. Nebyl jen komentátorem, byl průkopníkem celého oboru, člověkem, který dal sportovní žurnalistice tvar a duši. Jeho jedinečný projev se zachoval na řadě archivních nahrávek Českého rozhlasu a dodnes slouží jako inspirace dalším generacím komentátorů.
V době, kdy sportovní přenosy plní stovky televizních kanálů a internetových platforem, stojí za to si připomenout, že to vše začalo jedním odvážným mužem, který se nebál stoupnout před mikrofon, když všichni ostatní váhali.
Josef Laufer dokázal, že sport není jen o pohybu na hřišti.
